Proč jste začal poslechové diskotéky pořádat? Jaký byl hlavní motiv?
Po dlouhém zájmu o moderní muziku, deseti letech uvádění tanečních diskoték a přestěhování zpět do Tábora v roce 1980 přišla chvíle pro řazení hudebních věcí do souvislostí. To se v rámci dance párty moc nedá, byť už tehdy jsem na začátku tradičně netančící trápil ukázkami z nových alb s komentářem. Původní inspirací k čistým „poslechovkám“ nepochybně byly Antidiskotéky Jiřího Černého.

Jak jste se k nahrávkám dostával?
Něco málo jsem získal od příbuzných z Kanady, hodně jsme si vzájemně půjčovali s přáteli, nejvíc jsem nakupoval na ilegálních nedělních pražských burzách s gramodeskami. I přes občasné útoky Veřejné bezpečnosti se psy a možnost průšvihu v práci v případě zadržení to byla prakticky jediná šance rychle získat světové novinky.

Podle čeho jste vybíral?
Vybíral jsem většinou muziku podle svého gusta, ale samozřejmě také ze zahraničních hitparád tak, aby nic z toho nejpodstatnějšího nechybělo. Při občasném představení úspěšné hudební nekvality jsem to k ukázkám řekl naplno. To pak bývaly vskutku veselé chvilky.

Měl jste v tomto ohledu s režimem nějaké potíže? Házel vám někdo klacky pod nohy, nebo přehrávky dokonce zakazoval?
Vystupovat se smělo jen pod krajskou kulturní agenturou, na základě píseň od písně a slovo od slova schválených scénářů s přikázaným podílem československé a socialistické tvorby. Nevynechával jsem nic zajímavého domácího, polského, maďarského či německého, ale takzvané repertoárové listy se většinou nedodržovaly, s rizikem zákazu činnosti v případě udání bdělým soudruhem v publiku. Mé programy, písemný kontakt s cizinou či členství v Jazzové sekci neušly pozornosti StB, takže jsem se z té úmyslné ideologické nerozvážnosti musel jít zpovídat. Naštěstí v době, kdy už komunistický systém padal ke dnu, ale varování mému zaměstnavateli s návrhem na výpověď i tak přišlo. Naposled v říjnu 1989…

Pokračoval jste v nich po revoluci?
Až do poloviny devadesátých let jsem pravidelně vystupoval v Táboře, Sezimově Ústí, Českých Budějovicích, Pelhřimově, Prachaticích a Soběslavi, příležitostně i jinde. V přívalu svobody – a také v souvislosti s mojí novou pražskou a budějovickou prací v hudebním a rozhlasovém oboru – to zvolna utichlo. Mnohé nahradilo rádio, televize a internet, ale ještě teď se občas potkám s někým, kdo by takové informativní seance chtěl pořádat.

I v Čechách se před revolucí čas od času na pultech Supraphonu objevily dobré kousky…
Vzpomínky na licenční alba Beatles, Deep Purple, Dylana, Simona a Garfunkela a dalších samosebou mám, byť to obvykle bylo velice opožděné a podpultové zboží. Dnes Supraphonu pomáhám revitalizovat firemní katalog domácí muziky a mám radost z ohlasu zvukově vylepšených a dobře vypravených reedic nejen tradičního popu, ale také Blue Effektu, Nerezu, Mišíka, Ebenů, Druhé trávy a řady jiných.

Co v tehdy chtěli lidé nejčastěji slyšet?
Dělal jsem pravidelné měsíční pořady, tam jsme hráli vše v tu chvíli aktuální, ale také programy tematické, často už s videem. Odtud konkrétní jména: John Lennon, Jethro Tull, Dire Straits, Cure, Depeche Mode, Police, Peter Gabriel…

Jak se tehdy dala dobrá muzika ze zahraničí sehnat, získat, nahrát – pro smrtelníky?
Smrtelníky s malými šancemi jsme tehdy byli skoro všichni: tedy licence Supraphonu i jeho jugoslávské či indické dovozy a polské, maďarské, bulharské či východoněmecké kulturní středisko v Praze. Občas Tuzex, příbuzní v cizině, vycestovavší šťastlivci s devizovým příslibem (já až v roce 1988), kamarádi, a hlavně ony nelegální burzy s cenami až tři sta korun za LP. To bylo opravdu hodně pro člověka s průměrným příjmem, rodinou s dětmi a honorářem 60 až 120 Kčs.

Neunavovalo vás to věčné večerní harcování po kraji?
Mě to bavilo. Potkal jsem spoustu zajímavých lidí. A snad mi to i pomáhalo překonat kulturní deficit té doby. Vystupoval jsem pro vysokoškoláky i učně, ale obvykle pro sociálně a věkově mimořádně smíšené publikum s chutí slyšet něco nového, oficiálně omezovaného, ba zakázaného. Chodili tam i muzikanti, třeba z Oceánu nebo Sunshine, snad i pro ně to bylo inspirující. Představil jsem za ty roky na poslechovkách spoustu hudebních stylů a jmen, ale také nové technologie CD i video. Směl jsem si několiksetkrát s lidmi povídat o muzice i životě. Moc rád na to vzpomínám.