Svého prvního poníka dostala, když jí byly čtyři roky. S láskou ke koním se už ale nejspíš narodila. Krev není voda, a tak se dnes třináctiletá Petra Boháčová z Třebiště u Skalice věnuje tomu, co před ní začala její maminka: jízdě na koních a především parkuru.

Jak to udělat, aby se člověk nebál koní?
To nevím. Jezdím sportovně, takže já se jich nesmím bát vůbec. Při závodech musíte dát koni jasně najevo, kdo je tady pánem.

Proč se o koních říká, že jsou to ušlechtilá zvířata?
Nejspíš to dělá ten jejich pohyb, a taky mají naprosto úžasný oči.

Nemáš někdy pocit, že jsou chytřejší než lidi?
To určitě ne. Protože kdyby byli chytřejší, nedalo by se na nich jezdit. Proč by na sobě nechávali sedět člověka, kdyby byli chytřejší než on?

Kdy se v tobě probudila láska ke koním?
Moje mamka jezdila na koni, takže já v tom prostředí vyrůstala. Máme vlastní stáj, dneska je v ní čtrnáct koní. Když mi byly čtyři roky, dostala jsem svého prvního poníka a začala jsem jezdit.

Poníka? To je sen každé malé holky. Nezáviděly ti ho kamarádky?
Nejspíš jo. Ale teď je to někdy i dřina. Potřebuju víc síly, abych mohla trénovat.

Jak vypadá takový tvůj běžný den?
Přijdu ze školy, učím se, nebo taky někdy ne, a jdu jezdit. Když to stíhám, jezdím každý den. Nebo bych spíš měla jezdit každý den, ne vždycky se to ale povede.

Ve vaší stáji je čtrnáct koní. To jsou všechny vaše?
Všechny koně nejsou naše. Některé máme u nás jen ustájené a staráme se o ně. To dělá především mamka. Máme taky hodně mladých koní, na kterých se teprve začne jezdit. A pak moje sportovní.

Ty jich máš víc? Na co potřebuješ víc sportovních koní?
Mám dva a sháníme dalšího. Z jednoho jsem totiž už vyrostla. Je to poník, na kterém teď bude jezdit jedna holčička. Na soutěžích závodí třeba sedmdesát koní, nebo se jezdí taky seriály. Se dvěma se líp chytnu. Když se mi to nepovede s jedním, druhý je jistota.

Jak se jmenují tvoje koně?
Lambáda a poník je Tara. Lambáda je německý kůň a Tara je český sportovní poník.

Ta jména jsi jim dala ty?
Koně si koupíte už se jménem. Dává se hříbatům hned po narození. Někdo si koně přejmenovává, ale my to neděláme.

Chtěla by sis nějakého koně vypiplat od hříběte?
Máme čtyři mladé koně, příští rok čekáme další dvě hříbata. Chtěla bych si je sama budovat, aby jezdili podle mě. Obsedají se od tří let, takže příští rok se dvěma už začnu.

Když jsi ve svých čtyřech letech poprvé sedla na svého poníka, jaký to byl pocit? Pamatuješ si to?
Nepamatuju. Ale určitě musel být dobrý, když jsem u koní zůstala dodnes.

Co máš na jízdě nejraději.
Nejdřív si u koně musíte získat respekt, aby mě na ta záda vůbec vzal. A musíme si věřit. Když to pak funguje, je to úžasná věc. Kůň se pod vámi dá do pohybu a vy cítíte tu souhru…

Od kdy jezdíš na závody?
Od šesti. S poníkem jsem byla třetí a druhá na mistrovství republiky. Loni jsem v jednom ze seriálů s velkým koněm skončila druhá. S poníkem jsem v seriálu vyhrála a dalším rokem obhájila vítězství.

Co je to ten seriál?
Třeba čtyři víkendy v roce a za nějaké umístění v závodu dostanu určitý počet bodů. To závisí i na obtížnosti skoků. Pak se body sečtou a kdo jich má nejvíc, vyhrává.

Co Velká pardubická?
Dívám se na to občas, mohli jsme tam i jet, ale mě to moc neláká. Chtěla bych asi zažít tu atmosféru, ale u dostihů toho člověk moc nevidí, a jdou stejně mimo mě. Byla jsem se v Pardubicích podívat jen tak, nechala jsem se vyfotit u taxisu, což byl velký zážitek.

Co bys řekla lidem, kteří tvrdí, že závody koní jsou vlastně týráním zvířat.
Je to úplná kravina. Když si na vás koně zvyknou, věří vám a udělají to, co chcete. Právě díky té důvěře. Navíc jsem přesvědčená, že je to baví. Ale vždycky je to o tom vztahu. Když chcete, aby něco dokázal, musíte mu dát najevo, že jste tady pro něj.

Stejně jako lidé jsou různí, mají určitě i koně rozdílné povahy. Co jsi vypozorovala, když se denně vídáš s tolika koňmi?
Tak třeba Lambada. Všeho se bojí. Přišla k nám z Německa a vůbec nevím, co se tam s ní dělo. Ze začátku jsem ji nemohla ani pohladit. Mám ji od loňského září a postupně si na mě zvykla. Teď je úplně hodná, sedly jsme si. Někteří koně jsou taky potvory, ale všichni se dají zkrotit. Zkušení jezdci ujezdí každého koně.

Proč koně vyhazují jezdce ze sedla? Je za tím jejich pýcha?
Často vyhazují mladí koně. Musí se na ně pomalu. Když na sobě třeba ještě nikdy neměli sedlo, musejí si na to teprve zvyknout. Vyhazují, protože se bojí a nejsou si jistí. Když ale kůň dlouho nic nedělá, mohou vás pak vyhodit z radosti, že jdou konečně jezdit. Některý kůň si s jezdcem taky nemusí sednout. To se ho pak snaží zbavit a shodí ho.

Stává se často, že si kůň s jezdcem nesedne?
Stává se to. Když si jde jezdec koupit koně, vyzkouší si jich třeba pět šest a kolikrát je to třeba až ten šestý, se kterým si sednou. Pak to ale poznáte. Když si sednete na toho pravého, je to tam.

Je dobré poznat víc koní, nebo je lepší jezdit jen jednoho?
Když nezávodím, jezdím do sportovní stáje u Blaníka, kde mají ustájených spoustu koní. To je pro mě obrovská zkušenost, protože každý kůň je jiný, na každého se musí jinak. Můžete mít hodného koně, který všechno udělá, všechno skočí. Pak si ale sednete na koně, který potřebuje pomoct, neví jak skočit. Když budete nezkušená, nebudete vědět, jak mu máte pomoct, ztroskotáte. Když budete zkrátka jezdit jenom na „samochodkách“, nebudete si vědět rady s koněm, který potřebuje povzbudit. Takže pro tu zkušenost je dobré jezdit jich víc.

S kým máš lepší zkušenost, s kobylami nebo s hřebci?
Kobyly jsou hodně náladový. I ta moje má svoje dny. Hřebci bývají občas hodně nadupaní a nemůže je jezdit začátečník. Nejklidnější jsou asi valaši, jsou hodně ochotní.

Spadla jsi už někdy z koně?
Ono se říká, že kdo nepadá, nejezdí. Někdy se mi i stalo, že jsem pak měla strach. To se ale musí přemoct a začít znovu tomu koni důvěřovat.

Jak se chráníš, aby ses nezranila?
Jezdecká helma je povinná na závodech, ale já si ji beru i když jezdím doma. Ze začátku jsem nosila i bezpečnostní vestu, která chrání páteř a vnitřnosti. Letos jsem ji už odložila.

Žokej Váňa si musí celý život držet váhu. Taky se musíš hlídat?
U parkuru je to jedno. Jen je třeba problém, když má někdo silnější lýtko, musí se mu jezdecké boty šít na míru.

Jak často jsi na závodech?
Když je sezona, tak i třikrát do měsíce. V zimě tak jednou za měsíc a taky jezdím na soustředění.

Dají se překážky trénovat i doma?
Překážky se dají koupit. Různé profily se dají udělat vlastně z čehokoli. Musí se koňům ukázat, že přes všechno mají chodit. Překážky barvíme výraznými barvami, aby si na to zvykli a při závodech je nic nepřekvapilo.

Jak odměňuješ svého koně, když se mu něco povede?
Lambada, jak se dřív bála, tak má dneska moc ráda, když ji pohladím, to si hodně užívá. Dáváme koním také různé dobroty, jako třeba jablka, sušené rohlíky nebo speciální pamlsky pro koně. Cukr moc ne, protože když se jim ho dává moc, mohli by mít potíže se zubama.

Chtěla by ses tomu věnovat i do budoucna? Dá se tím i živit?
Jasně. Spousta jezdců se tím živí. Dřív se tomu říkalo koňští handlíři. Koupí třeba koně za padesát tisíc, dva měsíce ho pojezdí a pak ho prodá za dvě stě tisíc. Taky můžete obsedat koně, nebo jezdit ty složitější a brát si peníze za to, že ho zkrotíte. Když má někdo u někoho koně, platí se za ustájení i za ježdění.

Takže to jednou převezmeš po vašich?
Jednoho krásnýho dne určitě (smích), zaječí úmysly nemám.

Když by sis měla vybrat mezi člověkem a koněm, komu bys dala přednost?
Těžká otázka. Když si mám volit, jestli půjdu někam s holkama nebo jezdit, většinou to vyhrají koně. Hodně kamarádek mám ale právě od koní, takže se to dá skloubit.