Cestu z Tržního náměstí v Táboře dolu k Jordánskému/Tismenickému potoku zpestřovalo občerstvení v hostinci – ubytovně Jordánka, rohové budově v půli Jordánské ulice. Už několik let je mimo provoz. V současné době ji majitel rekonstruuje.„Majitel loni požádal o povolení k výměně oken, dveří a rekonstrukci vnitřních omítek a střešní krytiny. Na to povolení nepotřebuje, a tak jsem mu práce jen doporučil konzultovat s památkáři,“ řekl Jan Dušek ze Stavebního úřadu v Táboře.

Současným vlastníkem je Miroslav Průša a o budoucnosti má jasno. „Plánuji znovu obnovit restauraci a byty. Uvidím podle finančních možností,“ podotkl. Historie budovy je přinejmenším dvousetletá.

„Původně to byl mlýn a i když se jmenoval různě, nejdéle byl asi Neumannův. Býval tam náhon, domnívám se, že ve dvoře byla stodola či stáje. Jeden čas tam pak byla restaurace a myslím, že v domě bydleli také Vietnamci,“ připomíná osud domu architekt Otakar Jankovec.

Mletí obilí

O objektu příliš konkrétních informací není. I táborský Státní archiv skýtá jen strohá fakta o několika majitelích, výpisů z berního úřadu a rozměrech mlýnského kola.

První zmínka o mletí obilí je z roku 1731. Další datum se točí kolem roku 1880, kdy vlastníkem a snad i stavitelem mlýna s tehdejším číslem popisným 105 byl Antonín Neumann. Stavební úřad v Táboře potvrdil, že tehdy byl mlýn i kolaudován. Ve starých dokumentech se zmiňuje i Václav Suchomel Záviš, jehož jméno je dodnes vytesáno u nedalekého jezu. Podle obou zmíněných se mlýn v různých obdobích i jmenoval – Neumannův a Závišovský.
V roce 1882 majitel Antonín Živna vyjednával s obcí povolení pro zvětšení mlýnského kola o padesát čísel, tedy na 4,5 metru v průměru. Jednání o velikosti kola bylo velice časté. V období první světové války byl mlýn opět Neumannů, kteří do dvora přistavěli stáje a byty pro čeleď.

V roce 1923 došlo dle záznamů k roztržce mezi majiteli mlýna a sousedy Janou Knotkovou a Václavem Koubou. Ti si na úřadě stěžovali, že Neumann záměrně zvyšuje hladinu vody v Jordánském potoce. Po šetření však inspekce uznala, že zvýšení hladiny způsobuje charakter toku.
Neumannům patřil mlýn až asi do roku 1943, kdy ho prodali městu. Od něj ho koupil textilník Houska, který z pohraničí utíkal před Němci. Ve mlýně našel zázemí a udělal z něj pletárnu.

Ne však na dlouho. Už zkraje padesátých let mu objekt sebral minulý režim a udělal z objektu vojenský sklad.
„V našem domě byly maštale, které byly předělány na bydlení. Vojenský sklad tu dlouho nebyl, vystřídala ho administrativa Pramenu. Bývaly tu aranžérky, nosily minisukně a stehýnka vystrkovaly z oken. Hodně jsem toho zapomněl, ale některé věci si člověk pamatuje dobře,“ vzpomíná Jaroslav Vávrovský, který od roku 1967 obývá dům ve dvoře objektu, a je doslova studnicí historie domu.

Zájem turistů

Jak dále prozradil, po roce 1969 bylo v bývalém mlýně centrum výpočetní techniky a vyráběly se tu děrné štítky. V té době se dům v interiérech hodně změnil.

Poté, co měla být výroba obohacena o výkonnější stroje, ve mlýně skončila. Chyběl adekvátní příkon elektřiny. Majitelé se pak často střídali a od sedmdesátých let do revoluce objekt vlastnilo zemědělské stavební družstvo. To v něm ubytovávalo pracovníky cizích národností.
„Ti tu byli jen tři roky, ale je zajímavé, že každý si pamatuje pouze je. Naproti mlýnu byla dřív jatka, mlýn i jatka po revoluci koupil v restituci po mladém Houskovi jeden zelinář z Prahy. Z jatek udělal chalupu, z mlýna penzion a hospodu Jordánka, vše však brzy skončilo. Moc k tomu nebyl,“ doplnil Vávrovský. Budovu pak koupil zaměstnanec hostince Jordánka Josef Slaminka, zhruba před dvěma třemi lety se následně stal vlastníkem Miroslav Průša.

Šedivý štít domu zdobí keramický erb s pannou, který podle Vávrovského vždy zajímá turisty. V domě je i nyní kus hřídele mlýnského kola.

David Peltán