Recyklování je můj obor, říká o sobě Ivana Hrdličková. Miluje staré věci a umí jim vdechnout nový život. Hlavní roli na výstavě bude koneckonců hrát vzpomínková deka ušitá z více než tisíce kousků vystřižených ze šatů po babičce.

„Na tuhle myšlenku mě před dvěma lety přivedla výtvarnice, se kterou jsem se setkala na jedné patchworkové výstavě. Když mi tehdy přivezla dvě tašky plné šatů po mamince a chtěla z nich ušít deku, hrozně mě to tehdy chytlo a začala jsem přemýšlet, jak by se daly zpracovávat tyhle staré tkaniny.“

Už předtím ale Ivana Hrdličková patchworky šila. Nejdřív ji uchvátily přehozy ze starých košil v kuchyni její kamarádky. Když pak překládala jeden patchworkový odborný časopis, nadchlo ji to natolik, že začala jezdit na kurzy a učit se. Při mateřské se šití začala věnovat naplno a když mateřská skončila, rozhodla se, že u toho už zůstane. Dnes ji její šití záplat a medvědů (Ivana šije pod značkou Patch & Bear) z poloviny živí. Druhou polovičku jejího výdělku tvoří překlady.

Z laborky ke kumštu

„Původním povoláním jsem vlastně zubní laborantka. Asi šest let jsem kutala rovnátka pro křivozubé děti. Ale už tady jsem si přičichla k umění. Ještě na škole jsme si z kovů, které jsme se učili zpracovávat, zkoušeli odlévat různé šperky. Nakonec rovnátka jsou také uměleckou prací. Děláte někomu do pusy něco potřebného a zároveň i hezkého. Mně se ale hranice mezi potřebností a uměním pomalu stíraly a vždycky jsem tíhla spíš ke kumštu. Nakonec mě k tomu stejně osud dovedl.“

Po revoluci odjela studovat němčinu do Švýcarska, k tomu si přibrala angličtinu a francouzštinu. Když se po letech vrátila, věděla, že s původním povoláním je konec. Všechno už bylo v soukromých rukách a o Ivanu – laborantku, neměl nikdo zájem. Začala překládat, ve firmách i na volné noze. Ale ani na chvíli neopustila svět ručních prací. Ty se jí staly terapií i protipólem kancelářské myšiny.

„Vždycky jsem potřebovala duševní práci nějak kompenzovat tou ruční. Kancelář mě ubíjela, svět papírových válek mě ničil. Vždycky když jsem přišla z práce, servala jsem ze sebe kostýmek, navlékla lacláče a začala tvořit. Musela jsem si udělat něco, na co by se dalo sáhnout, něco, co bylo vidět. Protože to má pro mě smysl.“

Mini ti nešiju!

Ale jak to všechno vlastně začalo? Ivana žila na vsi a za totality nikde nic nebylo. Když se chtěl člověk obléknout, musel tvořit.

„Moje babička byla nesmírně kreativní a tvořivý člověk, mamka se od ní naučila spoustu věcí a já sama jsem se naučila šít v momentě, kdy mi odmítla dělat minisukně pod zadek a zabírat džíny, aby byly pěkně na tělo. Od té doby jsem si jela po svém. Vždycky jsem si tvořila modely sama a hlavně už tehdy mě bavilo přešívat staré věci, hledat v nich tu duši, objevit ji a vtisknout jim nový život.“

Ivanu na ulici nepřehlédnete. Kreativní modely, které tato vysoká, štíhlá žena nosí, nejsou pro každého. Ona sama tvrdí, že nekonvenční oblékání vyžaduje trochu odvahy. „Není tak důležité, co máte na sobě, ale jak to máte na sobě. I z naprosto obyčejných věcí se dá vytvořit úžasný model. Jen se člověk nesmí brát moc vážně a bát se, co tomu řeknou lidi. Oblékání je hra. Kdybychom chodili všichni stejně oblékaní, byla by to strašná nuda.“

Vše se dá koupit

V televizi nedávno viděla pořad o francouzské kavárně, kam lidé kromě kávy chodí přešívat si ze starých šatů nové. Ten nápad se Ivaně Hrdličkové náramně zamlouvá. Líbilo by se jí podobnu věc uskutečnit i v Táboře.

„Jen se bojím, že je Tábor trochu konzervativní. Obávám se, že všeobecně zájem o ruční práce upadá. Dneska se totiž dá všechno koupit. Lidé mají také málo času a raději než k pletení sednou na kolo a jedou se projet.“

Ivana dnes žije ve svém ideálním světě a považuje za veliké štěstí, že může dělat něco, co ji maximálně naplňuje.
„Přítel i celá rodina mě podporují. Děti jsou nadšené, když mě vidí u šicího stroje nebo s pletacími jehlicemi. Vědí, že je všechno v pořádku, že maminka je šťastná a spokojená. Zkrátka mám veliké štěstí i na lidi.“

A materiálu bude také stále dost. Lidé už si totiž navykli nosit Ivaně staré oblečení dřív, než ho vyhodí do popelnice. „Oni o mně vědí, že dokážu zrecyklovat i krajkové spoďáry. Je to strašně napínavé. I secondhandy jsou dobrodružstvím. Nikdy nevíte, na jaký úžasný kousek narazíte. V každé z těch věcí okamžitě vidím druhou tvář a novou šanci. Recyklace je zkrátka adrenalin.“