V lokalitě Nového města Ústí na levém břehu Lužnice byl prováděn rozsáhlý výzkum Archeologickým ústavem ČSAV v Praze v sedmdesátých letech 20. století. Mimo jiné byla zjištěna příznačná skladba obyvatel.

Na Novém městě sídlili řemeslníci, kteří používali ke své práci oheň. Tak tomu bylo u kováře na severním okraji prozkoumané plochy, i v usedlosti řezníka, kde bylo několik pecí, otevřených ohnišť a udírna.

Hlavně však s ohněm pracovali hrnčíři, jejichž domů a dílen zde bylo objeveno několik vedle sebe. Z jiných řemesel lze předpokládat ještě ta odvětví, k jejichž provozu bylo zapotřebí značné množství vody – bělidla tkalců, zdroj energie k pohonu mlýnů, koželužské provozovny…

Panský úředník

Samosprávné orgány měli ústečtí obyvatelé nepochybně od samého počátku, neboť ty náležely k podstatným výsadám městské pospolitosti.

Vrchnostenský dohled vykovával podobně jako v jiných poddanských městech panský úředník – rychtář, který odpovídal za pořádek v obci, předsedal soudu a na zasedáních rady hájil zájmy majitelů. Pokud jedním z vlastníků města byl i držitel hradu Hradiště, tamější purkrabí ve zvlášť závažných věcech zastupoval vrchnost, a byl tak i nadřízeným rychtáře.


Okruh práv, jímž se město spravovalo, není znám, jen nepřímo jsou také doloženy úřední knihy, do nichž byly zapisovány soudní nálezy, majetkové převody, testamenty, sirotčí a jiné záležitosti. Na běžnou administrativu stačili radní notář s rychtářovým písařem, jimž podle potřeby mohli vypomoci vrchnostenští úředníci či sekretáři zámožnějších členů panského rodu.

Pod vlivem církve

Rozvinutou písemnou agendu měl i dominikánský konvent, jenž se po mnoha stránkách stal centrem městského dění.

Díky početným odkazům panstva i okolní šlechty, prostřednictvím odpustkových kampaní i jinými svatokupeckými praktikami klášter získal značné zdroje příjmů, jichž využíval k přestavbám svých objektů, k pozemkovým spekulacím a finančním operacím. Ve srovnání s dvanáctičlennou řeholní komunitou se mělo pět světských duchovních při jinak bohatém farním kostele co ohánět, aby obstálo v konkurenci.

O dobré bydlo šlo nejen faráři a jeho vikářům, ale i knězi při místním špitálu s kaplí Panny Marie a sv. Alžběty.

Útulek, který započal svou charitativní činnost nejspíše až roku 1388, zvětšil díky nadaci z roku 1396 počet chudých chovanců z původních osmi na devět. Na rozdíl od tohoto vrchnostenského zařízení obě místní školy podléhaly církevním institucím.

Zatímco klášterní škola v čele s řádovým lektorem se převážně zaměřovala na řeholní a kněžský dorost, farní škola již více vycházela vstříc potřebám městského života.

Školní správce, jímž býval i graduovaný bakalář, měl k ruce kantora, který měl na starosti hudební produkce při bohoslužbách a pohřbech. Vysoký počet kleriků i univerzitních studentů dosvědčuje, že obě školy se měly k světu a že ve městě byl živý duchovní ruch. Obojí pak sehrálo roli v husitském kvasu před rokem 1420.

Neobyčejnou rozlohu a rozkvět Ústí ve středověku i značný počet jeho obyvatel si vysvětlujeme rozmachem těžby stříbra v okolí. Podobně jako v jiných horních městech té doby soustředilo zde dolování a zpracování drahého kovu lidi nejrůznějších profesí a společenských vrstev. Mezi nimi si můžeme představit zástupy nemajetných – vznikající městský proletariát. Nebylo tedy náhodou, že právě ve zdejším prostředí vyvstalo tolik Husových stoupenců.
(Zdroj: Dějiny Tábora do roku 1421, František Šmahel a kol.; Historický atlas měst ČR, svazek č. 7; Historický ústav Akademie věd ČR Praha, 1999).

Miloš Roháček