Zobrazování města Tábora se dá rozdělit na epochu před Ignácem Šechtlem a po něm. Z první epochy známe Tábor jen z občasných maleb, kreseb a rytin. Zato od roku 1876, kdy se v něm natrvalo usadil Ignác Šechlt, se díky umu, vynalézavosti a hlavně pohotovým očím tohoto fotografa zrodilo velké množství snímků města, které právě procházelo výraznými stavebními změnami.
Šestého července 2011 uplynulo sto let ode dne, kdy se oči Ignáce Šechtla zavřely navždy. O jeho řemeslný odkaz dnes pečuje jeho pravnučka Marie Michaela Šechtlová se svými dětmi Evou a Janem Hubičkovými. Digitalizují starobylé snímky, vydávají publikace a ve svém Muzeu fotografie pořádají výstavy. Marii M. Šechtlovou jsem zastihl právě při přípravách výstavy ke stoletému výročí úmrtí zakladatele táborského fotografického rodu.

Představte si, že byste se mohla na chvilku proměnit v nepatrnou mušku a letět nazpět časem. Ve kterém období života Ignáce Šechtla byste mu ráda sedla na rameno a dívala se?
Letěla bych do 26. srpna roku 1877. Toho dne v Táboře odhalovali Žižkův pomník. Ještě ten původní, ten hezčí, než je tam dneska, ten od Josefa Václava Myslbeka, který později vinou špatné statiky spadl. Při odhalování sochy bylo tehdy náměstí plné lidí. Ignác Šechtl událost fotografoval a já bych z jeho ramene chtěla pozorovat, jak všechno zorganizoval.

Tu akci nejspíš organizovali představitelé města…
Akci ano, ale ne fotografování. V tehdejší době fotografovat, to nebylo jen tak. Fotograf měl před sebou veliký deskový fotoaparát na stativu a hlavu schovával pod pláštěm kamery. Mohl dávat jen znamení rukou. Doba exponování snímků trvala několik minut. Pokud se během tak dlouhého fotografování někdo pohnul, zůstal pak na fotce rozmazaný. Jestliže ho přepadla netrpělivost a ze záběru odešel, zbyla z něho na snímku jen drobná neurčitá šmouha, jako kdyby se tam zrovna objevil duch.

Jak tedy Ignác Šechtl přinutil dav lidí, aby se nehýbal?
Musel je nějakým způsobem zrežírovat. Všimla jsem si, že měl v davu strategicky rozestavěné figuranty, kteří se příkladně dívali do objektivu a hlídali, kdy fotograf mávne. Při tom nejspíš nabádali lidi okolo sebe, aby zapózovali. Jenomže jak Ignác dokázal usměrnit veliký dav, aby ho mohl vyfotografovat z několika míst na náměstí, to si opravdu nedokážu představit.

Třeba to zařizoval tým jeho figurantů…
Je to pravděpodobné. A pak si s Ignác s takovým týmem rád sedl do nějaké táborské hospůdky. To máme ověřené, protože i tam svoje přátele rád fotografoval. Ačkoliv byl ve své práci perfekcionalista, kvalita jeho snímků z restaurací je kolísavá. Klesá úměrně počtu vypitých sklenic.

Jaký byl jako člověk?
Veselý, činorodý, schopný a tvůrčí. Rád se pouštěl do věcí, které před ním nikdo nedělal. S tvůrčím záměrem při práci porušoval zavedená pravidla, aby tím objevil něco nového. Takhle vznikl i jeho nejslavnější snímek z doby kolem roku 1870, kdy pomocí fotomontáže zobrazil sám sebe dvakrát u jednoho stolu — jako laboranta a jako retušéra. Tehdy sice bylo běžné vyfotografovat na jeden negativ jednu osobu dvakrát a pak každou polovinu nazvětšovat samostatně, ale nikoho nenapadlo vtipně zakomponovat dvě stejné osoby do jedné fotografie tak, aby snímek tvořil jeden logický celek. Přesněji řečeno, nezjistili jsme, že by se o to před Ignácem někdo pokusil. Ve velké oblibě měl taky časosběrné reportáže, které mu nikdo neplatil. S vášní lovce dějů chodil po městě a pravidelně fotografoval jeho přestavbu, kdykoliv se na staveništích něco změnilo. Proto máme zdokumentované například bourání Pražské brány, jejíž zánik dnes Táboráky hodně mrzí.

Odkdy Ignác Šechtl fotografoval?
Výuční list získal roku 1865 v Kladně, kde se vyučil. Žasnu nad tím, kolik toho od té doby stihl s fotokamerou procestovat do roku 1876, kdy se usadil v Táboře. Stěhoval se ze dvou důvodů. Jednak už jeho rodiče se velmi často a rádi stěhovali. Proč, to vůbec nevím. Ignác se jim narodil v Praze, kde jeho tatínek pracoval jako mlynářský mistr, ale když měl Ignác ateliér v Plzni, jeho rodiče tam bydleli taky, a když se usadil v Táboře, rodiče už tam žili o nějaký rok déle. Starý pan Schächtl ve městě pracoval jako stárek v Brlíkově mlýně a pak koupil hotel U Slunce. Kde Schächtlovi bydleli mezitím, nemám tušení. Ignác to tedy po nich měl v genech. Druhým důvodem k častému stěhování byla jeho práce.

Proč hned na začátku kariéry nezakotvil v jednom městě? Vždyť tehdy fotografování jako obor teprve začínalo…
Jenomže místa fotografů ve městech už byla obsazena. Ignác totiž začal o chvilku později, než by bylo pro živnost tehdejšího městského fotografa záhodné. Fotografování se v šedesátých letech devatenáctého století stalo velikým kšeftem a brzy ve městech vznikla spousta fotografických závodů. Ignác se měl co ohánět, aby se na volné noze uživil. Nejprve si založil vlastní fotografický ateliér v Plzni, ale tam neuspěl; pak si otevřel ateliér v Kladně a pak se znovu vrátil do Plzně, kde podnikal se společníkem, se kterým se brzy nepohodl. V té chvíli asi pochopil, že už mu nezbývá než se živit jako kočovný fotograf. Jezdil od města k městu. Usadil se krát-kodobě v Nepomuku, v Prachaticích, a dokonce v Bukurešti a v Černovicích, jenom-že ne v těch u Tábora, ale až v Bukovině. Když k tomu připočítáme jeho začátky v Kladně a pracovní pobyty v Plzni přičteme dvakrát, je to během jedenácti let sedm pokusů založit stálou firmu. Krátkodobě podnikal na tolika dalších místech, že si už ani netiskl vizitky s odkazem na aktuální působiště, ale psal se Ignác Schächtl aus Prag. Mimochodem, roku 1868 fotografoval i Tábor.

Mělo stálé kočování nějaký přínos pro jeho řemeslo?
Nesmírně se v něm zdokonalil a dokázal s tehdejší složitou a těžkopádnou technikou pořizovat kvalitní snímky v terénu. S potěšením fotografoval venku i v době, kdy už měl v Táboře stálý ateliér, což tehdejší městští fotografové příliš nedělali. Jeho snímky jsou dobře zaostřené, správně exponované a zaranžované. Tehdy se ještě fotografovalo takzvaným mokrým kolodiovým procesem, to znamená, že Ignác si fotografickou emulzi musel sám připravovat, nalít ji na fotografickou desku, odexponovat ji a vyvolat dřív, než deska uschla. Proto s sebou kromě kamery vozil na dvoukoláku i stan a v krosně na zádech všechny fotografické potřeby.

Kdo ho přiměl, aby se usadil právě v Táboře?
Jeho manželka Kateřina. Poznal ji už dříve, když navštívil Tábor jako kočovný fotograf. Oženil se s ní v roce 1875 a od následujícího roku už pobýval v Táboře nastálo. Kromě životní partnerky mu štěstí přálo i na místního městského fotografa. Byl jím Alexander Seik, velmi dobrý řemeslník. Jenomže víc než fotografování ho lákala politika. Po přechodnou dobu společně i podnikali a své firmě říkali Spojené fotografické ateliéry. Pak se zase každý osamostatnil a Seik se brzy nato naplno vrhl do politického života ve městě. Vypracoval se až na starostu Tábora. Ignác byl tedy jako profesionální fotograf ve městě jediný a uživil se.

Co bychom mohli prozradit o jeho Kateřině?
Krásná, rázná, hubatá. Dívčím příjmením se jmenovala Šťastná a Ignác ji potkal ve chvíli, kdy se nacházela v situaci na tehdejší dobu více než prekérní. Předtím pomáhala v rodině své sestry, která si vzala za manžela Karla Němce, syna spisovatelky Boženy Němcové. Pomáhala jim tam tak důkladně, až se jí z toho narodil nemanželský syn Jaroušek. Potom ji raději poslali pomáhat do rodiny Josefa Němce staršího, manžela Boženy Němcové. Už to byl pán v letech, takže nehrozilo, že by k Jarouškovi přibyl další sourozenec. Kateřina v rodném listě svého dítěte uvedla, že jeho otec je neznámý, ale odborníci i já jsme přesvědčeni, že otcem byl právě manžel její sestry. Te-dy syn Boženy Němcové.

Je pěkné, že Kateřinu z rodiny nevyhodili, i když asi všem bylo jasné, k čemu došlo…
V tomhle ohledu se Němcovi zachovali jako gentlemani. Nejen že se kvůli tomu nerozvedli, ale ještě Kateřinu přesvědčili, aby dítěti dala jméno Jaroslav. Další syn Boženy Němcové, Jaroslav, žil v Rusku a se svou ženou se marně snažil o potomka. Kateřina mu to vyřešila. Stačilo jen, aby si Jarouška osvojil. Nepodařilo se zjistit ani mně, ani pracovníkům Památníku národního písemnictví, jestli Kateřina dala k osvojení souhlas, nicméně faktem je, že Jaroušek už jako chlapec v rodině Jaroslava Němce žil. U Němcových to tedy všechno dopadlo dobře, ale Kateřina se v tehdejší době jistě stala terčem uštěpačných poznámek měšťanských sousedů.

Nebylo pro ni vlastně vysvobozením, že se do ní zahleděl právě Ignác Šechtl?
Ti dva se prostě potkat museli. Oba byli čeští vlastenci. Ignác, ačkoliv pocházel z německého prostředí, psal soukromou korespondenci jen česky. Kvůli své ženě si počeštil příjmení na Šechtl. A Kateřina zase musela zaplatit pokutu za to, že před ateliérem zamalovala německý nápis Mariantor čili Mariánská brána. Ale třeba je spojilo i to, že se oba museli vzdát svých prvorozených dětí. Když Ignác poznal Kateřinu, byl už vdovec. Předtím měl ženu z německé rodiny z Plzně. Zemřela, když jeho dceři Toničce byly čtyři roky. Holčičku si vzaly na vychování její německé tetičky, které usoudily, že kočující Ignác opravdu není člověk, který by měl vychovávat malé dítě.

Zachoval se nějaký snímek Toničky?
Několik jich máme, ale řada fotek končí jejím snímkem z let, když dospěla v slečnu. Z rubu snímku z Plzně je připsaná poznámka Ignácova syna Josefa: „Zná mne ještě má sestřička?“

Kdy se můžeme těšit na retrospektivní výstavu prací Ignáce Šechtla?
Plánovali jsme ji přímo na 6. července, ale protože náměstí Mikuláše z Husi, kde sídlí naše Muzeum fotografie, je zrovna rozkopané, přesunuli jsme akci na září. Návštěvníci uvidí neznámé snímky Tábora, které jsme objevili. Představíme i fotografie z dob jeho kočovného života, ty jsou nejstarší. A samozřejmě nebude chybět podobenka Kateřiny. Vždyť kdyby Ignáce neusadila v Táboře, neměli bychom co vystavovat.

JOSEF MUSIL