„S mostem mě spojuje spousta krásných a nezapomenutelných zážitků a vůbec si nedovedu představit Písek ani sebe bez této národní kulturní památky. Můj vztah je o to hlubší, že jsem s touto unikání stavbou prožil i její hodně špatné okamžiky. Musím ještě dodat, že mě zajímají i další naše kamenné mosty. Je v nich obsažen kus dějin českého národa. Je to drahocenné dědictví, které jsme povinni uchovat i pro příští generace," říká Jiří Hladký.

Povědomí o existenci mostu měl už jako malý kluk, ale těsnější kontakty se datují od roku 1994. „Tehdy jsem se setkal s docentem Jindřichem Fukou z ČVUT Praha, který jako písecký rodák a ještě k tomu mostař měl o most velký zájem," vzpomíná Jiří Hladký a pokračuje: „Přišel s nápadem most prozkoumat a zjistit, v jakém je stavu."

Výsledek příliš nepotěšil. Památka byla v ještě horším stavu než se předpokládalo, místy voda protékala pilíři a odborníci konstatovali špatný stav dlážděného dna mezi pilíři. Památkáři i stavaři bylo jasné, že je třeba rychle něco dělat, aby most v plné kráse vydržel. Opravy trvaly dva roky a stály 15,6 milionu korun.

„Někomu se cena může zdát příliš vysoká, ale pražská firma Rekom opravovala dlažbu dna mezi dvěma levobřežními oblouky, ale musela například také instalovat téměř dvanáctimetrové ocelové kotvy do skalního podloží mostu a dělat další odborné práce. Musím pochválit zaměstnance dodavatelské firmy, tuto zakázku brali jako velkou výzvu. Vymysleli postupy, které se do té doby u nás nepoužívaly a které mimo jiné pomohly šetřit peníze," vysvětlil Jiří Hladký.

Velká rekonstrukce byla příležitostí k četným diskuzím o tom, jak se most vlastně stavěl. Podle Jiřího Hladkého existují tři teorie, ani pro jednu však nejsou pádné důkazy. Podle první byla přehrazena část říčního koryta. Po dokončení části mostu se přehradila další, a tak se pokračovalo, až se oba břehy spojily.

Druhá teorie předpokládá, že koryto řeky bylo převedeno na levý břeh do prostoru bývalého hřbitova u kostela Nejsvětější Trojice. „Jenže to by bylo hodně pracné. Vyhloubení nového kilometr dlouhého, dva metry hlubokého a 40 metrů širokého koryta by znamenalo přemístit 80 tisíc kubíků zeminy. To si někdy na přelomu 13. a 14. století neumím představit. Stejné pochybnosti jsou u třetí varianty, podle které se most stavěl na suchu a teprve po jeho dokončení se vyhloubilo koryto v místě, kudy řeka teče dodnes," poznamenal Jiří Hladký.

Oprava koncem devadesátých let minulého století byla sice drahá, ale důkladná a velmi kvalitní. To ještě Písečáci netušili, že památku čeká snad největší zkouška v její historii.

„Já a se mnou většina obyvatel města to vnímáme dodnes: Zlověstně hučící voda opouští své koryto. Hustý déšť se bez přestání snáší na Písek a celé jižní Čechy. Kolem Kamenného mostu se shromáždilo velké množství lidí, kteří jakoby chtěli bránit most vlastním tělem. Hasiči i policisté mají co dělat, aby je udrželi v nutném odstupu. Všechny přítomné vyděsí praskot skla ve výkladních skříních v Čechově ulici a ječivý zvuk alarmů v zaplavovaných obchodech. Taková byla noc z 12. na 13. srpna 2012, kdy město postihla nejničivější povodeň v jeho dějinách," vzpomíná Jiří Hladký.

Většina obyvatel si myslela, že takovému náporu živlů staletí stará stavba neodolá. Jiří Hladký však věděl, že nedávná rekonstrukce připravilo most i na to nejhorší.

Když se rozednilo, většina přítomných se neubránila slzám. Chybělo kamenné zábradlí, socha anděla v sousoší sv. Jana Nepomuckého i jiné části výzdoby, zmizelo osvětlení… Podstatné však bylo, že most zůstal stát.

Ihned po povodni začaly opravy. Většinu kamenů ze zábradlí i sochu anděla se potápěčům podařilo najít na dně řeky. Veškeré práce skončily 9. května 2003. K rychlé obnově památky přispěla i veřejná sbírka, ve které bylo vybráno 5,2 milionu korun.

S mostem a jeho výzdobou je spojena řada legend a pověstí. Jedna z novodobých pověstí se týká názvu. Písečtí radní se prý nemohli sjednotit, po kom most pojmenovat. A nakonec se rozhodli, že se bude jmenovat po prvním, kdo po mostě přejde. Netrpělivé čekání brzy ukončil jelen, který majestátně kráčel z bohatých píseckých lesů. Odtud tedy název Jelení most, ale ten se moc neujal. V novější historii se mostu většinou říkalo starý na rozdíl od nového postaveného níž po proudu Otavy.

Před několika lety letopisecká komise navrhla a zastupitelé schválili pojmenování Kamenný most.

Národní kulturní památkou se Písečtí chlubí doma i ve světě. Pro Jiřího Hladkého je to už nedílná součást života. Jeho žena občas žertem říká, že má dvě manželky – ji a most.

„Po návratu z cest nikdy nezapomenu zajít k mostu, je to už takový rituál. Každý most je konstrukcí z různého materiálu spojující dvě strany čehokoliv – řeky, potoka nebo údolí. Ale v přeneseném slova smyslu lze mostem nazvat i něco spojujícího člověka s člověkem. Materiálem pro jeho stavbu může být láska, duch, myšlenka, vědění, snaha o pomoc a pochopení, pocit souznění, ale hlavně chtění. Chceme se dohodnout, pochopit, mít rádi, chceme spolužít. Kamenný most v Písku složil po staletí k tomu, aby se lidé dostali z jednoho břehu na druhý. Určitě tomu bude i nadále," věští Jiří Hladký.