I v Mezné u Soběslavi, jejíž počátek se datuje kolem roku 1362, se nacházela obecná škola. Její sláva zhasla v roce 1965. Vzdělání však bylo mezi místními žádáno již od roku 1810. Tehdy děti musely ještě docházet do jednotřídní školy v Kvasejovicích.

„V čase zimním chodíval sem k vyučování dítek učitelský pomocník z Kvasejovic. Vyučování konalo se v pastoušce č.25 a aby tam bylo teplo, nosily dítky dle možností dříví, když šly do školy. Pomocník dostával stravu od sedláků," píše v pamětní knize řídící Vojtěch Sirový.

Vojtěch Sirový

• Narodil se 5. února 1859 v Dalovicích a zemřel 15.září 1935 v Soběslavi
• Do Mezné přišel pravděpodobně ve svých třiceti letech. Bylo to v době, kdy pražská Zemská školní rada konečně povolila zřízení jednotřídní školy v obci.
• V červenci roku 1925 jako první řídící zdejší školy založil místní kroniku. Vznikla tedy teprve poté, co Vojtěch Sirový odešel do výslužby.
• Během svého působení věnoval čas studování množství spisů a knih, které se týkaly historie obce, psal si poznámky, shromažďoval dokumenty …

První snahy o zřízení školy vycházely od starosty Vojtěcha Kupky, místního rolníka, který tak ve svém volebním období chtěl splnit přání občanů. K němu se přidali i další rolníci. „A tak za starosty Tomáše Klípy zvoleného roku 1885 uskutečněn sen jejich, neboť výnosem Zemské školní rady v Praze ze dne 24.června 1888 čís. 28.112 povoleno bylo zřízení školy zde," uvádí kronikář.

Vyčlenil světnici

Jenže vše nešlo tak lehce, jak by se zdálo. Škola se měla otevřít v čísle 10, ale budovu školní komise neuznala jako způsobilou. Proto se starosta Tomáš Klípa rozhodl vypomoci a ve svém stavení přenechal ke školním účelům jednu ze světnic.

Vyučování tedy nic nebránilo, a tak se Vojtěch Sirový před žáky postavil 23. září 1889. Kromě toho zde získal i byt. Netrvalo dlouho a v obci vyrostla nová školní budova. Okresní školní výbor v Táboře ji schválil v roce 1890, 14. září byla vysvěcena a následující den se v ní začalo poprvé vyučovat.

BÝVALÉ ŠKOLAČKY. Věra Hájíčková, Božena Chalupová, Jana Sochorová

Jednotřídní školu navštěvovaly děti od 1. do 5. třídy, starší dojížděly do nedaleké Soběslavi. Na povinnou docházku zavzpomínala i Božena Chalupová, která do první třídy nastoupila v roce 1948. „Jednou jsme při vyučování pozorovali, co kde lítá, a byli jsme svědky, jak se na poli splašili koně a hospodáře táhli až na statek. To byl ale let," popisuje jeden ze svých zážitků Božena Chalupová, která měla v ročníku dvanáct spolužáků a učil ji kantor Tůma.

Poznamenala, že u školy byla zahrádka, kterou děti obhospodařovaly. „Bývaly tady rybízy, několik jabloní, hrušky a švestka. Kantor chtěl, aby vše kolem školy bylo upravené, měl vztah k přírodě. Proto jsme museli sázet zeleninu, ale také ji okopávat a vytrhávat plevel. Paní učitelová pak z úrody vařila," řekla bývalá žačka. Učitele Tůmu si vybavuje ráda. K prvňáčkům se choval hezky a měl trpělivost.

Veselé vzpomínky má i na výuku náboženství. Do Mezné tehdy dojížděl katecheta z Tučap. „Mě to ale příliš nebavilo a postupem času jsem radši tvrdila, že je mi špatně a že mě bolí břicho a odmítala jsem na výuku, která byla asi jednou do týdne, chodit," směje se i po čase žena, která v Mezné vychodila jen první třídu. V roce 1949, tedy rok poté, co usedla do lavice, školu zavřeli a děti musely docházet opět do Kvasejovic. Po osmi letech se ale její provoz opět obnovil, protože ve vsi se narodilo více dětí, které třídu zaplnily.

Těšila se do školy

To už dnes šestašedesátiletá Věra Hájíčková navštěvovala pátou třídu. „Vzpomínám si, že vedle školy, v místech, kde v létě bývá parket pro tancování či sezení, bývalo i jezírko. Teď je povrch ale tak srovnaný, že člověk, který o něm nevěděl, by to ani nepoznal," přidala s tím, že kdysi tam rostla i tráva a pivoňky.

Jana Sochorová se na vyučování tak těšila, že ještě před povinnou školní docházkou chodila poslouchat pod okno, jak se děti učí. Jak připustila, možná se v ní tenkrát probudila povinnost jít do školy. „Jednou mě tam viděl učitel a řekl mi, ať jdu dovnitř a pamatuji si, že jsem se tam posadila do lavice a byla spokojená," pochlubila se šedesátiletá Jana Sochorová s tím, že ani po skutečném nástupu do školy zklamaná nebyla. Ve škole se jí líbilo. „Učil mě pan Němec a s ním jsem problémy neměla, přestože byl trochu ostřejší. Spíš chtěl srovnat kluky, kteří zlobili. Občas na ně použil i rákosku nebo ukazovátko," doplnila ještě Jana Sochorová.

Definitivní konec školy nastal v červnu roku 1965. Jak zapsala tehdejší kronikářka Rosálie Lukášová: „Letošního roku bylo hodně zlikvidováno jednotřídních škol. U nás také byla škola uzavřena pro nedostatek dětí. Školní docházka je Soběslav, jak si rodiče přáli."

Poté zde sídlil národní výbor. Do bývalé kuchyně se pak nastěhovala knihovna, kterou vedla právě Věra Hájíčková. Od devadesátých let se prostor bytu upravil pro potřeby obecního úřadu a ze třídy je místní hospůdka.