Hlína se mu pod rukama mění v krásné plastiky i hravě vyřešené obyčejné věci, které běžně používáme. Miroslav Oliva, akademický sochař, se vedle učení na Střední uměleckoprůmyslové škole v Bechyni věnuje také své volné tvorbě, jejíž výsledky si mohou příznivci keramiky prohlédnout na výstavách či sympoziích ve všech koutech republiky.

Je to skutečně tak, že vás vaše umění živí?

Takhle bych to asi neřekl. Mě umění krapet zvyšuje moji životní úroveň. Na volné noze si dnes může dovolit být málokdo. Například ti, kteří mají mediální obraz a trefují se do současného trendu a vkusu lidí. Učím ale moc rád, je hezké předávat svoje zkušenosti a šikovnost dál.

Jakým uměním se zabýváte?

No, to se lehce řekne, ale co je to umění? Kdo to rozhodne? Zpravidla až historie. Je to příliš vznešené slovo a dnes se s ním hrozně plýtvá. O kdejaké hopsandě, co umí trochu zpívat, se mluví jako o umělkyni, což je podle mě nesmysl. Ale zpátky k věci. Já dělám keramiku. Jak figurální, tak užitkovou. Nepovažuji se za umělce, i když jsem mezi těmi přibližně čtyřiceti lidmi z Čech a Slovenska, kteří se mohou v našem oboru měřit se zahraničím. Jsem tedy jedním z mnoha.

Máte nějakou práci, o níž můžete říci, že je dovedená k dokonalosti?

Věcí, na které jsem skutečně pyšný, je takových pět až deset za všechna léta, co tvořím. Umělec musí tvořit. Keramika má podle mě krásný náboj, je to spojení plastiky, malby a architektury. Ano, i architektury. Ta nádoba musí být vystavěná tak, aby nespadla. Stejně jako dům. Je také plastická a nakonec i barevná. Myslím, že je to šťastný obor. Jediné, co je její nevýhodou, je křehkost.

Myslíte, že i to rozhoduje o tom, zda si člověk vaši práci koupí?

Asi ano. Na to jsem také nedávno narazil při své výstavě v Německu, kde jsem vystavoval se svými kolegy a prodal jen dvě věci. Možná to bylo proto, že kolegové přivezli takové kompaktní věci, kdežto já jdu do té křehkosti, do toho střepu, jak se říká. Určitě by stálo za to zkusit některé moje věci odlít z bronzu, což je trvanlivější materiál. Když spadne, nerozbije se. Možná i na to lidé koukají.

Podle vašich slov tedy hodně záleží i na materiálu výrobku, aby se lidem líbil. Jaký používáte vy?

To by bylo na technologickou přednášku (smích). Každý materiál má svoji řeč a vlastnosti, které můžu vypíchnout, ale zároveň mě i limitují. Já dělám z hlíny červenice, která se tady v Bechyni pálí jako kamenina na 1180°C, ale příliš mě to neuspokojuje, je to pořád takové, no, zkrátka není to tak zajímavé. Sháním proto kameninovou hmotu, která se pálí výše a i glazury a barvy jsou jiné. Dělám i porcelánové věci, to je krásný, vznešený noblesní materiál, ale z volné ruky se z něj dělá špatně. Musí se s ním umět. Ob rok jezdím do Dubí u Teplic do porcelánky, která dělá cibulák a tam dělám porcelánové hrnečky. To se vždycky pěkně vyřádím, ale je to pro mě daleko, takže kdybych se tím porcelánem zabýval, musel bych tam dojíždět. Tak si alespoň jednou za dva roky dám takhle to hrnkové sympozium a jsem spokojený. Pro mě je keramika materiál intimní, dotýkaný. Na sklo když se sáhne, tak se zašpiní, už není tak ryzí, kdežto keramickou plastiku si můžete, a v podstatě musíte, pohladit, abyste ocenili tu kvalitu povrchu.

Podle toho, co člověk vidí na vašich výstavách, nejste příznivcem křiklavých barev. Má u vás barva nějaký význam?

Materiál, se kterým dělám, je hlína. Je to země, a proto si žádá zemité barvy. Odstíny hnědé, černé, šedivé i zelené a modré. Porcelán, to je něco jiného. Tam je dekorace vyžadována i kvůli chybám, protože zdobením se některé kazy zakrývají. U porcelánu se může jít i do extrémní barevnosti. Já sám si neumím představit, že piji kávu z čistě červeného hrnku. To mi k sobě nesedí. Kdežto ten kameninový, tmavě hnědý hrníček, to je něco jiného. Na druhou stranu čaj by se měl pít z porcelánu už jenom proto, aby v té bílé, průsvitné nádobě vynikla barva nápoje.

Kde vás můžou lidé potkat?

Pravidelně vystavuji v Bechyni v galerii Galvína. Nyní tam mám se skupinou Devět plus výstavu vánoční, jsou tam obrazy, plastiky, betlém, všechno možné. Samostatnou výstavu k šedesátinám jsem měl v chodovské tvrzi letos na jaře, bylo tam asi sedmdesát věcí, takže opravdu velká akce. Teď mám svou tvorbu rozptýlenou v solidních galeriích v Liberci, Chrudimi a podobně. Na příští rok chystám výstavu v Hluboké, v Knížecím Dvoře a také rakouském Dobersberku, což je taková družební vesnice Slavonic. Přes hranice je to tam asi jen tři kilometry. V jednání mám ještě Františkovy Lázně, kde bych se mohl objevit příští rok na podzim.

Je vaše práce náročná? Co je podle vás nejtěžší na práci keramika?

Na začátku je to velká investice, ani ne tak finanční, jako hlavně časová. Nezdá se to, ale zabere to spoustu času. Není to stížnost, ale kdybych jel na dovolenou, tak mám špatné svědomí, že nic nedělám, když už na to mám tolika času. Hlavně, když ještě učím, to skoro není kdy na to sáhnout, jedině o víkendu nebo při pátcích, protože to jedou studenti domů. A já zase nedělám tak, že bych to sekal jako Baťa cvičky (smích). Je to hledání tvaru a podoby plastiky. Člověk to dodělá a pak si říká, musím to udělat znova, tohle není úplně ono. Někdy mám špatné svědomí, že to, co dávám na výstavu, by se dalo ještě vylepšit, udělat lépe, pojmout jinak. Ale už jsem si zvykl. Teď každou plastiku, kterou dělám, dělám hned dvojmo, protože když si ji někdo koupí, už bych ji neměl. Ale taky je tam malý problém. První z prací bývá dělaná s velkým nadšením, ta druhá je pak ovlivněná změnou kompozice. Možná, že je řemeslně lepší než ta první, ale ta druhá je méně spontánní a méně upřímná. Je to takový drahý koníček ta tvorba. A když se člověku daří natolik, že ho to skutečně živí, je to veliký úspěch.

Jaké jsou ceny vašich výrobků? A je ke koupi opravdu všechno, co vytvoříte?

Nejsem hrdopýšek, dá se na čemkoliv domluvit. Vždycky je pro mě čest, že chce někdo konzumovat moje umění. Je to vyznamenání, že si někdo místo drahých bot koupí moji sošku, má z ní radost a zdobí mu byt. Ceny nepřeháním, vím, jak na tom teď lidé jsou, chápu, že spoustu lidí to neoslovuje a že většina lidí to nekoupí. Moje umění je cenově přístupné, samozřejmě pokud jde o velké věci, tam je cena jiná, tam jde už i o množství materiálu a nejen o uměleckou hodnotu. Je jasné, že pro někoho je nesmysl koupit si za osm tisíc plastiku a raději si koupí třeba lyže, ale to už záleží na člověku, co je mu bližší. Jsem opravdu upřímně rád, když si někdo mé věci koupí. Dělá mi to radost.

Řada umělců má své sběratele, patříte i vy do téhle skupiny?

Ano a je to pro mě skutečně vyznamenání. Dozvěděl jsem se to od jedné galeristky z Velkých Karlovic, která mi řekla, že je nějaká paní, která si pravidelně kupuje mé práce. Nejsou to horentní částky, které by za věci platila, ale o to vůbec nejde. Hlavní je, že se jí mé věci líbí.

Nevadí vám, že netrháte rekordy v prodeji?

Vůbec ne. Víte, ono by se to také asi prodávalo jinak, kdybych si dělal nějakou mediální tvář, ale to se mi nelíbí. Nemám rád takovou tu přehnanou propagaci. A pak, když nasadíte cenu moc vysoko, lidé to nekoupí, když zase nízko, tak jste mezi svými za blbce, je to těžké. Rozhodně si ale nestěžuji. Lidé za mnou chodí, že by chtěli některé moje práce, o to nouze není. Častější jsou třeba nabídky o nějakou sériovou výrobu, například teď mám jedné paní dodat čtyři keramické betlémy, řekl bych, velmi sofistikovaně udělané. Jeden stojí 1600 korun. A krát čtyři, to už není málo peněz.

Setkal jste se s kopírováním?

Ano, setkal. Udělal jsem jednou něco mezi hrnkem a miskou a pak jsem jednoho fešáka přichytil, jak to obšlehnul. Tak jsem ho upozornil, že se to nedělá, že to není úplně vhodné. Můj tchán, Jaroslav Podmol, na jehož místě nyní jsem a jenž mi byl velikým vzorem, udělal petrželák. To je nádoba podobná džbánu a na těle má takové vyboulené díry. Do toho petrželáku se dá hlína a naťová petržel pak roste z těch děr. Netrvalo dlouho a byla toho plná republika. A ještě mám jednu zkušenost: pracoval jsem jako designér v Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) v Praze a dělal jsem kávovou soupravu. Byla to majolika a každý hrnek měl nějaký vzor tři pruhy. ÚLUV skončil a ta dílna, která převzala výrobu, si nechala ten tvar a přidala na hrnky jeden pruh. Je to nenapadnutelné, ale ta kopie je samozřejmě očividná.

Autor: Veronika Gigalová