Sloužila nejen místním dětem, ale i těm z okolních vesnic. Prvním učitelem se stal jakýsi Neumann, o kterém je zmínka v místní kronice. V roce 1906 se přistavělo druhé patro a otevřela dvojtřídka.

V kronice se píše: Výnosem presidia zemské školní rady v Praze byly na zdejší škole dočasně spojeny od roku 1925 první a druhá třída a žáci byli vyučovaní jedním učitelem. Poněvadž pokles žactva odchodem na měšťanskou školu je trvalý, zrušil vicepresident zemské školní rady koncem června jednu definitivní postupnou třídu. Škola má tedy od 1. července 1935 pouze jednu třídu. V roce 1937 bylo zapsáno na zdejší školu celkem sedmatřicet žáků. Z toho bylo třicet žáků náboženského vyznání římskokatolického a sedm dětí evangelického. V zimě vyskytly se ve dvanácti případech spalničky a ve více případech černý kašel. Koncem školní roku 1936-1937 ze školy vystoupili dva žáci, do měšťanské školy odešlo pět žáků a do gymnasia jeden žák.

Učili se dohromady

V roce 1950 poprvé usedl do školní lavice ve Lžíně i místní rodák Stanislav Vyhlídka. „Když jsem nastoupil do školy, tak už tu byla pouze jednotřídka. Všichni jsme byli v jedné místnosti, bylo nás tam kolem pětadvaceti. V první řadě byli prvňáčci a úplně vzadu seděli nejstarší. Všichni jsme se tam vešli, jelikož když já byl v první třídě, tak jsme tam byli jen čtyři," vzpomíná na dobu, kdy se ve škole učilo pouze do páté třídy. Pak děti musely dojíždět do škol jinam.

Stanislava Vyhlídku a jeho spolužáky učil řídící kantor František Bubník, který zvládal všech pět tříd najednou. Na celou školu byl sám a uměl všechno od ruštiny až po matematiku. „Hodně nás toho naučil, v té době byl venkovský učitel někdo. Ale špatné vzpomínky mám na hudební výchovu. Učitel Bubník vrzal tak šíleně na housle, že mě pokaždé z toho začaly bolet zuby," říká s úsměvem a dodává, že dodnes, když slyší někoho hrát falešně na jakýkoliv hudební nástroj, zuby se mu opět začnou ozývat.

Vozili je společně 
s mlékem

Po druhé světové válce začaly do Lžínské školy chodit i děti z dvou kilometrů vzdálené Hrušové Lhoty. „Chodily pěšky přes les, ale pouze domů, protože ve Lhotě byl velkostatek, odkud sváželi mléko k nám. Ráno kočí nabral děti a svezl je do Lžína, v jednu dobu jich bylo docela dost, takových sedm," vypráví.

Františka Bubníka jako učitele zažil také Bohuslav Míchal, jenž nastoupil poprvé do školy v roce 1932. „Učitel to byl hodný, ale zlý byl farář, který vyučoval náboženství. To byl velký tyran, kluky i holky mlátil rákoskou, až měli modřiny," vzpomíná. Po dokončení páté třídy museli školáci dojíždět do měšťanky v Mezimostí.

Lžínská škola ale nesloužila jen k učení. Byla i jedinou budovou, do níž vedl telefon. Učitel František Bubník prý běhal po celé vesnici a všechny zprávy musel lidem vyřizovat.

Škola fungovala do roku 1964, pak byl se školou konec a děti dojížděly buď do Dírné, Soběslavi nebo Veselí nad Lužnicí. Budova ale stále stojí na svém původním místě u kapličky a sloužila pak jako úřadovna národního výboru. V současné době je využívána pro bydlení.

Autor: Lucie Vobořilová