Houslistka Bernardeta Bučoková, studentka politologie na UK Praha z Horažďovic a violistka Alena Svobodová, studentka PF UK v Praze a oboru viola na konzervatoři v Plzni, ze Strakonic.

Zatímco pro Bernardetu, kterou její blízcí znají jako Bety, šlo o premiéru, Alena již atmosféru této události zažila.

Paměť národa: je jednou z nejrozsáhlejších sbírek vzpomínek pamětníků v Evropě. Veřejnosti je přístupná online od roku 2008 jako databáze pamětníků, kteří byli přímými svědky událostí 20. století a zažili dva totalitní režimy: nacismus a komunismus. Příběhy pamětníků ukazují, jak tyto režimy ovlivňovaly životy jednotlivců, a umožňují nahlédnout jejich podstatu.Sbírku Paměť národa spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum (latinsky po válce), založená v roce 2001 novináři a historiky, kteří si uvědomili, jak podstatné je zaznamenat osobní vzpomínky na druhou světovou válku a komunismus. Post Bellum sbírku spravuje ve spolupráci s partnerskými organizacemi – Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů.

Jaké byly vaše pocity?
B: Pocitů bylo tolik, že rozhodně nejdou popsat všechny. Když si člověk postupně začínal uvědomovat, kde se vlastně nachází, následně si začal připouštět, že celoživotní přání se stalo skutečností – zkrátka v tu chvíli je na sebe člověk pyšný ať chce, nebo ne. I já sama na sebe právě v tu chvíli byla neuvěřitelně pyšná. Možná to zní egoisticky, avšak když mi to začalo všechno postupně docházet, že léta dřiny se přece jen vyplatila, člověka to jednoduše dojme. O to víc, když s námi jednali neuvěřitelně kamarádsky, ale zároveň naprosto profesionálně a se vší úctou. Atmosféra byla tedy více než úžasná. A to i přesto, že i když se tam pomalu nikdo s nikým neznal, tak nějak jsme cítili, že jsme naladěni na stejné notě.

A: Atmosféra byla mimořádná vzhledem k místu, kde se akce konala. V orchestru byli moc milí lidé. A protože jsem se této akce zúčastnila podruhé, tak i setkání s některými kolegy z orchestru bylo bez nadsázky opravdu velice příjemné.

Existuje okamžik, který vám nejvíce utkvěl v paměti?
B: To je dost těžké říct, respektive vypíchnout jednu věc. Celá událost byla velkolepá. Ať už to byly zkoušky nebo pak následný samotný živý přenos. Možná snad okamžik, kdy jsme po odehrání první skladby povstali a byly představovány jednotlivé hudební školy, ze kterých byl orchestr složen. Když jsme slyšeli ten mohutný potlesk vyprodaného Národního divadla, který v té chvíli nepatřil laureátům, nepatřil Cenám Paměti národa, ale patřil doopravdy jenom nám.

A: Kromě oceněných musím vyzdvihnout našeho dirigenta Matěje Kroupu. V orchestru nastavil přátelskou atmosféru a svým pozitivním přístupem a profesionalitou přispěl k celkovému výsledku.

Jaké skladby jste s kamarádkou hrály? A měly jste trému?
B: Hrály jsme skladby všeho druhu. Každý z oceněných laureátů si mohl vybral libovolnou skladbu, kterou mu orchestr následně zahrál. Jelikož zde byli oceněni pamětníci z Maďarska, Německa, Slovenska a samozřejmě Česka, bylo naším úkolem zahrát tedy z každé země jednu skladbu. Já osobně jsem si nejvíce užila maďarské Toborzó z opery Háry János. Za sebe musím říct, že jsem nervózní vůbec nebyla, čemuž se divím ještě teď. Pokaždé, když vezmu housle do ruky, mám v sobě tolik nervozity, že by se dala krájet, ale tentokrát to bylo jiné. Věděla jsem, že jsem tomu dala vše, že vše dokážu zahrát, a o tom to bylo. Zároveň to byl okamžik, který jsem si chtěla užít na 150 procent a nenechat si ho ničím kazit. Proto tam v tu chvíli nebyl prostor na pochybování a nervozitu. Zkrátka šlo o to si sednout k pultu a užívat si to, jak nejvíc to bylo možné.

A: Byly to skladby na přání oceněných laureátů a byly velmi různorodé. Nejvíce se mi líbilo Toborzó z opery Háry János, jejímž autorem je Zoltán Kodály. Všechny skladby zazněly v úpravě pana dirigenta Matěje Kroupy.

Hrát na takové akci není běžné. Jak jste se tedy do Národního divadla dostaly?
B: Já se to dozvěděla díky Alence. Byla oslovena jako studentka konzervatoře a díky tomu, že jsme nejlepší kamarádky a zároveň spolu už nějaký čas hrajeme, tak mi Alenka řekla, že orchestr hledá houslisty. Poslala jsem tedy email na HAMU a organizátory celé akce, kde jsem vysvětlila, že mám velký zájem být součástí tohoto tělesa. K mému štěstí mne vzali.

A: Byla jsem oslovena jako studentka konzervatoře již v loňském roce a letos se situace k mé velké radosti zopakovala.

Měly jste čas na přípravu?
B: Ve skutečnosti dost málo. Party jsme obdržely asi dva týdny před celou akcí. První týden jsme se na to takzvaně vykašlaly a řekly si, že ten další týden tomu věnujeme vše. A také že ano, celý druhý týden jsme poctivě cvičily a noty přehrávaly dokola a dokola. Díky tomu jsme pak na zkoušky chodily připravené a pilovaly už jenom nejmenší detaily.

A: Celý repertoár byl nazkoušen v relativně krátkém čase. Před koncertem proběhly dvě zkoušky a jedna generálka.

Jaké byly reakce okolí?
B: Reakcí bylo neuvěřitelně. Respektive stále je. Nejvíce reakcí samozřejmě přišlo z rodinného kruhu. Nicméně se vše rozkřiklo a dostalo se do vcelku velkého okruhu lidí. Co mne ale těší snad nejvíce, že celý orchestr získal uznání z řad známých hudebníků. Samotné reakce byly krásné, všichni nám náš malý úspěch neuvěřitelně přejí a ptají se, co vlastně bude s námi dál. Takže se nám svým způsobem díky tomu trošku změnil život a otevřely se dveře spoustě možností.

A: Orchestr získal uznání z řad hudebníků, protože za velmi krátkou dobu dokázal nacvičit poměrně složité skladby.

Obě jste loni oslavily 19. narozeniny. Takže události z před třiceti let znáte jen z doslechu. Dala vám tedy tato významná akce něco osobitého?
B: Já si troufám říct, že poměrně dost. Studuji politiku a jsem fanouškem historie, a proto jsou pro mě události takového rázu velmi významné. Ráno 17. listopadu jsem ještě v rychlosti zaběhla se skupinou politologů z celé ČR zapálit svíčku na Národní třídu a předvést, že budoucí generaci politologů není lhostejné co se stalo a ani to, co se právě teď na politické scéně děje. Nemělo by cenu zde vypisovat fakta abych předvedla, že o tom doopravdy něco vím. Myslím, že už jenom to, že jsme si vybraly akci právě k 17. listopadu napovídá, že nám to není lhostejné.

A: Vzhledem k tomu, že moji rodiče byli přímými účastníky, seznámili mě proto s těmito událostmi již v raném věku. Navíc tato událost je mediálně velmi prezentována.

Máte v hudbě další cíle?
B: Vždy jsem měla v hudbě dva velké cíle. Prvním byly parkety Národního divadla a druhým pódium v Rudolfinu. Takže teď už mi zbývá se ještě vypracovat právě do koncertních síní Rudolfina. Ale samozřejmě není to pouze o místě, kde se hraje. Cílem je zůstat s hudbou, s houslemi a zdokonalovat se, pracovat na sobě a dělat tím radost sobě i okolí. A třeba pak v budoucnu získat další podobný úspěch.

A: Mým nejbližším cílem je dokončit konzervatoř.