Každou volnou chvilku věnuje pětačtyřicetiletý muž životní lásce – archeologii. Amatérským odorávačem minulosti je od dětských let. Při volbě povolání ale nakonec nerozhodovalo srdce, nýbrž rozum.

„Jako dítě jsem hltal Lovce mamutů a Bronzový poklad, k dějepisu jsem se dostával odmala. Bylo v tom dobrodružství i poznání a asi na druhém stupni základní školy jsem pochopil, že o tom nemusím jen číst a představovat si, ale že leccos můžu i vidět, protože dávní lidé žili i v okolí Bechyně. Pamatuji si nadšení, když jsem na poli našel prvních pár střepů a archeolog doktor Beneš mi řekl, že jsou z pravěku. To jsem byl jak u vytržení," vypráví o nadšení, které mu zůstalo i po třiceti letech.

V Bechyni se v 80. letech seznámil se současným archeologem Národního muzea Jiřím Militkým, o jehož výpravách nejdříve slyšel a potom ho při jedné kolem nového hřbitova potkal.

Dodnes jsou spolu v kontaktu, byť Jiří Beneš nakonec archeologii poslal pouze na amatérskou kolej a pro studia si vybral pedagogickou fakultu.

„Negativní roli při rozhodování sehrála zkušenost z výzkumu na soutoku Vltavy a Lužnice. S mým otcem jsme tam přijeli, abych jim ukázal svoje střepy. Zaťukali jsme na ošuntělou maringotku, ze které vyšla podivná postava archeologa, pana doktora Beneše a když maringotka zase zaklapla, tak se mě otec zeptal: Tohle bys chtěl? Bezdomovec 
v maringotce?"

Přesto archeologii milovat nepřestal, byť odkrývat minulost může jen v přítomnosti profesionála. A Bechyňsko stále poskytuje důvod k radosti.

„S Jirkou jsme v osmdesátých letech našli řadu lokalit rovinných sídlišť, ale chyběly nám nálezy z doby kamenné. Dnes máme desítky takových lokalit a dokonce i prokázané osídlení z doby kolem padesáti tisíc let před Kristem. O některých nástrojích odborníci řekli, že je skutečně mohli mít v ruce Neandrtálci," prezentuje s radostí nálezy, které měl v rukách.

Druhou Tróju u Bechyně sice nevykope, ale země ho má pořád čím překvapit. Jiří Beneš, stejně jako měl Heinrich Schlimann, má svůj velký sen. „Rád bych tady našel pravěké hradiště, ale potěšil by mě 
i pěkný bronzový poklad."

Z radničního křesla se musí zabývat současností Bechyně, jeho koníček ho táhne do minulosti. Žít v jiné době by ale nechtěl. „Jen bych do těch dob nakoukl, jako to dělal Eduard Štorch. Chtěl bych si ověřit, zda naše nálezy, které skládáme do obrazu, skládáme a čteme správně," uzavřel učitel dějepisu a místostarosta Jiří Beneš.