VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Její  styl?  Každý  obraz  jiným  stylem

Planá nad Lužnicí – Přívětivost a laskavost. Svět je naším přítelem, jen je třeba vidět jeho správnou tvář, která se někdy skrývá pod povrchem. A ten, kdo se rozhodl takové pocity sdělovat ostatním, dostal do vínku dar fantazie a umělecké trpělivosti.

5.4.2014
SDÍLEJ:

BARVY, POHYB, SNY A HARMONIE. Malířka Jaroslava Matoušková- -Pánková s obrazem Tanečníci dne a noci z roku 1994. Foto: Jaroslava Pánková

Takové dojmy si odnášejí návštěvníci výstav výtvarnice Jaroslavy Matouškové Pánkové z Plané nad Lužnicí. V tamní obřadní síni se právě koná výstava jejích obrazů s přírodní tematikou, která potrvá do 24. dubna.

Když jsem před dvěma měsíci vedl rozhovor s mladičkou táborskou malířkou Zuzanou Oulehlovou, řekla mi, že ráda maluje podle fotografií. Podstatné totiž je, jestli malíř dokáže svému obrazu vdechnout duši, a nezáleží na tom, jakou formu měla při malování předloha. Souhlasíte s tím?
S tím, že obraz musí mít duši, souhlasím. Ale já při malování nepoužívám fotografie. Nikdy. Když někoho portrétuju, potřebuju ho mít před sebou, povídat si s ním, abych dobře pochopila jeho osobnost a pak ji vystihla na plátně. A když maluju přírodu, musím být v ní, vnímat ji se vším všudy. Nemaluju ji jako fotografii, ale beru si z ní rysy, které mě zaujaly, a zbytek dotvořím podle vlastního dojmu. Příroda při tom moje dojmy vede a tím právě vzniká ta duše obrazu, kdy maluju nejen, co vidím, ale i co tuším uvnitř stromů, trávy, oblaků – a vlastně i lidí. Vždyť s portrétem je to stejné.

Kolik času obnáší namalovat portrét?
Dva dny, přibližně po osmi hodinách. To vydrží i děti, když mi sedí modelem. Zato obrazy přírody, ty si někdy vyžádají víc času. Když jsem třeba pro pana Kalouska malovala Bechyni, on tam má dům –

Moment, pro politika Miroslava Kalouska?
Ano, ale už je to hodně dávno, tehdy ještě nebyl v politice tak výrazný jako dneska. Dozvěděl se o mně přes moji známou a přijel se k nám domů podívat, jaké dělám obrazy. Líbily se mu.

Pan Kalousek působí na některé lidi řekněme jaksi arogantně. Jak jste ho zažila vy?
Jakmile vstoupil do zahrady, hned k němu přiběhl náš knírač Arinek a začal ho vítat. A pozor, Arinek, ten jen tak někoho nevítal. Všichni se ho báli, na lidi zle štěkal, jednoho dědu, co nám přišel do zahrady, dokonce kousnul do lýtka. Na pár lidí byl hodný, ale těch opravdu nebylo mnoho. Pana Kalouska přijal hned. Nechal se od něho hladit a pan Kalousek říkal, že má pejsky rád. Byl příjemný, pohodový.

A jaký chtěl obraz Bechyně?
Jako panorama města zespoda od řeky, ale odkud přesně, to prý ať si vyberu sama. Zvolila jsem pohled z místa, kde se říká v Zářečí. Třikrát mě tam manžel vezl, než jsem malbu dokončila. Veliký obraz olejem na sololit.

Byl se pan Kalousek podívat, jak malba pokračuje?
Ne, nechal to úplně na mně. Pak jsem mu jen přes známou vzkázala, že je obraz hotový. Přijel, pohladil si Arinka, podíval se na obraz a byl spokojený. Vešel se mu akorát na zadní sedadlo auta.

Vy jste tehdy pracovala jako profesionální malířka?
Ano, to byl od dětství můj sen. Vyplnila jsem si ho až po revoluci. Ale bylo to hrozné.

Jaroslava Matoušková-Pánková
Malířka a grafička.
Narodila se 12. září 1950 v Táboře, žije a tvoří v Plané nad Lužnicí.
Odmalička toužila věnovat se výhradně výtvarné práci, ale svůj sen si splnila až v důchodu.
Doposud uspořádala 27 samostatných výstav.Její obrazy mají milovníci výtvarného umění v soukromých sbírkách jak v tuzemsku, tak v zahraničí. Výstava jejích obrazů se koná v obřadní síni plánské radnice. Spolu s ní tam vystavuje její manžel Bohuslav Pánek svoje umělecké fotografie. 

Jak to?
Víte, když jsem pořádala za minulého režimu výstavy, lidi měli obrovský zájem moje obrazy kupovat. Pracovala jsem na Silonce v Plané, ale ta práce už mě netěšila, prostě pořád jsem toužila jenom malovat. Chtěla jsem se osamostatnit už tenkrát, ale o všem rozhodovaly kulturní komise. Kdo smí malovat na zakázku, co smí namalovat, kolik toho může namalovat a za kolik prodat. Jednoho takového podivného výběrového řízení jsem se zúčastnila v Budějovicích. Dobrým malířům tam kritizovali jejich práce, a pak přišel nějaký komediant s malůvkami Šmoulů a jemu to bez problémů schválili. Když ti komisaři viděli, jak jsem zklamaná, utěšovali mě, že tohle brzy skončí. Jinými slovy řekli, že takový režim musí padnout.

Nu a on padl, vy jste svobodně přešla na volnou nohu, mohla jste si malovat, co chcete, a nebylo to ono?
Osamostatnila jsem se v jednadevadesátém, to mi bylo 41 let. Byla jsem plná nadšení. Jenomže lidi se v té době proměnili. Najeli na úplně jiný žebříček hodnot než před revolucí. Platit za umění jim najednou připadlo zbytečné. Na výstavách jsem měla plno, to ano, ale když chtěl někdo obraz koupit a já si za něj řekla třeba tisícovku, vypočítal mi, kolik stálo plátno a zarámování a že je ta moje práce moc drahá. Takový člověk vůbec nebral v potaz, jak drahé jsou olejové barvy a že i já jsem tím malováním strávila hodně času. A přitom když jim doma praskne voda a opravář si řekne svoji taxu za práci, jistě mu to nevymlouvají…

Kdo tehdy kupoval obrazy?
Zajímavé je, že žádní boháči. Byli to obyčejní lidé, kteří třeba měli hlouběji do kapsy, ale chtěli mít doma něco hezkého, něco, co je potěší. Z toho jsem měla radost, protože taková je podstata mojí práce. Jenomže když se z celé výstavy prodal jediný obraz, byl to úspěch.

Copak se dá žít z takového úspěchu?
Kdepak. A ani spolupráce s galeriemi nevyšla, protože brzy začaly houfně krachovat.

Vidíte, a kdybyste malovala Šmouly jako tenkrát ten komediant, třeba byste byla za vodou…
Anebo kdybych malovala pornografii, jak v legraci říkal můj manžel. A víte, že i takovou zakázku jsem dostala? Zavolal nějaký muž, abych mu namalovala akt. Pak upřesnil, že mužský akt. A pak kňouravým hláskem říkal další podrobnosti, až si manžel vzal sluchátko, vydržel poslouchat tři slova a zavěsil mu to. Já bych stejně nic takového nemalovala, ani za peníze. A peníze, to byl průšvih. Žili jsme jen z manželova platu, ještě za mě platil pojištění, peníze pro domácnost jsme měli jen taktak a žádná vyhlídka, že se to zlepší. Obrazy se líp prodávaly v zahraničí, ale zorganizovat výstavu v cizině taky něco stojí.

Jak dlouho jste doma takovou situaci vydrželi?
Pět let. Pak jsem si musela přiznat, že se jako malířka neuživím a hledat nějakou práci. Do Silonky to nešlo, protože už pro mě neměli místo, a tak jsem šla uklízet do hospody V Zátiší.

Alespoň že ten název hospody byl tak trochu malířský…
Měli to tam hezké, teráska, veselo. Majitel mě dokonce nechal udělat výstavu ve stodole, kde se tancovalo. A zase jsem  prodala  jeden  obraz. Koupili  si  ho  tenisti  z Rakouska.

Vy jste taky malovala sportovní motivy?
Ne, ten obraz se jmenoval Víra, naděje a láska. A kupci – zase běžní lidi. Pak jsem pracovala v podniku ELK, ale touha po malování byla zase pořád silnější a silnější. V sedmapadesáti jsem ještě jednou zkusila jít na volnou nohu. Byla to po finanční stránce stejná katastrofa jako předtím, ale naštěstí už se blížil důchod. Šla jsem do předčasného a to mě zachránilo. Teď si maluju, jak se mi to líbí.

Hurá, pojďme si o tom povídat. Na vašich obrazech mě zaujaly hlavně dvě věci. Jednak že každý malujete odlišným stylem – zatímco jiní malíři si zakládají na tom, že si vypracují jedinečný rukopis, podle kterého každý hned pozná jejich práci.
Já si myslím, že každé téma si už svou podstatou říká i o svoje osobité provedení. Jednu moji výstavu uvedl výtvarník Teodor Buzu slovy: „Jsou to všechno obrazy Jaroslavy Pánkové, ale vypadá to, jako kdyby tu vystavovalo několik malířů." Udělal mi tím radost. Takový stylový záběr se mi daří díky mým učitelům, kteří mě naučili plno výtvarných technik a citlivě vnímat svět okolo sebe.

Kdo vás učil?
První byla maminka. Měla pro moje malování pochopení. Ukazovala mi, jak si věci představit jako jednoduché obrazce a tím je přenést na papír. Třeba kuřátka jsem si představila jako kolečka, nakreslila jsem si je a postupně jsem k nim přidávala další podrobnosti, až se na papíře skutečně objevila kuřátka. Anebo mi nakreslila jednoduchými tahy stromek a já už jsem si ho dotvářela. Něco jsem okoukala podle skutečnosti, něco jsem doplnila fantazií. Takhle jsem byla brzy schopná namalovat třeba babičku, jak sedí na otomanu, a hodně mě to bavilo. Maminka mě dovedla na výtvarný obor Lidové školy umění v Táboře a tam se mě ujal malíř Karel Valter. Učil nás všechno, co má budoucí profesionál umět a hlavně používat fantazii. Tu hodně zdůrazňoval, abychom se uvolnili a naše malování získalo lehkost a přirozenost.

Proč jste po základce nešla studovat na nějakou výtvarnou školu?
Chtěla jsem. Taky jsem ráda modelovala a lákala mě keramická škola v Bechyni. Taťka mě tam dovezl k pohovoru, a tam nám tehdy řekli, že zrovna berou jen kluky. Jako holka že jsem bez šance a nemá ani cenu pokoušet se o přijímačky. A tak jsem hned v patnácti začala pracovat na Silonce. Ale k panu Valterovi jsem chodila až do čtyřiadvaceti let. Hodně se mi jeho přístup líbil. Učil mě i pan Emil Růžička. Později jsem navštěvovala kurzy u Jana Kunovského a Teodora Buzu.

A teď  ta druhá věc, která mě na vašich obrazech překvapila. V mnoha máte kromě základního plánu ještě další jakoby ukrytá témata, která se objeví, když se člověk na obraz pozorně podívá a nechá běžet fantazii na volno. Pak se začnou objevovat lístky, koňské hlavy, labutě. Ta mnohoznačnost je záměrem?
Vždycky ne. Přichází to, ani nevím jak. Když obraz dokončím, bývám sama překvapená, co se na něm dá ještě vidět. Snad je to tím, že ráda používám různé vlnky a obloučky a v nich se pak další představy objevují. Ale třeba můj oblíbený obraz Duch lesa vznikl záměrně jako dvojznačný. Vyhlédla jsem z okna domu, vidím odtud do lesa, a všimla jsem si zajímavě nasvícených smrčků. Světlo do nich zrovna dopadalo pod takovým úhlem, že stíny hrály i uvnitř větví a vytvářely tam kapsičky.

A vy jste na sebe nechala působit ten dojem…
…A najednou jsem viděla ve větvičkách oči, pusu, celou hlavu, prostě že v těch stromcích sídlí duch. Duch lesa. A tak je můj obraz napůl realistický a napůl snový. I když – třeba je ta snovost taky realita, jen trochu jiná, ale pravdivá, vždyť jsem ji viděla. Tohle mě teď  hodně baví: dívat se do přírody a objevovat v ní něco, co vidím jen já a potom to v podstatě realisticky namalovat, aby to viděli i ostatní.

Ale máte i hodně obrazů vyloženě abstraktních.
To jsou právě ty představy, které jsem někde načerpala a pak jsem je nosila v hlavě. Když přijde správná nálada, stoupnu si doma k malířskému stojanu, vezmu paletu a chvíli jen tak sním. K tomu si vždycky pustím nějakou hezkou hudbu. Nejdřív se představa promítne do několika bodů. Namaluju je a najednou mezi body začnou vznikat vztahy, mají různé barvy a tvary a já je rozvíjím, až je obraz hotový. Nakonec si ho celý pozorně prohlédnu a dám mu jméno.

Na čem právě pracujete? Čím diváky překvapíte na dalších výstavách?
Právě mám rozmalovaný obraz macešek. Vystavím ho asi až na další výstavě. Chystám ji na červen v Rakousku, v Leopoldschlagu. Kdo bude mít chuť, ať  se přijede podívat, jestli se nakonec na obraze macešek objeví samo od sebe i něco dalšího. Ani já to ještě nevím a nechám se překvapit.

Josef Musil

Autor: Redakce

5.4.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Na co zajít v neděli do kina

Charitativní akce HC Tábor na podporu malého Martínka a jeho tety.
34

Táborský hokej opět otevřel své srdce, Martínka podpořil téměř 105 tis

Krampus show 2017 předvedla úchvatnou podívanou

Kaplice - Zhruba deset tisíc návštěvníků v sobotu večer rozparádil průvod krampusů, alpských démonických bytostí.

Za 60 let je nerozdělila žádná bouřka

Sezimovo Ústí - Manželský život je jako počasí: jasné slunce občas zakryje zašpiněný mrak a dokonce se strhne i prudká bouřka.

Kam na nejlepší svařák. A za kolik?

/INTERAKTIVNÍ MAPA/ Proklikejte si, kolik zaplatíte za dvě deci svařeného vína či punče na vánočních trzích na náměstích českých, moravských a slezských měst.

Sobota je den, kdy stovky krampusů vtrhnou do Kaplice a s nimi tisíce diváků

Kaplice - Démonické bytosti, mytické šelmy, napůl zvířecí, napůl lidské, adrenalinově pobaví diváky v Kaplici.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT