Moc se jí líbí, že je nakladatelkou, strašně by si přála být textařkou, ale ze všeho nejvíc se teď cítí být matkou. Jak by ne, když se jí teprve před čtyřmi měsíci narodila Johanka. Jako šestá v řadě. Je to oříšek, představit Terezu Horváthovou (37) naruby. Záleží na tom, zda ji znáte jako aktivistku nebo třeba jako spisovatelku, či překladatelku. Možná, že je naruby pokaždé, když dělá něco jiného než před hodinou. A možná to všechno tvoří jeden harmonický celek, který nemá rub ani líc.

Když navážeme na začátek, mohla byste vyjmenovat všechno, čím se zabýváte…
Především se starám o děti. Říkám tomu vrcholný management. Organizuju život v téhle velké rodině. Tomu věnuju nejvíc času. A v těch minutách, které mi zbydou, se starám o Baobab. O naše nakladatelství ilustrovaných originálních knih pro děti, které mám se svým mužem Jurajem. To zabere také dost času. Před deseti lety jsme začínali u tří, čtyř knih do roka, dnes už jich vydáváme dvanáct. Každá z těch knih potřebuje spousu času. Co se týká mé literární kariéry (smích), tak ještě píšu. Píšu knížky pro děti a občas po večerech poezii.

Vím, že to zdaleka není všechno. Co Tereza Horváthová jako aktivistka?
K tomu se vždycky dostanu shodou okolností. Děti začnou chodit někam do školy, nebo se přestěhujeme (Horváthovi před pár lety přistěhovali z Bechyně, předtím žili v Praze). Dívám se kolem sebe a přirozeně se snažím zapojit, řešit problémy… Tady třeba v sdružení Pro klidný Tábor. To se vždycky probudí, když je nějaké velká akce. Naposledy například bagrování Jordánu..

A překladatelství?
Taky překládám, ale velmi sporadicky. Jsem z překladatelské rodiny a ještě na škole jsem začala překládat nějaké drobné texty z francouzštiny. Poslední dobou se k tomu ale dostanu velmi zřídka. Překládání totiž vyžaduje čas a soustředění, a to prostě s dětmi nejde.

Po večerech píšete básně. Považujete poezii za takový ventil, jak ze sebe něco dostat?
Ventil je dost škaredé slovo. Je to spíš způsob vyjádření. Člověk se chce nějak vyjádřit o věcech kolem sebe a já neumím najít nic jiného než takovouhle zkratku. Hodně mě baví psát texty k písním Takapely (příležitostná kapela mého muže), ráda bych víc, ale nemám na to čas.

Když jste vyjmenovala tyhle všechny věci, nabízí se hypotéza, že váš den má zhruba šestapadesát hodin, nebo jste naklonovaná…
Mám sice šest dětí, ale čtyři z nich už jsou školou povinné, takže dopoledne je klidný čas. Miriam, pokud ji nenutím jít do školky, je moc hodná a dokáže si hrát sama. Rozhodně nejsem naklonovaná. Plno věcí nestíhám, odkládám. A taky nejsem dokonalá, hlavně co se týká domácnosti. My jsme byli spíš bohémská rodina a nikdo mě k tomu nevedl (i když tátovi křivdím, ale asi nic nezmohl). Kromě toho mám Veroniku, která mi ten chaos naší domácnosti pomáhá zvládat.

Veronika? To je hospodyně?
Já tomu tak vznešeně říkám. Kdybych si mohla dovolit hospodyni na každý den, bylo by to krásné a doufám, že do tohohle stadia se jednou dostanu. Veronika mi dvě tři dopoledne v týdnu chodí pomáhat. S úklidem, s dětmi… A taky mám muže, který je v domácnosti dost aktivní, přestože taky hodně pracuje. Jelikož učí na vysoké škole, tak třeba prázdniny mohl trávit celé s námi. Šetřím čas porůznu: netrávím třeba mnoho času na nákupech. Opravdu dost nerada nakupuju. To vždycky někoho poprosím, ať mě sveze autem …

Počkat, necháte se svézt, to nemáte auto? S šesti dětmi?
Nemáme. Ve městě auto příliš nepotřebujete. Na cesty jezdíme většinou vlakem. Můj muž je z přesvědčení antiautomobilista. Já jsem si sice řidičák udělala a chvíli jsem plánovala, že bych mohla jezdit, ale pak jsem si uvědomila, že je to docela nebezpečné a navíc jsem se necítila jako dobrá řidička. Bála jsem se, že bych si mohla zabít děti, a to jsem nechtěla, když už jsme si je jednou pořídili (smích).

A co vaření? Vaříte ráda?
Vařím ráda zvlášť francouzskou a ruskou kuchyni. To je rodinná tradice. Taky jsem se naučila vařit na cestách. Každé léto jsem trávila v Anglii nebo ve Francii. Dělala jsem au-pair, pomáhala v domácnosti. Pak jsem žila také rok v Paříži, kde jsem v rodině jednoho slepého lékaře dělala „čtenářku“. Předčítala jsem mu noviny a odborné časopisy. A kromě toho jsem pomáhala jeho paní v kuchyni a chodila jsem jim nakupovat. Celou románskou lehkou kuchyni znám od ní. Nevařím moc českou kuchyni, zato jsem si velmi jistá ve všech slaných koláčích, salátech, provensálských hrncích a podobně.

Odbočím z kuchyně, a to dost daleko. Modrý tygr. To musíte být pyšná, že podle vaší knížky se bude točit film.
Rozhodně mi udělalo radost, když Modrý tygr vyšel v Japonsku. Přišlo mi hezké, že ho čtou kdesi na druhém konci světa a ty znaky! Takový velký film může dopadnout dobře, ale také vůbec nemusí. Je velmi těžké převádět podobnou látku do scénáře. Ten jsem psala společně s producentem a režisérem Petrem Oukropcem. Měl by vzniknout hraný film s animovanými prvky (výtvarníka, stejně jako v knize dělá můj muž). Ale jestli se podaří do něj dostat poetiku té knížky, kdo ví. Na natáčení se ale těším.

Bude se natáčet i v Táboře?
To nevím, ale spíš ne. Točit se bude převážně v Praze, hlavně v jejích okrajových částech. Třeba v Karlíně na takovém plácku by se měla stavět úplně nová (hodně oprýskaná) botanická zahrada. Ta knížka je hodně pražská.

Vy jste se v Praze narodila. Cítíte se pořád spíš jako Pražačka?
Narodila jsem se v Praze a prožila tam celé svoje dětství, takže určitě jsem Pražačka. A mám Prahu pořád ráda. Hlavně tu starou Prahu, kdy ještě nebyla plná aut. Původně naše rodina ale neměla s Prahou nic společného. Táta pochází z jedné strany od Moskvy a z druhé strany z Prostějova, máma je ze Sudet.

Nebylo těžké přesídlit z kosmopolitní, tolerantní a otevřené společnosti metropole do maloměsta?
Přiznám se, že jsem z toho měla velký strach. Nejdřív jsme se vlastně přestěhovali do Bechyně. Ta ale nemá ani parametry malého města. Tam se žije spíš jako na vesnici. Když jsme pak přišli do Tábora, potkala jsem tady plno zajímavých lidí, takže nějaké maloměšťáctví ani moc nevnímám, ale vím že kolem určitě je (například v místní kulturpolitice). Když jsem teď byla v Praze, líbilo se mi, že už je plná cizinců, barevná, rozmanitá a pestrá, kdežto Tábor pořád působí jako takový monolit. I když, tady, v našem staroměstském obýváku, jak říká Starému městu Radek Růžička (hudebník, restaurátor pozn. red.) se mi podařilo poznat lidi, které bych v Praze neměla možnost potkat, i když tam třeba žijí. Nedokážu ale posoudit, jestli to takhle funguje ve všech malých městech, nebo jestli je to specifikum Tábora.

Zůstanete v Táboře? Chystáte se tady už zapustit kořeny?
Já vlastně nevím, jestli je třeba někde zakotvovat. Myslím, že to nemám v krvi. Moje rodina pochází tak trochu odevšad, tak jsem schopná zapustit kořeny kdekoli. A když už v nějakém městě žiju, žiju tam naplno. Ale nedělá mi problém sebrat se a jít zas o dům dál. Já vždycky říkám svému muži, že klidně půjdu bydlet na severní pól, když tam budeme všichni spolu. Tím ale nechci říct, že má smysl stěhovat se každé tři roky. To rozhodně ne. Do Tábora jsem šli s tím, že tady nejméně deset let zůstaneme. Hlavně kvůli dětem.

Když jsme u těch dětí, plánujete ještě další?
Když my nic neplánujeme. Ale minimálně v následujících třech, čtyřech letech na to pomýšlet nebudeme.

A jak to budete řešit, když jste katolička?
Budeme počítat. I když se může stát, že to někdy nevyjde. Samozřejmě už jsem řešila tuhle otázku několikrát. Pro mě je ale představa, že bych do sebe cpala nějaké hormony, nesnesitelná - i když to je zrovna spíš záležitost úcty k vlastnímu tělu. Z pohledu víry to vnímám zase tak, že když žijete s někým v lásce, tak proč tomu zabraňovat. Děti jsou dar. Na druhou stranu je třeba znát svoje hranice. Teď zrovna mám pocit, že víc dětí už bych nezvládla. Proto je nejspíš Johanka tak hodná.

Někteří rodiče tvrdí, že už nechtějí třeba ani druhé dítě a zdůvodňují to tím, že se chtějí naplno věnovat tomu jednomu. Jak to zvládnete, věnovat se všem tak, aby ten svůj díl lásky a pozornosti dostaly?
Moje děti si o tu přízeň dokáží dost vehementně říct. Samozřejmě, že jsme někdy unavení a máme toho plné zuby, ale to určitě zažívá každý rodič. Jinak ale to, že si každý z nich musí vydobýt svoje místo v rámci ostatních sourozenců, je určitě užitečné. Vidím to na Benjaminovi. Je to třetí kluk, čtvrté dítě. Má opravdu těžkou roli. Vzhlíží k Tobiášovi a Josefovi, chtěl by se jim strašně vyrovnat, ale nemůže, protože je ještě malej. A za sebou už má jen sestry. A když šel letos do školy, tak na něm bylo vidět, jak obrovsky vyrostl. Jak roste spolu s tou zodpovědností, kterou najednou má.

Tobiáš, Miriam, Benjamin, to jsou dost nevšední jména, podle čeho vybíráte?
Jsou to starozákonní jména. Začali jsme Josefem a teď máme Johannu, Jóchanan znamená Bůh je milosrdný.

U jmen zůstaňme. Vy jste rozená Machoninová. Jste dcerou literárního a divadelního kritika Sergeje Machonina…
Ano. My jsme s bratrem a sestrou druhý vrh. Táta má ještě tři dcery z prvního manželství, které jsou o třicet let starší než my.

Jak vás ovlivnilo takové rodinné prostředí?
Na celý život. Když jsme byli malí, dělali rodiče samizdatovou edici Petlice. Můj bratr vozil přepsané rukopisy na bruslích v batohu k panu Pokornému na Vinohrady, protože to byla nejbezpečnější cesta. Před naším domem občas postávali nenápadní pánové… Vyrůstat v disidentské rodině bylo pro mě a moje postoje k životu zásadní. Táta byl divadelní kritik, takže jsme spolu chodili do divadla, na výstavy, měli jsme pořád hosty, každý den se něco dělo. Největším darem ale bylo, že jsme se naučili pohybovat mezi tvůrčími lidmi. Pak vám takové prostředí připadá přirozené. A taky to, že se pořád pracuje. Měli jsme malý byt. Maminka i tatínek neustále psali na stroji. Vybavuji si pořád ten zvuk, když jsem usínala, z jedné strany jsem slyšela tramvaje, z druhé strany ťuk, ťuk mámina psacího stroje, z dalšího pokoje ťuk, ťuk tátova psacího stroje. To byl zvuk mého dětství.

Kateřina Horváthová - Narodila se 20. srpna 1973 v Praze.
Vystudovala francouzštinu na romanistické fakultě Karlovy univerzity v Praze.
Je překladatelkou, nakladatelkou, spisovatelkou.
Od roku 2000 vydává dětské knížky v nakladatelství Baobab.
Má tři syny a tři dcery.