VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Je typ, co nevydrží dlouho na jednom místě

Tábor - Žena naruby - Marcela Gausová.

18.5.2011
SDÍLEJ:

Marcela Gausová se svými žáčky. Foto: Archiv M. Gausové

Její povolání je vychovatelka ve školní družině a trenérka mažoretek. Jakmile však opustí brány školy, věnuje se Marcela Gausová naplno své rodině i kamarádům a užívá si zaslouženého volna, jak jen to jde. Její diář je maximálně nabitý, přesto je Marcela pořád plná energie a optimismu. A jak sama říká, musí být neustále v pohybu.
Narodila se 18. prosince roku 1966 v Táboře. Před pěti lety se s rodinou přestěhovala ze Sezimova Ústí do Tábora na Blanické předměstí do rodinného domku. Vystudovala dnes již bývalou Střední pedagogickou školu v Soběslavi. Hned po studiích začala působit na Základní škole v Sezimově Ústí II, odkud ji děti znají jako vychovatelku a trenérku. Její manžel Marcel zase velí táborské průmyslovce. Společně mají dvě děti, již dospělou Veroniku (23) a teenagera Jakuba (15).

Jak dlouho už působíte na druhé základní škole?
Já jsem sem nastoupila hned po maturitě na pedáku, takže v nějakých osmnácti letech. První dva roky jsem tady byla jako učitelka scénického tance v takzvané rytmice. Potom jsem na necelý rok přestoupila na starou školu a pak se opět vrátila. Ovšem už jako vychovatelka. A od té doby jsem tady v podstatě nepřetržitě, takže už je to neuvěřitelných jedenadvacet let.

Čím jste chtěla být jako malá?
Učitelkou tance. Mým velkým vzorem byla paní učitelka Zámostná, která dříve vedla taneční rytmiku a já jsem chtěla být jako ona. Pohyb a tanec mě odjakživa přitahoval. Asi ve třinácti letech jsem měla jít do Prahy do školy tance, ale rodiče s tím tenkrát nesouhlasili, takže z toho nakonec sešlo. V té době mě to celkem mrzelo, ale dneska už rozhodnutí rodičů chápu. Taky by mi asi dělalo potíže pustit svou dceru ve třinácti samotnou do Prahy.

Nelitujete tedy toho, že jste na taneční školu nešla?
Ne, nelituji. Mám ráda různorodou činnost a věnovat se pořád jenom tanci by mě časem asi omrzelo. Jsem se svou současnou prací spokojená.

Jaká jste byla studentka, dostala jste někdy poznámku?
Ne, poznámku nikdy. Byla jsem vzorná studentka s vyznamenáním na vysvědčení. Ale zase že bych byla nějaký šprt, to ne. Měla jsem hodně zájmů a kroužků. Zpěv, hudební nástroj, sport, přednášení a další. Takže na zlobení vlastně ani nebyl čas.

Vzpomínám si, že jste vždycky patřila mezi ty hodné, sympatické paní učitelky, které nekřičí, nejsou přísné a je s nimi sranda. Dokážete si taky dupnout a být přísná?
Dřív jsem bývala měkká a tolik jsem si nedovolila. Dneska už přece jenom občas musím zvýšit hlas a zasáhnout. A to hlavně u dětí z druhého stupně. Na ty už nějaká autorita moc neplatí. Mají svou hlavu a poslouchat se jim moc nechce. Ale není to zase tak, že bych s nimi nevycházela. Největší problém je, když mezi sebou nevycházejí děti samotné. Jakmile jsou rozhádané a nejsou kolektivní, pak s tím já těžko něco zmůžu. Naopak, když se sejde parta, která drží při sobě, je potom spolupráce úžasná.

Je něco, co vás třeba vytáčelo na vašich učitelích?
Asi ani ne. Myslím, že jsem měla samé fajn učitele, nevzpomínám si, že bych měla nějakou přísnou nebo dokonce zlou paní učitelku. Já jsem školu nikdy nebrala jako příkoří, zní to možná divně, ale chodila jsem tam ráda.

V podstatě každý den jste v kontaktu s lidmi, ať už s dětmi, jejich rodiči nebo svými učitelskými kolegy. Jste týmový hráč, nebo spíše solitér?
Když je velká zodpovědnost jen na jednom člověku, tak je to někdy vskutku vysilující. Člověk musí pořád přemýšlet, jestli to či ono udělal správně, jestli by to nešlo udělat jinak, a vymýšlí a přemýšlí, až mu z toho jde hlava kolem. Pak ale přijdu mezi lidi a vidím, že ten můj nápad šlape a těm holkám (mažoretkám) to jde přesně tak, jak jsem si představovala. V tu chvíli ze mě všechny pochyby spadnou a vidím, že to úsilí a nervy měly smysl. Z toho vyplývá, že jsem tedy spíše týmový hráč a raději pracuji ve skupině.

Jaký je kolektiv na vašem pracovišti, jste dobrá parta? Stýkáte se s kolegy i mimo školu?
Myslím si, že parta jsme dobrá a snažíme se stýkat i mimo práci. Stýkáme se v podstatě celý první stupeň jak učitelé, tak vychovatelky z družin.

V současné době působíte jako vychovatelka ve školní družině a trenérka mažoretek, učíte ještě na prvním stupni?
Na prvním stupni už děti neučím. Na jednu stranu mě to mrzí, protože mě to celkem bavilo, ale už by toho bylo moc. Navíc by bylo nutné dodělat si vysokou školu, abych mohla učit v plném rozsahu. Ale vracet se zpátky do školy? To už se mi nechce. Na prvním stupni jsem učila tři roky, byla to fajn zkušenost, ale stačilo to.

Kde berete inspiraci při vymýšlení her pro děti?
Jednak z knížek, jednak i z televize. Kolikrát třeba vidím nějaký film a řeknu si, jo, to je dobrý, to bychom mohli udělat. Podobně vznikla i akce Dobývání Kozího hrádku, kterou s dětmi každoročně pořádáme začátkem září. V tomto případě mi byl velkou inspirací pořád Pevnost Boyard, který kdysi běžel v televizi.

Sama máte dvě děti, jak jste přistupovala k jejich výchově? Dělala jste nějaké zásadní rozdíly mezi školními dětmi a vlastními? Třeba, že jste na jedny byla přísnější?
Ne, nikdy. Vždy jsem se snažila k nim přistupovat stejně a nedělat mezi nimi žádné zásadní rozdíly. Rozhodně tedy mé děti nikdy neměly nějaké výhody v tom, že jejich maminka pracuje ve škole. Po pravdě ani Verču s Kubou nikdy nenapadlo za mnou přijít a chtít nějaké úlevy. Akorát mi někdy, když byly malé, vyčítaly, že jsem až moc často s cizími dětmi. Těžko se jim vysvětlovalo, že je to moje práce a že to skutečně není tak, že bych je neměla ráda nebo s nimi nechtěla být. Teď s odstupem času už samozřejmě všechno pochopily a nemyslím si, že by mi kvůli výchově něco vyčítaly.

Váš manžel Marcel má podobné zaměstnání jako vy, kde jste se seznámili?
Seznámili jsme se na pionýrském táboře v Doubí. Já jsem tam byla jako instruktorka a on tam také nějaký čas působil. Je mezi námi rozdíl sedmi let a v době, kdy jsme se seznámili, se Marcel zrovna vrátil z vojny.

Stává se někdy, že si s manželem vyměňujete své pedagogické zkušenosti nebo i třeba spolupracujete, přestože vy pracujete na základní a on na střední škole?
Tak určitě vždy probereme křížem krážem, co kdo ten den zažil, ale že bychom si nějak zásadně radili, to ne. Co se týče té spolupráce, tak je to spíš jakési vyměňování hmotných statků. Například nám Marcel umožnil, že jsme byli s družinou na promítání filmu v kinosále průmyslovky. Byl to fajn večer, měli jsme tam zařízenou večeři i jsme tam se všemi dětmi z prvního stupně přespali. Někdy zase, když jedeme na vystoupení s mažoretkami někam dál nebo i do ciziny, tak jede se mnou jako dozor a podpora.

A teď konečně k mažoretkám. Sezimovo Ústí už dvanáct let reprezentují holčiny v modrožlutých kostýmech, které vystupují pod vaším vedením. Kdo s tímto nápadem přišel a co mu předcházelo?
Tenkrát tu byly na prvního máje mažoretky z Klatov. No a my jsme se na ně byli podívat a byl tam i pan starosta, místostarosta a jiní lidé z města. A oni najednou řekli, že by to bylo fajn, kdyby někdo vedl podobnou skupinu mažoretek i u nás. A já jsem se toho hned chytla a řekla jsem, že když nás finančně podpoří, že to není problém, že se toho úkolu velmi ráda zhostím. Tak jsme secvičily s děvčaty z pátých až sedmých tříd sestavu, a ta se líbila natolik, že nám Městský úřad v Sezimově Ústí přislíbil finanční podporu.

Jaké jsou ohlasy na mažoretky, jsou stále žádané?
Tak určitě je to teď už slabší, než když jsme s tím začínali. Ten mažoretkový boom už je asi za námi, ale že bychom měli nouzi o vystoupení, to v žádném případě. Pořád jsou tu různé plesy a akce, kam nás zvou a chtějí například pomoci při zahájení.

Každý den trénink mažoretek, družina, rodina … Váš diář podle všeho dost praská ve švech. Nemáte někdy chuť se vším praštit?
Mám, opravdu mám. Skutečně jsou někdy dny, kdy si říkám, že už jsem fakt unavená. Jakmile nastanou prázdniny, tak si je užiji se vším všudy a skutečně odpočívám.

Jak nejraději relaxujete?
Přes týden na odpočinek ani není čas. Když se vracím kolem sedmé večer domů, tak teprve začínám dělat to, co ostatní dělají od dvou nebo od tří hodin. To znamená nakoupit a uvařit, a než se zastavím, tak je půl jedenácté večer. Ve všední dny je mou největší relaxací vydatný spánek. Dost si ale také odpočinu v městském autobusu. Prostě jenom sedím a okolní svět vnímám jen jako kulisu. Někdy se i bojím, že z toho autobusu nevystoupím.

A co koníčky, zájmy?
Překvapivě je mým koníčkem má práce, takže mažoretky a děti. Hlavně musím být neustále v pohybu. Jsem ten typ, co dlouho nevydrží na jednom místě a pořád musí něco vyrábět.

Je to už nějaký čas co jste se přestěhovali ze Sezimova Ústí do Tábora, nestýská se vám?
Vůbec se mi nestýská. Teď bydlíme v domku a musím říci, že přesto, že je to v Táboře, je tam mnohem větší pohoda, než v Sezimově Ústí. V bytě jsem si připadala jako v kleci a skutečně není nadto dát si ráno snídani na zahradě. Bydlíme v novém už pět let a ani jednou jsem nezalitovala, že jsme se přestěhovali. Takže bych neměnila.

Michala Nováčková

Místo události:
18.5.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

SERVIS

Gastronomie - Gastronomie Kuchař/pizzař 11 000 Kč Kuchaři (kromě šéfkuchařů) kuchař/ka indické kuchyně. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Dvousměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 11000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: pož.: znalost indické kuchyně. Pracoviště: Indická restaurace "tandoor" tábor, Žižkovo nám., č.p. 8, 390 01 Tábor 1. Informace: Jitendra Rayamajki, +420 773 986 965. Výroba - Výroba Pomocní dělníci ve výrobě 23 000 Kč Pomocní pracovníci ve výrobě jinde neuvedení dělník - tónovač. Požadované vzdělání: nižší střední odborné. Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 23000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Náplň práce: výroba a tónování nátěrových hmot, výstupní kontrola, Požadujeme: manuální zručnost, fyzickou zdatnost, pracovitost, pečlivost, samostatnost, sleva na firemní výrobky, odměny, příspěvek na dojíždění, kontakt e-mailem, místo výkonu práce bude cca od 11/2019 v Českých Budějovicích. Pracoviště: Viton s. r. o. ves. nad lužnicí, Třída Čs. armády, č.p. 167, 391 81 Veselí nad Lužnicí 1. Informace: Simona Šelmátová, +420 381 581 022. Obchod - Obchod Obchodní zástupce 15 000 Kč Obchodní zástupci zprostředkovatel obchodu a služeb, obchodní zástupce. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Pružná pracovní doba, úvazek: . Mzda min. 15000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: ŘP B, znalost ruského a ukrajinského jazyka, náplň práce: zprostředkování obchodu a služeb, časté pracovní cesty na Ukrajinu, mzda + pohyblivá složka mzdy, kontakt e-mailem. Pracoviště: Olha naumenko, Kpt. Jaroše, č.p. 2384, 390 03 Tábor 3. Informace: Naumenko Olha, . Administrativa - Administrativa Úředník ve skladu 18 000 Kč Úředníci ve skladech skladník - expedice. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 18000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Balení výrobků a nakládání palet, základní znalost práce na PC , Řidičský průkaz na VZV , Zodpovědnost, důslednost, Praxe na obdobné pozici vítána , Zaměstnanecké výhody: příspěvek na stravování, příspěvek na penzijní připojištění, možnost dalšího vzdělávání., Kontakt telefonicky, emailem.. Pracoviště: Motor jikov strojírenská a.s.- soběslav, Zátkova, č.p. 495, 392 01 Soběslav. Informace: Olga Martinů, +420 724 728 887.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační obrázek.

Již nejsou mezi námi

Stavba dálnice. Ilustrační foto.

O stavbu dálnice D4 se utkají čtyři konsorcia

Chanuka a Vánoce

Tábor – Co mají společného Chanuka a Vánoce

Příběhy starých domů a osudy jejich obyvatel

Písek ‑ Město má poměrně velké množství zachovalých měšťanských domů a dalších zajímavých staveb. Jejich historii se už několik let věnuje novinářka Zlata Měchurová.

Trabantem kolem světa

Sezimovo Ústí – Úterý 13. listopadu zpestří návštěvníkům Spektra cestovatel Dan Přibáň.

Češi jsou národem chatařů. Chalupu vlastní pětina lidí

Malebná roubenka s kůlovým plotem a košatými muškáty v oknech. Ideálně na kraji lesa plného hub či u rybníka. To je stále sen drtivé většiny současných Čechů. Dokládají to i poslední data společnosti RE/MAX Europe: chatu nebo chalupu k odpočinku podle nich vlastní dokonce pětina Čechů. To je pátý nejvyšší počet v Evropě. 

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

https info

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT