Narodila se v Praze a jako malá často s tatínkem navštěvovala příbuzné v Táboře. V roce 1985 pak s manželem Igorem odešla do Itálie a dnes střídavě žije v Římě, Praze a Táboře. V Čechách ještě Karina I. Havlů vystudovala Filozofickou fakultu UK Praha a mimořádné studium filmové a televizní produkce na FAMU. Překládá knihy pro děti i dospělé a divadelní hry převážně amerických a italských autorů. Čtenáři Deníku ji však znají zejména jako autorku řady knih s kulinářskou tématikou a přispěvovatelku do rubriky receptů. Má obrovský vypravěčský talent a její přátelé se s ní nikdy nenudí. Nádherně se totiž směje…

Narodila jste se v Praze, žijete nedaleko Říma. Kde se tam vlastně vzal ten Tábor?
V Táboře žila moje teta Marie Rudolfová. V místě, kde dnes sídlí ten nehezký obchodní dům Tomáš. Když jim ho komunisti zbourali, tak je odstěhovali do Sezimova Ústí do dvougarsonky. V původním domě měli nádherný starožitný nábytek a plno porcelánu a najednou se museli přestěhovat do 11. patra do malého bytu v paneláku. Takže tam žili namačkaní jako sardinky. Ale přesto se teta dožila dvaadevadesáti let. Úžasně vitální žena to byla. Mimochodem hrála výborně tenis a dokonce spoluzakládala tenisové kurty u štičí líhně, proto zřejmě i já tento sport tak miluji. No a právě za tetou Marií, říkalo se jí Máňa, jsme čas od času o víkendu jezdili. A vždycky, když jsme jeli přes hráz Jordánu, tak mi táta ukazoval na sladovnu a říkal: Vidíš ty komíny, tak to bývala naše sladovna. Kdo by tušil, že nakonec sladovnu, kterou komunisti v roce 1948 zabavili, rodině vrátí…

Strýc Vladimír Rudolf byl známou táborskou osobností. Co se s ním vlastně po osmačtyřicátém stalo?
Po válce někdo sladovnu zapálil, obvinili z toho strýce, a tak ho poslali do uranových dolů do Jáchymova. Tam byl osm let, což mu samozřejmě podlomilo zdraví. Po návratu skončil jako vrátný v bývalém hotelu U Znamenáčků, a dost brzy po tom zemřel. Bohužel, restituce už se nedožil. Naštěstí se toho dožila teta Marie. Dodnes si pamatuji na ty hody, když jsme s rodiči jezdívali na návštěvy právě do domu na třídě 9. května. Když je přestěhovali na Sezimák a strýc zemřel, tak už jsme sem moc nejezdili.

Často vzpomínáte na otce?
Můj táta Ivo T. Havlů byl právník. Bohužel patřil mezi těch jedenáct tisíc studentů, kteří byli v roce 1949 jako buržoazní živly těsně před státnicemi z vysokých škol vyloučeni. A až teprve v roce 1990 mu zpětně udělili titul JUDr. Byl znám především jako textař, hudební spisovatel a překladatel. Hlavně amerického dramatika Neila Simona. Byl to nesmírně chytrý, vzdělaný člověk a v mnoha věcech mi chybí. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem si svou cestu našla sama a nikdo nemohl říci, že by mi ji vyšlapal. Kariéru jsem si vybudovala až po jeho smrti, vlastně po návratu z Itálie v roce 1990. Jméno Havlů jsem si sice nechala, ale to bylo dávno před tím, než jsem vůbec tady začala překládat a psát knížky.

Tak proč tedy Karina I. Havlů, když jste se vdala za Igora Holuba?
Ještě jako svobodná jsem byla členkou Mezinárodní organizace novinářů, v sekci tlumočníci a překladatelé. Už jsem tam byla zavedená na angličtinu a italštinu, psala jsem v té době také povídky pro Lidovou demokracii, takže už to jméno bylo trošku známé. A pak se mi nechtělo mít v příjmení ová. Můj muž byl v tomto směru rozumný a říkal mi, že i když nechci být Holubička, stejně si mě nenechá uletět. A myslím, že by to byla velká škoda zbavit se zavedeného příjmení, zvlášť, když mohu pokračovat v tátově díle. A potom, telefonní seznam je plný Holubů, ale Havlů je tam tak na prsty jedné ruky. Ale vraťme se k tátovi. Nemohl se sice věnovat právnické praxi, proto hlavně překládal a psal také vlastní divadelní hry a muzikály. Z přeložené tvorby jsou známé třeba muzikály Chicago, Řek Zorba, Kabaret a podobně.

Vrátíme-li se k Táboru, jak jste se tedy dostali ke sladovně?
Právě kvůli tomu, že tatínek byl právník, dal dohromady všechny dokumenty nezbytné k žádosti o restituci sladovny. Bohužel, když jsme s manželem v roce 1991 přijeli v srpnu na dovolenou, už byl po smrti. Přijeli jsme večer a dopoledne táta dostal infarkt. Naposledy jsme se spolu, k mému velkému smutku, viděli ten rok u nás o Velikonocích v Itálii. Takže restituci nakonec vybojoval přes všechny překážky Igor. Svou práci v Itálii jsme ale úplně neopustili. Nepřestěhovali jsme se do Tábora natrvalo. Pendlujeme pořád mezi Táborem, Prahou a Římem. Když jsem v Táboře, jsem doma. Když jsem v Itálii, jsem doma, o Praze ani nemluvě. Prostě se doma cítím tam, kde mám své věci, své knížky, obrázky, přátele. Tady si lidé příliš zakládají na svých kořenech. Mnozí si dokonce myslí, že jsme pupkem světa, ale přejedete pár metrů za hranice a vědí o nás houby, jsme příliš malá země.

V 80. letech jste s manželem odešli. Proč jste si vybrali právě Itálii?
Tak já jsem tady vystudovala, potom jsem pracovala téměř dva roky ve filmovém archivu, zabývala jsem se historickým hraným filmem. A potom hodně tlumočila v angličtině a italštině. Takže pro Itálii jsem se vlastně rozhodla já a manžel naštěstí moc neprotestoval. I když italsky se začal učit až pár měsíců před odjezdem.

To jste asi museli přetrhat veškeré kontakty s domovem?
To ano. Manžel vystudoval matematiku a naštěstí dostal dobrou práci v jedné počítačové firmě. Měli významné klienty jako politické strany, velké deníky a státní instituce. Já jsem pak pro některé noviny dělala překlady z angličtiny a ruštiny a dodnes využíváme tehdy navázané kontakty. Vlastně první kontakt s domovem jsme měli u příležitosti Mistrovství světa v atletice v Římě, kde jsem pracovala jako tlumočnice. Tehdy byly kontroly minimální, a tak jsem si pro manžela půjčovala od kolegů legitimaci ke vstupu do olympijské vesnice a odtud bylo již velmi snadné se dostat na stadion mezi české sportovce a trenéry, kde měl manžel spoustu přátel. Kromě matematiky také vystudoval tělesnou výchovu a dodnes spolu jezdíváme na významné sportovní události. Naposledy jsme byli na olympiádě ve Vancouveru hosty bývalé olympijské vítězky Mileny Duchkové. Já totiž kdysi závodně jezdila na skibobu a mám tak blízko i k zimním sportům.

Svou kariéru v oboru gastronomie jste zahájila v Itálii?
V podstatě ano. Kvůli rakovině, z níž jsem se v Itálii léčila, jsem se měla možnost seznámit blíže s makrobiotikou. Dost jsem se jí věnovala a studovala ji. Po návratu v roce 1990 mi vnukla nápad napsat knihu o makrobiotice Igorova sestra. Tak jsem se do toho pustila, ale trvalo to skoro rok. Navštěvovala jsem římské knihovny, trávila tam hodiny a hodiny a studovala příslušnou literaturu. Takže na základě všech poznatků jsem pak mohla napsat makrobiotickou kuchařku. Ta byla vlastně první. V nakladatelství DONA v Českých Budějovicích projevili zájem a vydali ji v polovině devadesátých let. Pak byla dokonce přeložena do litevštiny.

To byl první impulz pro napsání dalších kuchařek?
Ano. Koncem osmdesátých let, kdy můj muž pracoval v Římě, naučila jsem se psát na počítači, tudíž jsem mohla odevzdat text prakticky okamžitě připravený k vydání, a tak mi nabídli napsat Italskou kuchařku a pak už následovala jedna za druhou. Poté vznikla Horkovzdušná trouba, Vaříme v pánvi wok a další. Jsem také spoluautorkou Velké domácí kuchařky (spoluautoři J. Mandžuková a L. Nodl), která je jakousi novodobou „Sandtnerkou“ a vyšla již v několika vydáních. Kromě toho vyšla také na Slovensku a nedávno i v Polsku. V těchto dnech mi vyšlo dokonce již čtvrté vydání knihy receptů Vaříme v remosce. Kuchařku představím na Knižním veletrhu 13. května v Praze, kde budu vařit se svou kamarádkou, herečkou Simonou Stašovou. Kniha receptů v remosce vyšla i v Anglii. A docela náhodně. Milena Grenfell-Baines, Čechoangličanka, která Českou republiku v Anglii úspěšně propaguje (mimochodem jedna z Wintonových dětí) si totiž někdy v roce 2001 v Praze koupila remosku a s ní i moji knížku receptů. A pak mi jednou zavolala z Anglie, že se jí moc líbila a že by ráda remosky v Británii propagovala a ráda se mnou zůstala v kontaktu. Prodej remosky se tam dost výrazně ujal, takže jsme se domluvily, že by přeložila mou kuchařku a dodala si do ní své recepty. Tím vznikla naše společná kuchařka.

Jaká jste kuchařka? Je váš manžel dobrý strávník?
Manžel nejenže je dobrý strávník, on umí i dobře vařit. Je typický „všežravec“, tedy ne že by snědl vše, co se mu předhodí, ale pokud je jídlo dobré a chutné. Je také předsedou vznikající národní asociace neziskových organizací Slowfood, propagující kvalitní a poctivou gastronomii, zejména tradiční a regionální. Spolu jsme již navštívili hezkou řádku gastronomických veletrhů. Ale to je na samostatný rozhovor. Jinak pokud se ho zeptáte na mé kuchařské umění, tak má již nacvičenou odpověď, že mu z mých pokusů vypadaly vlasy a zešedivěl. Já mu to zase vracím, když dostane chuť na něco dobrého a nemám čas. Poradím mu, ať si vezme příslušnou kuchařku a uvaří si to sám. A nejvíc mne naštve, když je výsledek někdy lepší, než ten můj. Ale to tam raději nepište, aby moc nezpychl.

Máte vůbec čas ještě na nějaké další koníčky?
V prvé řadě sport a zejména tenis. Manžel říká, že jsem tenisový maniak a že musí manželské povinnosti plnit hlavně na tenisovém kurtu. Shodou okolností jsme se seznámili jako instruktoři na kurzu windsurfingu. Sedět u počítače člověk nevydrží celé hodiny, takže chodím hodně hrát. V létě jezdíme na kole, v zimě na lyžích. Jinak sleduji stále hodně kinematografii a pochopitelně divadelní představení, která se hrají nejen v Praze, ale i v Itálii nebo v Americe. Když jsme třeba v New Yorku na Broadwayi, tak chodíme i na dvě představení denně a většinou i navštěvujeme samotné autory.

Co chystáte pro své příznivce za překvapení v nejbližší době?
Právě před pár dny jsem odevzdala do divadelní a literární agentury, která mne zastupuje, jeden zajímavý překlad divadelní hry. Jmenuje se Gomora. Nedávno byl vysílán film Gomora také v televizi. Autorem je italský novinář Roberto Saviano, který napsal stejnojmennou knihu o neapolské mafii Camorra. U nás vyšla jeho kniha asi před dvěma roky. Zároveň upravil zkrácenou verzi pro divadlo, kterou jsem přeložila. Je to hodně drsná hra pro samé herce muže. Saviano žije už několik let pod policejním dohledem, odvážně totiž zveřejnil pravá jména a popsal do detailu praktiky celé kriminální organizace. Doufám, že se hry někdo ujme a bude se hrát i u nás. Pracuji samozřejmě i na jiných projektech, ale jsem pověrčivá, a tak dokud není dílo hotovo, nerada o tom mluvím.

ALENA ŘEZÁČOVÁ