V roce 2009 uvedla česká televize francouzský dokumentární film Muž na Javě. Pojednával o cestě francouzského motorkáře Jeanna Phillipa z městečka Angers až do Týnce nad Sázavou. Letos tutéž cestu absolvoval ještě s dalšími sedmnácti nadšenci jednadvacetiletý Miloslav Kaňka, student, milovník starých věcí a předseda Veteran Car Clubu Soběslav.
Vaše první motorka?
Když bylo po velkých povodních v roce 2002, tak jsme jezdili pomáhat odstraňovat škody známým na statek pod hrází Rožmberka. Celé je to tehdy zaplavilo. Když jsme uklízeli, objevil jsem pod takovou kolnou stařičkou motorku. Pořád jsem se na ni chodil dívat. Pak mi to nedalo a zeptal jsem se, co se s ní chystají dělat. Prý to byla motorka po tátovi, na které se už léta nikam nejezdilo. Dílo zkázy pak dokonala voda. Chystali se jí vyhodit s další hromadou nepotřebného železa. To je jí škoda, říkal jsem si, a tak mi ji dali. Je to ta samá motorka, na které jsem pak podnikl slavnou cestu do Francie po stopách Jeanna Phillipa.
To vám bylo kolik let?
Třináct. Táta řekl, že mi s tím pomůže. I když on moc na motorky není. Je chovatelem, má holuby a motorismus mu moc neříká. Každopádně mě ale tehdy podpořil a vlastně mě pořád s mamkou podporuje.
Braly vás motorky úplně od mala?
Když někde nějaká byla, prohlédl jsem si ji, ale věděl jsem, že ještě na nich jezdit nemůžu. Dá se říct, že moji „motorkářskou“ budoucnost odstartovala až ta legendární dvěstěpadesátka. Já jsem měl vlastně od malička rád staré věci. Sbíral jsem třeba stará rádia, lampová. Teď už jsem si ale nechal jen ty nejhezčí.
Takže u té vaší první motorky hrálo hlavní roli to, že byla stará?
To, že byla stará a že mi bylo líto, kdyby skončila někde ve šrotu.
Předpokládám, že řidičák jste si udělal v šestnácti. Začal jste hned prohánět svoji dvěstěpadesátku?
To ne. Na jawu jsem ještě nemohl a hlavně v té době nebyla hotová. Neměl jsem s tím žádné zkušenosti a trvalo mi to strašně dlouho, než jsem ji dal dohromady. Taky měla něco za sebou. Dvacet let stála ve stodole a pak strávila tři týdny pod vodou. Rozebrali jsme ji, když mi bylo čtrnáct let a kompletně hotová byla vlastně až letos. Těsně před tou slavnou jízdou.
Takže na čem jste začal jezdit jako čerstvý řidič?
Krátce po jawě jsem si pořídil ještě jednu motorku. Taky starou, sto pětadvacítku „čezetu“. A na té jsem od šestnácti do osmnácti let jezdil, ale v současné době na projížďku na téhle mašině také nezapomínám.
Jak jste k ní přišel. Na ni jste měl taky políčeno?
Koupili jsme ji od jednoho staršího pána v Soběslavi. Řekl mi, že je na prodej. Tak jsem začal doma připravovat půdu a naši nakonec svolili. To mi bylo čtrnáct let. Vždycky, když jsem šel okolo řadových garáží domů ze školy, neopomněl jsem se na ni zajít podívat, tajně jsem na ní objel garáže a zase zatlačil zpátky.
Pamatujete si, kolik stála?
Pět tisíc.
Bylo vám osmnáct, na jawě jste ještě jezdit nemohl, protože nebyla hotová, ale už to určitě chtělo silnější motorku. Na čem jste jezdil potom?
Já jsem se trochu bál, že se mě zeptáte, kolik těch motorek vlastně mám. Já to totiž přesně nevím. V mezidobí jsem posháněl po okolí, kdo co měl. Všechno veterány. A mám taky jednu novou. Enduro. To jsem si pořídil loni. Rok před tím jsem totiž jel na Ukrajinu na motorce (ČZ 200 Roadster), která, přestože je roku výroby 1996, patří mezi sběratelské. Bylo jich totiž vyrobeno hodně málo a je vzácná. Když jsem na ní absolvoval celou tu cestu, řekl jsem si, že takhle bych ji zhuntoval a rozhodl jsem se, že si pořídím „něco na ježdění“. Enduro je poloterénní motocykl, takže na podobné cesty ideální.
Vy jste ve svých jednadvaceti letech už předsedou, a to soběslavského Veteran Car klubu. Jak vznikl?
Seznámil jsem se se Zdeňkem Brádkou, což byl také veteránista a shodou okolností předseda asociace veteran klubu, co funguje pod Autoklubem České republiky. Ten mě zasvětil, já to pak probral s klukama ze Soběslavi a dohodli jsme se, že založíme klub taky u nás. Takže v roce 2007 vznikl Veteran Car Club Soběslav. Vzhledem k tomu, že kromě pořádání různých akcí mají veteran kluby pravomoc prohlásit už odhlášená vozidla za veterány a vrátit je tím vlastně na silnici, museli jsme si vyběhat ještě spoustu papírů a různých potvrzení. Takže oficiálně se vším všady jsme začali fungovat až letos. A moje dvěstěpadesátka byla vlastně prvním vozidlem, které podlehlo testům a dostalo veteránské značky. Na nich už jsem jezdil po Evropě.
Kolik máte členů?
Oficiálně pět členů. A pak máme zástup čekatelů, kteří musí vydržet rok, než je vezmeme mezi sebe. Máme svůj systém přijímání, který zaručí, že se k nám dostane opravdu jen ten, kdo o to stojí a nechce jen využívat výhod klubu.
Předpokládám, že jste mezi členy nejmladší. Jak se stalo, že jste předsedou?
Nikdo jiný to dělat nechtěl, takže to na mě víceméně zbylo (smích).
Ale asi vám to nevadí…
Je to můj koníček, ale měl jsem už chvíle, kdy jsem si myslel, že s tím seknu. Obzvlášť , když jsem měl pocit, že to nikam nevede. Spoustu administrativy, nikdo se s vámi nebaví a vy akorát platíte poplatky. Naštěstí se to letos zlomilo a jsem rád, že jsme vydrželi. Musím poděkovat taky Zdeňku Brádkovi, protože nás podržel a vždycky dodával odvahu pokračovat.
Asi největším a zřejmě neočekávaným úspěchem vašeho klubu je cesta po stopách Francouze Jeanna Phillipa, který před šesti lety podnikl cestu z městečka Angers až do kolébky jawy, do Týnce nad Sázavou, aby poté konstatoval, že Češi nejezdí na českých motorkách. Vy jste se rozhodli, že ho vyvedete z omylu. Kde se ale celý nápad zrodil?
V roce 2009 uvedla Česká televize film Muž na jawě, který o cestě Jeanna Phillipa pojednával. Dostal se k nám ale velmi pozdě, vlastně až šest let po uskutečnění samotné cesty. Na internetové diskuzi jsme se poté úplně náhodou spojili s moravským motorkářem Ludvíkem Opletalem. To v jeho hlavě se nápad podniknout tu samou cestu, ale obráceně, zrodil. A my mu nabídli, že by se tak mohlo stát pod oficiální hlavičkou našeho Veteran Car Clubu, že můžeme sehnat sponzory a poskytnout zázemí. Pro nás to bylo skvělé, protože hned v prvním roce fungování jsme měli akci, a to rovnou mezinárodní.
Takže předpokládám, že se vám podařilo sehnat od sponzorů dost peněz…
Pokrylo nám to veškeré náklady spojené s cestou, takže účastnící cesty nemuseli nic doplácet.
Jaké bylo samotné setkání s Jeannem Phillipem?
Byl hrozně překvapený, že nás přijelo tolik a zatímco on jel před šesti lety na poměrně nové jawě, my jeli převážně na veteránech. A mezi nejspolehlivější stroje cesty se vlastně nakonec zařadila moje dvěstěpadesátka, která byla ovšem nejstarší.
Souvisí vaše povolání, nebo v současné době spíš studijní obor nějak s motorkami?
Vystudoval jsem táborskou průmyslovku a teď studuji obor dopravní a manipulační prostředky na Jihočeské univerzitě, takže se dá říct, že souvisí.
Máte rád rychlou jízdu? A co říkáte na to, že motorkáři jsou přezdíváni dárci orgánů?
Já tvrdím, že jsou motorkáři a pak majitelé motocyklů. To jsou dvě oddělené skupiny. Někdo si motorku koupí jako takový módní doplněk a pak jsou srdcaři, kteří k tomu mají opravdový vztah a ti nemají potřebu machrovat. Pravda je, že jízda na motorce je nebezpečnější než třeba cestování jinými dopravními prostředky. Já sám rychle nejezdím, nemám rychlé stroje, ví se o mně, že jsem spíše pohodový jezdec, který nikam nechvátá a že se ze všeho nejraději kochám. Jízda po okreskách, to je moje. I když jedu do Tábora, E55 se vyhnu, když to jde.
Bál jste se, abych se nezeptala, kolik máte vlastně motorek. Takže předpokládám, že jich bude dost. Kde je skladujete?
S tím je trochu problém. Většinu strojů i náhradních dílů mám doma na půdě nebo v garáži. Jenomže do toho všeho mám ještě dvě stará auta. A to jsem auta nikdy nechtěl, právě kvůli tomu, že zaberou plno místa. Jenže jsem je prostě zdědil po příbuzných. Takže jsem taky majitelem embéčka tisícovky a to druhé je Ford Taunus z roku 1965. Ten se teď právě renovuje.
Kdy na to berete čas, když studujete, převážně nejspíš nejste doma…
To je pravda. Plním tím hlavně dlouhé zimní večery (smích). Je taky pravda, že se tomu zase až tak intenzivně nevěnuji a hlavně, když je hezky, tak než abych je opravoval, jdu si raději na motorkách zajezdit.
