Je téměř pravidlem, že každý herec z Tábora se rekrutoval z divadla při škole na Maredově Vrchu, kde začínal i slavný Jiří Hrzán. Je to i váš případ?
Není.

Ne? To jste mne překvapil. Takže kde herectví u vás začalo?
Na Divadlo mladých jsem jako dítě povinně chodil se školou, to jsem ale o herectví ještě moc vážně neuvažoval. Začínal jsem u táborských ochotníků v divadle a v okamžiku, kdy jsem o herectví začal uvažovat vážně, což bylo ve třinácti, jsem si na Divadlo mladých už nevzpomněl. Naše rodina se celoživotně zná s Novákovými, kteří jsou u ochotníků, takže moje maminka paní Novákové zavolala, že chci hrát a během týdne jsem byl na zkoušce Maryši, protože zrovna nějaký komparsista vypadl. Šlo o jednu až dvě věty, ale celé to tím začalo.

Pamatujete si na pocit, který ve vás první role zanechala?
Zanechala na mne velký dojem, dodnes si to první představení pamatuju. Hráli jsme tady někde poblíž a bylo to pro mne kouzelný. Poprvé jsem se pohyboval mezi kulisama na jevišti a po jedné zkoušce jsem na něm už stál a hrál. Takže teprve za chodu jsem se učil zákonitosti, které to jeviště má.

A za chodu zjišťoval, jestli vám to jde, jestli máte talent?
Že by mi to hned šlo, se říct nedá, musel jsem se toho hodně naučit a ani teď nemohu říct, že mi to fakt jde. A ani neznám moc lidí, kterým by všechno šlo hned. Než se s hrou dostaneme před diváka, předchází tomu dvouměsíční práce na roli a celého kusu. Člověk mezi tím prochází mnoha fázemi, kdy to nejde, kdy to snad ani nechce dělat a kdy to jde náramně. Většinou to jsou takové vlny a někdy si celý den říkáte, že na roli jdete špatně a druhý den vám to jde najednou líp. Proto nelze říct, že by někdo přišel a od prvního čtení až po premiéru by mu to celé šlo. K tomu je třeba hodně práce.

Na jak dlouho jste u táborských ochotníků zakotvil?
Odešel jsem až v roce 2006, kdy jsem nastupoval na DAMU. Takže od třinácti až po celou střední školu.

Spousta vynikajících herců potřebovala víc pokusů než se na DAMU dostala. Vám to vyšlo napoprvé a ještě zvláštním způsobem. Připomeňte, jak se to stalo, že vás přijali už v sedmnácti letech.
Na katedru činohry jsem skutečně uspěl hned napoprvé, když jsem byl ve třetím ročníku gymnázia. Tomu ale předcházely v deváté třídě přijímačky na konzervatoř. Dostal jsem se do druhého kola a dál ne. Ale pochopil jsem, že když se divadlu budu věnovat a odstraňovat nedostatky, že by to jednou mohlo vyjít. Dal jsem tomu veškerý svůj čas, takže jsem třeba jezdil na různé workshopy a dvakrát týdně do Bechyně do dramaťáku, protože v Táboře na zušce nebyl. Ve třeťáku jsem si pak zkusil přijímačky na činohru a ono to vyšlo, byť jsem neměl maturitu. V prvním kole mi řekli, že mne nechají, až kam se dostanu, ale že bez maturity a v sedmnácti mě přijmout nemůžou. Proto jsem ke všemu přistupoval svobodně, že si to jen vyzkouším a že o nic nejde. Asi se právě tohle podepsalo na výsledku. Zároveň při tom došlo k osudovýmu setkání s paní Jaroslavou Adamovou, která zasedala v komisi…

HEREC A SCÉNÁRISTA. Jiří Suchý z Tábora v létě získal angažmá v Jihočeském divadle, prosazuje se již ale také jako autor her, zapsaný je i pod 13 díly televizního seriálu, spoluzakládal Cabaret Calembour. Na dolním snímku ve hře Blackout.

A ta si vás prosadila…
V podstatě. Asi jsem se jí tak líbil, že se mě zastala a jakoby vybojovala. Nechala to domluvit i u děkana, takže mě přijali i bez maturity. Dostal jsem ale podmínku, že během prváku ji musím dodělat. Na gymnáziu mi pak umožnili individuální plán.

O jiné alternativě než je herectví jste nikdy neuvažoval.
Ne, měl jsem jedinou myšlenku: jak se dostat na DAMU, která je cestou k herectví. Té jsem se od třinácti věnoval.

Během studií jste hrál ve Švandově divadle v Olomouci, jakou rolí jste začínal?
Hlavní rolí Beljajeva v Turgeněvově hře Měsíc na vsi. Moje první velká role v profesionálním divadle.

Vy vůbec máte v repertoáru samé velké klasiky jako Shakespeara a jemu podobné. Jsou vám bližší než současní autoři?
Baví mě obojí. Vždycky záleží na příběhu a jaké nese téma. V tu chvíli mě nenapadá to nějak rozdělovat, láká mě to starý i nový, protože i současné hry mají zábavná a důležitá témata pro naši současnost. Takovou je například hra Láska a peníze, kterou jsem nazkoušel ještě v Olomouci a která ukazuje, co může se vztahem dvou mladých lidí udělat závislost na nakupování nebo zbytečné zadlužování.

Vrchol herecké kariéry máte ve svých pětadvaceti ještě před sebou, ale jaký byl ten táborský vrchol?
Jedna z nejhezčích věcí, které jsme dělali, byla Paličova dcera v režii Josefa Konráda, ale za svůj vrchol považuju Vějíř.

Měl jste jako kluk i jiné zájmy?
Tatínkem jsem byl vedený ke sportu. Dlouho jsem hrál basket a potom přešel na veslování. Rekreačně vesluju dodnes a s partou kluků, se kterými jsme závodili, se dodnes setkáváme.

Jenže se jménem Jiří Suchý jste ani nic jiného než divadlo dělat nemohl. Uvědomujete si, kdy jste jmenovce začal vnímat?
U nás doma jeho písničky zněly, takže už jako dítě jsem věděl, že někdo takový existuje, že má obrovský cit pro verše a úžasnou slovní zásobu. Až postupem času, kdy jsem se sám divadlem začal zabývat, jsem dokázal ocenit hravost, kterou pro českou literaturu přinesl.

Setkali jste se osobně?
Několikrát, byl se třeba podívat na náš Cabaret Calembour, který jakoby jde ve šlépějích jemného slovního humoru. Pozvali jsme ho, panu Suchému se podařilo přijít a pak to bylo hrozně příjemné. Dokonce nás pochválil a od té doby jsme se potkali ještě asi třikrát. Bylo úžasný, že si mě i náš soubor pamatoval. S Milanem Šotkem jsme mu moderovali osmdesátiny, které slavil v olomouckém divadle, kde jsme zrovna byli v angažmá.

Vy jenom nehraje, taky píšete scénáře. Už něco převládá?
Určitě jsem herec, ale od roku 2013 taky scénárista a dramatik. Jenže zatím šlo o dílčí úspěchy. Psaní je pro mě od začátku koníček, stejně jako i divadlo. Denní práce je pro mne stále zábavná, takže bych řekl, že jsem vším stejně.

Pod jakým scénářem jste podepsaný? Slyšela jsem něco o seriálu.
Podílel jsem se na scénáři Sígři ve výslužbě, který šel v létě na Nově, napsal jsem třináct dílů Gymplu s ručením omezeným a teď přes Vánoce běžel na televizi Smíchov pořad Desítka, v němž jsem hrál, ale zároveň byl ve scénáristickém týmu. Napsal jsem hru Duende, s níž jsme teď byli v Táboře, a hotovou mám i další hru, ale tu jsem ještě neudal.

Když jste naskakoval do rozjetého seriálu, musel jste u něj prosedět hodiny?
Charakter postav musíte samozřejmě znát, protože každá má svá pravidla, jinak mluví a jinak se chová. Nic se nesmí zaměnit, aby herci na place nekoukali, co je to za nesmysl, že on třeba nikdy nemluví spisovně. Já jsem ale měl štěstí, že než jsem začal svoje díly psát, najali mě na úpravu předešlých textů, které psaly sestry Bártovy. Takže jsem měl šanci se do děje dostat.

Jaké poznání jste získal?
Že když to děláte poprvé, je to zábavné. Záleží ale na časových možnostech, protože natáčení neuvěřitelně letí, takže je to stres. Stávalo se, že jsem musel psát přes noc a dlouhé týdny nespal. Někdy bylo nutné napsat i šedesát stránek za den. Tím se sice unavíte, ale pořád je pro mne psaní zábava. Baví mě vymýšlet situace, aby byly co nejzábavnější.

Herci si za seriály dost vydělají, platí to i pro autory?
Ano, je to dobře placený.

Tady v Táboře máte kolegu, scénáristu Jana Míku, šel jste k němu někdy pro radu?
Ne, já ho vůbec neznám. Vím, že napsal Život na zámku, ale osobně se neznáme. Vlastně jsem pro rady nikam nechodil. Když jsem jako kluk začínal, drze jsem oslovil zavedeného a v tuhle chvíli patrně nejznámějšího scénáristu Marka Epsteina a s tím jsem se nad scénářem asi třikrát sešel.

Další kategorií je filmové herectví, pomýšlíte na něj?
Rozhodně, je to hodně lákavé, zatím jsem si zahrál jen nějaké epizodní role. V Gymplu jsem si žádnou roli nenapsal, i když jsem mohl… (smích). Nějaké nabídky jsem dostal, dokonce při konkurzech byl ve finálových kolech, ale prozatím nic nevyšlo. Nezatracuju ani režírování, jenže to je velmi náročné a člověk by měl být soudný. Pokud se k něčemu odhodlám, začnu od těch nejmenších skečů.

Vaše manželka a zároveň i spolužačka a kolegyně, herečka Klára Klepáčková, je na mateřské s vaším čtyřměsíčním Vojtíškem. Hráli jste spolu v Olomouci, pak přesídlili do divadla v Budějovicích, ale k životu si vybrali Tábor. Jaký byl důvod? Vím, že tu máte rodiče, ale je to z ruky do divadla.
Ale právě to zázemí pro naše první dítě bylo důležité, v Budějovicích nikoho neznáme. A myslím tím třeba i lékaře, tady vím, na koho se v nemocnici obrátit a mohu mu věřit, protože ho dlouho znám.

Jak si otcovství užíváte?
Je to neuvěřitelně krásný, nečekal jsem, jak nádherný období to bude. Pořád je to okouzlující a hlavně emotivní. Nebráním se ničemu (koupání, přebalování), to bych si to pořádně neužil.

Jiří Suchý

Jiří Suchý se před pětadvaceti lety narodil v Táboře, kde svou divadelní kariéru začínal v ochotnickém souboru. Za sebou má i sportovní dráhu. Začínal basketbalem a pokračoval veslováním.

Již při studiích Táborského soukromého gymnázia se dostal na DAMU, během prvního ročníku musel složit maturitní zkoušku.

Po hostování v pražských divadlech získal první angažmá v Moravském divadle Olomouc, od loňského srpna je členem činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Spoluzakládal hravý Cabaret Calembour, píše divadelní hry i scénáře pro televizi.

Je ženatý, s manželkou Klárou Klepáčkovou mají syna Vojtu.
Žijí v Táboře.