Pavouci, hadi, výšky, uzavřené i otevřené prostory, ale i ztráta mobilního signálu, nebo prachobyčejná chůze. Z toho všeho mohou mít lidé přímo chorobný strach. O fobiích jsme si tentokrát povídali s dětmi ze Základní školy v Sudoměřicích u Bechyně

Co je to vlastně ta fobie?
Anička: Strach z něčeho.
Michal: Že se někdo něčeho hodně bojí.

A jaký je rozdíl mezi fobií a obyčejným strachem?
Anička: Fobie je, když se někdo bojí třeba v bytě a strach můžou mít lidi třeba z pavouků.
Michal: Fobie je horší než strach.
Jenda: Fobie, to už je hrůza, děs z něčeho.

Z čeho všeho mohou mít lidé fobie?
Michal: Z uzavřených prostorů.
Anička: Z myší.
Sabina: Ze zvířat. Z různých.
Josef: Z duchů.
Jenda: Ze tmy.
Petr: Z letadla a z výšek vůbec.
Michal: Z pavouků. A taky tady z Anči (smích)
Anička: Strach z učitelek.
Honza: Ze školy.
Lucka: Z hadů.
Petr: Z léků.
Martin: Z nemocí.
Jenda: Z popravy.
Lucka: Z bouřky.
Anička: Z vody.
Lucka: Z ostrých předmětů, z odběrů krve.

A co vy? Trpíte nějakou fobií? Nebo máte z něčeho strach?
Anička: Já mám fobii z čertů. Když mi byly tři roky, tak mě čerti vzali na rameno a utíkali se mnou po hřišti. Od té doby se jich bojím.
Jenda: Já se bojím tmy.
Anička: Taky se bojím výšek.
Martin: Já taky.
Petr: Mám strach ze světové války.
Lucka: Z bouřky.
Jenda: Ze zbraní.
Anička: A taky se bojím, že se s tátou vybouráme.

A znáte někoho ve svém okolí, kdo trpí panickou hrůzou z něčeho?
Anička: Moje máma se bojí pavouků. Stačí, když zavolám pavouk, tak se vyplaší a řekne mi, ať ho vyhodím ven.
Sabina: Moje babička se bojí hadů. Vůbec na ně nesáhne.
Michal: Moje teta má klaustrofobii. Bojí se třeba do výtahů.
Honza: Můj brácha se taky bojí pavouků.
Lucka: Mamka se bojí i gumového hada. Když ho po ní hodím, zakřičí.
Jenda: Ségra se bojí krys. Když nějakou vidí, uteče a až teprve za rohem začne řvát.
Josef: Moje babička se taky bojí hadů.
Anička: To my jsme jednou s kamarádem u kapličky provokovali zmiji.

Pavouků a hadů se lidé asi bojí nejčastěji. Proč si myslíte, že tomu tak je?
Jenda: Pavouků se bojí, protože mají osm nohou.
Petr: Protože někteří hadi i pavouci jsou jedovatí.
Jenda: A taky koušou.
Anička: A někteří jsou chlupatý.
Michal: Hadi zase bývají slizcí.
Jenda: A křižáci mají na zádech znak kříže, to nahání hrůzu.
Martin: Taky může lidi děsit, jak je pavouk rychlej. Jak rychle běhá.

Víte jak se říká fobii, když se bojíte pavouků?
Michal: Arachnofobie.

Znáte ještě jiné názvy fobií?
Michal: Klaustrofobie, strach z uzavřených prostor.

A čemu byste řekli, že se vyhýbají lidé, kteří trpí agorafobií?
???

Je to opak klaustrofobie…
Michal: Bojí se naopak velkých prostorů. Bojí se vyjít třeba ven.

A věděli jste, že existuje i fobie z jídla? Čeho se ti lidé mohou bát? A jak to pak řeší?
Michal: Já jsem jednou slyšel, že jeden kluk čtyři roky nejedl a museli mu pak dávat výživu hadičkou. Ten určitě trpěl touhle fobií.
Jenda: Já si myslím, že ti lidé mají strach, že je někdo otráví.
Anička: Protože to, co jedí, je zvíře. Mají třeba strach z kuřete.
Michal: Třeba mají vůbec rádi zvířata a nechtějí je sníst.
Anička: Nebo taky můžou mít na jídlo alergii. A nebo se můžou bát, že v tom jídle jsou bakterie.
Martin: Můžou se bát, že na talíři jsou nějaký breberky.
Anička: Teta pracovala v supermarketu a říkala, že nějaký breberky tam byly v rejži a byly tak strašně slyšet, že teta říkala, že kdyby jich tam bylo ještě o něco víc, tak by ten pytlík s rejží chodil.
Jenda: Bojí se, že jsou v jídle smrtelné viry.

Lidé mohou mít i ze ztráty mobilního signálu. Jak se projevuje takováhle fobie?
Lucka: Bojí se, že někde nebudou mít signál a nebudou moct zavolat.
Michal: Potřebujou rychle zavolat a ten signál jim vypadne.
Anička: Můžou se bát, že když třeba budou potřebovat zavolat záchranku, nebudou mít signál a nepůjde to.
Martin: Když někdo věří na duchy, tak má třeba strach, že mu ho někdo ovládá. Ten mobil.
Anička: To já se spíš bojím, že mi zavolá paní učitelka a řekne, že mám hned naklusat do školy, protože jsem něco provedla:
Michal: Nebo má někdo strach, že se mu do mobilu dostane nějakej vir.
Anička: Já taky zažila jednou ztrátu mobilního signálu. Když jsme šli s kamarádem do Březnice, tak tam se mi úplně ztratil signál a já nemohla zavolat rodičům, kde jsem a kdy přijdu. Pak jsem měla zaracha na měsíc.

Ze seznamu různých fobií jsem si našla ještě jednu. Jmenuje se basifobie a jde o chorobný strach z chůze. Co dělají takoví lidé, podle vás…
Lucka: Asi chodí o berlích.
Michal: Třeba lidé, kteří jsou na vozíčku, mají strach z chůze. Bojí se to zkusit.
Josef: Třeba jsou celý den doma a nikam nejdou.
Sabina: Nebo leží na posteli. A čtou knížku.
Jenda: Sedí u stolu a nic nedělá. A stalo se mu to třeba tak, že pořád zakopával a z toho se začal chůze obávat.
Sabina: Nebo si při chůzi zlomil nohu.
Jenda: Třeba obě. To pak má určitě strach z chůze.

Jak si myslíte, že se dají takové fobie léčit?
Anička: Nijak.
Petr: U psychiatra.
Lucka: Chodí na masáže, třeba s tou nohou.
Michal: Terapie.
Josef: Nějakýma lékama.
Lucka: Nebo mastí.

A jak taková psychoterapie může vypadat?
Anička: Nějakému pánovi budeme vyprávět, co se nám stalo.
Michal: Vezmou nás na léčení a budou nás zkoumat.

Zkusme konkrétní případ. Jak by nás psychoterapeut mohl zbavit strachu z pavouků?
Jenda: Přiváže vás k něčemu, zaváže vám oči a vysype na vás kýbl pavouků.

Řekněte mi, jak jste vy sami někdy překonali svůj strach?
Lucka: Když byla bouřka, lehla jsem si pod peřinu a pustila jsem si tam rádio, aby bylo co nejvíc nahlas a přehlušilo tu bouřku.
Jenda: Když mi bylo deset, dostal jsem diabolem ze vzduchovky do h rudníku. A rozdýchal jsem to. Jednou jsem byla taky třicet metrů nad zemí a dole byla tlustá žíněnka. Měl jsem skočit dolů, ale dokázal jsem to až za půl hodiny.
Michal: Já jsem se bál skočit z můstku do bazénu. A pak jsem skočil.
Martin: Když jsem šel na tobogán, taky jsem se bál a nakonec jsem to zkusil a hrozně mě to bavilo.
Anička: Nechtěla jsem se potápět s tátou, ale pak mi táta dal dobrou výstroj a držel mě za ruku, tak jsem se přestala bát. Už se potápím sama.
Lucka: Na táboře nám vždycky dělají bobříka odvahy, vedoucí nás tam straší. A taky jsme to museli zvládnout
Anička: Překonala jsem strach a řekla jsem svým rodičům pravdu.