Kamarádi na oběti terorismu s úctou vzpomínají.

„To je strašný, Kamile. Rád jsem s tebou hrával fotbal, pil pivo a smál se s tebou. Jsem hrdý na to, že jsem tě znal, odpočívej v pokoji, hrdino,“ připsal na sociální sítě k fotce Kamila Beneše Zdeněk Jára, kamarád a fotbalový spoluhráč z Hluboké nad Vltavou. Právě v Hluboké nad Vltavou totiž Kamil Beneš vyrůstal a chodil do školy. Smutnou povinnost měl hlubocký starosta Tomáš Jirsa, který už v neděli kondoloval rodinám. „To je těžká věc,“ hledal slova hlubocký starosta.

„Ti muži sloužili k udržení míru ve světě. Čest jejich památce. Jsou to hrdinové,“ dodal Tomáš Jirsa.

Rotný Martin Marcin žil několik posledních let v Dívčicích na Českobudějovicku. Když odjížděl už na svou pátou misi, byli si jeho blízcí, známí a kamarádi vědomi možných nebezpečí, ale byli přesvědčeni, že se rotný do jižních Čech zase v pořádku vrátí.

„Ta zpráva nás zaskočila,“ uvedl pro Deník Radek Livečka, starosta Dívčic, k tragické události v Afghánistánu.

„Vzhledem ke svému povolání tady nebyl moc často, hodně času strávil na cvičeních a služebních cestách. Ale když jsme obnovovali dobrovolné hasiče, tak se sám přihlásil. Od té doby jsme se znali,“ doplnil Radek Livečka, který je zároveň v čele hasičského sboru. Dívčický starosta připojil, že ve sboru díky své technické zručnosti pomáhal Martin Marcin hodně třeba s obnovou techniky.

Před kasárnami hoří svíce za mrtvé vojáky  


Před branou klokotských kasáren si lidé připomínají nedělní tragédii v Afghánistánu.

Před branou klokotských kasáren si lidé připomínají nedělní tragédii v Afghánistánu. Foto: Deník/IVana Vlnová

Jako tichá připomínka se před klokotskými kasárnami objevilo několik svíček a kytic. Lidé si však památku zabitých vojáků připomínají i na jiných místech v okrese.

Patří mezi ně například Planá nad Lužnicí, kde desátník Kamil Beneš nějakou dobu žil.

„My jsme ho jen občas potkali v ulici, ale zazvoňte tamhle, kamarádka je doma. A její manžel je také voják, přátelili se,“ směřuje nás dvojice mladých žen.
Zvoníme a po chvíli se otevírají dveře balkonu. Žena stojící za nimi má ale jasno. „Nezlobte se, ale byl to kamarád. A s ohledemk jeho rodině vám nebudu nic dalšího říkat,“ říká sice se smutkem v hlase, ale zároveň rozhodně a striktně.

V jedné ze dvou místních hospod pak potkáváme mladou servírku, která je o něco sdílnější.

„Chodíval sem, vždyť tu také byla zaměstnaná jeho žena. A spíš za ní, než jako chlapi běžně na pivo. Ale co se jim narodilo malé, tak úplně přestal. Už jsem ho tu neviděla, nejspíš se věnoval rodině. Obzvlášť, když měl odjet pryč,“ myslí si.

Vzpomene si i mladý otec, který je právě se synem na vycházce.

„Potkávali jsme se tu, ale nijak blíž jsme se neznali. Akorát jsme se na ulici pozdravili, to bylo všechno. Bydleli tady v jedné z těch nově postavených bytovek, jestli se jim tak dá říkat. Ale pokud vím, tak se už před nějakou dobou odstěhovali. Kam? To nevím…“ krčí mladý muž rameny.

Moudřejší není ani chatař, kterého jsme vyrušili od zalévání zahrádky. „To víte, že o tom vím. Taková tragédie. Ale sám jsem ho neznal. To víte, byl to mladý kluk, a já už si tady teď jen užívám zaslouženého důchodu,“ uzavře.

Vyrážíme z Plané do Tábora přiložit k bráně útvaru alespoň symbolické kvítí. Ti mrtví si naši úctu zaslouží.