Nahlížíme do článků z druhé poloviny 19. století, které napsal táborský profesor Martin Kolář o nejstarší historii Tábora a důvodech jeho vzniku. Předchozí díl vyprávěl o tom, jak radikální husité opustili roku 1420 Sezimovo Ústí a rozhodli se usadit ve městě Hradišti, na jehož základech brzy vznikl Tábor. Martin Kolář vyvrací často uváděnou informaci, že Hradiště tehdy bylo pusté. Podle údaje z nejstarší pamětní knihy města Tábora se dočkalo nových obyvatel v roce 1412.

Předtím ale opravdu bylo dlouhá léta pusté. Avšak i pusté město je nemovitost a ta mívá majitele.
V době, kdy husitského kněze Petra Hromádku napadlo, že bude dobré přejít na Hradiště, protože Sezimovo Ústí by z hlediska svého umístnění v krajině obtížně odolávalo útoku katolického vojska, byl majitelem Hradiště Jan z Ústí.

Jan z Ústí

Chytrý Hromádka si Hradiště nevyhlédl jen proto, že stálo na kopci, který ze tří stran omývají vodní toky. Město, jež se v té době už osm let znovu probouzelo k životu, mělo opravené hradby. Před nedlouhým časem to zajistil Jan z Ústí.

Právě Jan z Ústí byl nejspíš dalším důvodem, proč Hromádka navrhl odchod na Hradiště. Jan byl bratr Prokopa z Ústí a Kamenice. A Prokop, ten přece před několika dny vedl svou husitskou čeleď k útoku na Sezimovo Ústí. Až s husity dojde k Hradišti, třeba se s bratrem domluví a obsazení města se objede bez boje.
Je nepravděpodobné, že by Jan z Ústí pobýval na nehotovém Hradišti, když k němu od Sezimova Ústí dorazila armáda husitů. Hradiště hlídala běžná posádka.
Kronikář Vavřinec z Březové stručně napsal, že lid z Ústí po krátkém čase dobyl hrad na Hradišti pánů z Ústí. Tohle dobývání nedoprovázely žádné rybníky krve, jinak by to Vavřinec s chutí zapsal, protože nesnášel radikální husity. Spíš to dělá dojem, že když se Jan z Ústí dozvěděl, že mu jeho bratr přivedl do města husity, prostě vzkázal: Tak mu to Hradiště dejte.

Tím pádem mohl Vavřinec připojit ještě jednu stručnou informaci, a sice že husitský lid odevzdal dobyté Hradiště do rukou Prokopovi z Kamenice, příbuznému svrchujmenovaných pánů.
Čtenář jistě ví, že na současném Žižkově náměstí v Táboře stojí od 19. století socha zpodobňující Jana Žižku a na soklu má napsáno: „Zakladateli Tábora (…) vděční potomci." A čtenář si řekne: Jak to, že by měl být Žižka zakladatelem Tábora? Vždyť Tábor založil Hromádka z Jistebnice! Pokud snad není Hromádka zakladatelem, je jistě iniciátorem.
V takovém případě bychom jako zakladatele měli brát radikální husity, kteří přišli na Hradiště jako první ze Sezimova Ústí. Připadá-li někomu lid málo konkrétní, můžeme zakladatelství přiřknout některému z husitských vůdců, ale rozhodně ne Žižkovi, protože ten v té době pobýval v Plzni a o dobytí Hradiště nic nevěděl.

Vavřinec z Březové přece napsal, která osobnost skutečně založila Tábor. Prokop z Kamenice. Prokopovi hned po dobytí Hradiště odevzdal husitský lid město do rukou, Prokop velel při jeho dobývání, Prokop byl jistě i tím, kdo jakožto velitel části husitského vojska řekl Hromádkovi: „Tvůj nápad je správný, bratře. Opevníme se na Hradišti."
Nápis na soklu pod Žižkou pochází z doby pozdního národního obrození. Tato etapa skloňovala z husitské éry hlavně dvě jména: Hus a Žižka. Hus pochopitelně na Táboře být nemohl, Žižka tam byl. Právě on se v době budování pomníku stal výrazným symbolem, který si byla schopna zapamatovat i vesnická děvečka.

Ostatně současník té doby, básník Svatopluk Čech, to ve druhé sloce své básně Dosti nás zjevuje jasně: „Jak směšné byly našich předků cepy, když celý svět se zdvihl proti nim, a hle! svět celý zdrtil vůdce slepý a Táboru se klonil věčný Řím." Kdepak Hromádka z Jistebnice nebo Prokop z Kamenice. Jejich přízviska se rýmují, ale básník potřeboval víc.

Josef Musil