Když Jaroslav Güthner začne vyprávět o lodích, nezasvěcený by uvěřil, že se narodil někde v přístavu u moře. U vody sice vyrostl, ale jen mezi řekou Lužnicí a přehradní nádrží Jordán. Svou klukovskou duší přesto námořníkem je, byť se jím nikdy nestal. Nebylo mu přáno. Ale jak už to tak bývá, jedna z hodných sudiček mu nadělila obrovskou dávku trpělivosti, aby si své vysněné lodě mohl postavit alespoň doma v obýváku. A pochlubit se s nimi na výstavách sběratelů.

Co vás přivedlo zrovna k lodím? Jordán z jedné strany Tábora a řeka Lužnice z druhé?
Přesně tak. Jako kluk jsem bydlel v Převrátilské ulici na Starém městě a často jsme chodívali k Jordánu. Jezdili jsme na lodičkách, koupali se, byli jsem taková parta z „Klášteráku“, kam jsme chodili do školy. A taky jsme zkoušeli plavit se na krách, to víte, to se ale máma zlobila. Voda a lodě mě prostě držely odmalička.

K lodím vás přivedl někdo z rodiny? Měl jste nějaké námořnické předky?
To ne, žádné. Naopak, lodě v rodině dostávají ode mě. Při různých příležitostech a oslavách jim je dávám. Akorát jsme měli příbuzného, který sestavoval modely letadel, ale to je moc jednoduché. To by mě nebavilo.

Hledal jste tedy o něco náročnějšího koníčka.
Ano, stavění lodí je složité. Musí tam být lana, plachty, kormidla, všechno propracované do nejmenších detailů.

Existovaly přeci stavebnice?
Dříve byly k dostání jen v omezeném množství. Třeba jen ruské, nebo ty, co je vyráběla firma Směr Praha. Ruské byly v podobě Aurory nebo ledoborce Lenin. Takže to byly hlavně jejich lodě. S bitevními loděmi jsme ale u nás neměli žádné zkušenosti.

A kdy jste postavil první?
Vzpomínám, že to bylo někdy před vojnou. Už v učení jsem je začal stavět, a to tehdy jen ze dřeva. Leckdy se převrátila, některá po vodě ani nejela. Žádnou dílnu jsem neměl, všechny jsem je dělal doma. A to samé i dnes, sedím u konferenčního stolku v obýváku v paneláku nebo mám dílky rozložené po zemi.

To má asi manželka radost…
Kdepak, ona mě v tom podporuje, dokonce mi šije plachty. Pochází z rodiny hospodských, já byl jediný vyučený zámečník v této rodině. Chtěl jsem na námořnickou školu, na tu jsem se ale nedostal. Moc mě lákala Labsko - Oderská plavba, jezdívalo se až do Štětína.

A proč jste se na školu nedostal? Z politických důvodů?
To snad ani ne, ale přišla na okres jen jedna přihláška a tu dostal někdo jiný. Měl jsem do toho velikánskou chuť, bohužel to nevyšlo. Po vojně jsem se oženil, chtěl jsem prostě už v životě zakotvit. No, a tak jsem začal pracovat na Kovosvitu.

Bylo vám vyučení právě v tomhle oboru k něčemu dobré při stavění lodí?
Postavil jsem několik kovových lodí, takže určitě bylo. Třeba tuhle plachetnici (ukazuje na fotce) jsem postavil v roce 1978. Stavěl jsem lodě ze dřeva, z kovu, z plastu. No, ty úplně první vlastně byly z kůry stromů, ale to jsem byl malý kluk (směje se). Snad kdybych byl pekařem, tak jsem je upekl i z těsta.

Jde vlastně o kopie velkých lodí. Kde je máte vystavené?
Měl jsem je už na různých výstavách. Jsem totiž už asi čtyřicet let členem Jihočeského klubu sběratelů. Třeba k 45. výročí klubu je mohli vidět návštěvníci výstavy v sokolovně. Doma jich mám asi třicet, ale už jsem jich vyrobil tak dvě stě padesát. Na burzách jsem některé prodal nebo vyměnil.

Co je na vašem koníčku nejpříjemnější?
Víte, když už tu loď postavím, tak mě přestane bavit. Nejhezčí je na tom ta práce. Za oknem zima, doma teplo, já se s tím piplám. Když ji postavím, vydržím na ni tak čtrnáct dní koukat a pak si říkám plav dál. Nejhorší je šít ty plachty na ty dlouhé klipry. Mají v těch stavebnicích sice plachty z umělé hmoty, ale to není ono.

Plavaly by vaše lodě?
Musel bych tam dát zátěž, olovo, kýl. Jinak se převrhne. Jsou to spíše všechno modely na ukázku. Ty, co mám na motorek, ty jezdí. Historické ale ne.

Kde hledáte náměty, když se rozhodnete nějakou loď zase postavit?
Kupuji modely, třeba v obchodním domě na 9. května. Manželce jsem postavil bílou Santa Mariu mořeplavce Kryštofa Kolumba. Teď kotví v naší ložnici, tu by manželka nikomu nedala. Ale hledám různě i v katalozích, nebo mě zaujme ve filmu a tak podobně. Taky se někdy stane, že model dostanu.

Zajímáte se o historii těch lodí, které děláte?
Samozřejmě. Vím o nich všechno. Nejen o těch historických, ale třeba i o těch bitevních. Teď například dodělávám Missouri, americkou námořní loď, která sloužila i v Perském zálivu. Ta měla délku více než dvě stě šedesát metrů, já ji stavím v měřítku 1: 350. A tyhle lodě se dají dokonce řídit na vodě rádiem. Stačí motorek a stanice a klidně budou jezdit. U některých lodí dodávají i motorky, ale jen na baterku.

Takže sledujete i válečné filmy?
To víte že jo, pořád. Třeba teď běží dokument o americké letadlové lodi Enterprise, ten se mi moc líbí.

Co je rozhodující pro stavbu nového modelu lodi?
Když si řeknu, 'tak tuhle ještě nemám'. A víte, je ještě dobré, že na to vidím. Kdybych měl nosit brýle, tak asi nové lodě nepostavím. Představte si, když žena přijde domů a najde mě, jak lezu po čtyřech po koberci. Když se zeptá, co hledám, odpovím třeba že hlaveň. Jsou to drobné kousky, takže kdybych neměl dobrý zrak, nemohl bych to dělat.

Chtěl jste se stát námořníkem. Už jste měl někdy možnost být na opravdové velké lodi?
Jezdíme k moři do Chorvatska, takže na ostrovy musíme trajektem. Předloni slavili Chorvaté nějaké výročí, tak do přístavu připlula bitevní loď. Honem jsem běžel z pláže, na sebe jsem natáhl námořnické pruhované triko, ale nafocenou s námořníky mám hlavně manželku. Ta se mi smála, že ten režim by už na mě asi moc nebyl. Hlavně ta malá postel.

Bral byste třeba hausbót, netoužil jste vlastnit něco podobného?
Ne, to vůbec ne. Akorát kdysi jsme s manželkou toužili udělat na Jordáně maketu velké lodi. Mysleli jsme, že by to mohla být taková zajímavá atrakce. Třeba jako pirátská loď, ale i s restaurací a posezením. Nechtěli mi to povolit z hygienických důvodů. Suché toalety nebyly, takže by to šlo vyřešit jen těžko. Měl jsem kamarády, kteří by s tím bývali rádi pomohli. Dnes ty možnosti sice jsou, ale už mě to pustilo.

Kterou ze svých lodí máte nejraději?
Z historické stránky mám nejraději lodě z doby Kryštofa Kolumba. Ale stejně když jednu dodělám, už koukám, kde bych sehnal další. Mám třeba i záchranné lodě.

Jak dlouho trvá výroba jedné?
To je různé. Záleží také na počasí. Když je venku ošklivě a doma teplo, tak mě to moc baví. Záleží také na tom, z kolika dílců musím loď sestavit. Třeba bitevní dávám dohromady tak měsíc a půl až dva měsíce. Ty historické i déle. Jsou mnohem složitější. Nejvíce se tomu věnuji na podzim a v zimě. V létě ne, to jezdíme na chatu.

Váš koníček asi není nejlevnější?
To rozhodně není. Ale já si na to z důchodu našetřím, na pivo moc nechodím, zapálím si jen občas. Když mám nějaký svátek nebo narozeniny, tak se rodina složí a vybídnou mě, abych si vybral nějakou loď. Ty modely ale také stojí pět šest tisíc korun. Sháním je u nás v obchodech nebo na sběratelských burzách. Tam jsou k dostání levněji, protože sběratelé se už mezi sebou znají.

A máte v rodině nějakého pokračovatele?
Bohužel ne. Vnuka Honzu zajímaly spíše modely autíček. Už ani ty nesbírá. Teď už ho baví velká auta, má jiné zájmy. Také říkám své ženě, že až tady jednou nebudu, ať to všechno rozdá. Ať si nechá jen ty, co se jí líbí.

Alena Řezáčová