VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jaroslava Vosátková vzpomíná na okupaci

Tábor –  Jaroslava Vosátková se už dávno stala synonymem pro táborskou turistiku. Do Tábora se přistěhovala v roce 1953. Místnímu turistickému klubu obětavě od 70. let pomáhala ve funkci jednatelky a vedla tematické výpravy.

20.4.2012
SDÍLEJ:

Jaroslava Vosátková žije současností. Věří, že rozhledna Hýlačka znovu vstane z popela. Na snímku drží ohořelé šindele z původní rozhledny a sní o té budoucí, o osm metrů vyšší.Foto: Josef Musil

Při chůzi krajinou si lidé rádi povídají o všem možném,  a  tak  se  od  paní Vosátkové dozvěděli i její zážitky z doby války. A protože se v poslední době znovu ozývají hlasy, které se snaží válečné události zlehčovat, určitě nebude na škodu její vzpomínky zaznamenat.

Co se vám vybaví, když se řekne druhá světová válka?
Dětství. Jsem ročník 1931, takže když Hitler obsazoval naši republiku, bylo mi osm. To je přesně ten věk, ze kterého si člověk už zážitky pamatuje  po  celý  život.  A když Němci odešli, bylo mi čtrnáct. A to už dětství končí.

A doba před válkou?
Na tu si skoro nepamatuji. Pocházím z Moravy, narodila jsem se v Blažovicích, ve vsi kousek od Brna. Tatínek pracoval ve firmě, která v pětatřicátém zkrachovala.  Jenomže  on  v ní  měl  podíl  na úvěru.  Jednoho  dne  k nám přišli  exekutoři  a  zabavili nám dům. Pro rodiče to musela být těžká doba, ale oba udělali všechno proto, abychom to my děti vůbec nepocítily. Měla jsem štěstí, že naše rodina držela úžasně pohromadě. Všichni se měli rádi a navzájem  se  podporovali.  Moji rodiče  byli velice pracovití a měli hluboké vlastenecké cítění. Místo pohádek nám četli Aloise Jiráska. Tatínek pak zjistil, že plzeňská Škodovka nabírá zaměstnance a hned se přihlásil. Práci dostal,  a tak jsme se do Plzně přestěhovali. Psal se rok 1937.

Jenomže o dva roky později přišli nacisté . . .
A vzali nám bezpečí a věci, které jsme měli rádi. Pro mě to byl třeba Sokol. Milovala jsem hlavně sokolské výlety. Většinu  kamarádů,  které jsem tehdy měla, jsem poznala právě v Sokole. Že se začíná něco dít, jsem pochopila, když byla mobilizace. Rodiče předpokládali, že se republika bude bránit a že se boj nevyhne právě průmyslové Plzni. Proto mě a sestru maminka odvezla k babičkám do Blažovic. Vlakem. A já jízdu vlakem nesnáším,  dělá  se  mi  v něm špatně. Ale tentokrát to bylo jiné.  Všichni ve vlaku byli nadšení,  že  se  jako  národ Němcům nedáme. Celý vagon zpíval Ta naše písnička česká.

Jak dlouho tahle nálada trvala?
Asi týden. Pak nás mocnosti prodaly. Vrátily jsme se tedy  s maminkou  a  sestrou zpátky do Plzně. A tam to začalo. Zákaz Sokola. Scházeli jsme se alespoň po rodinách, chodili jsme na výlety a udržovali jsme dál sokolskou myšlenku. A pak přišel rok 1940. Tehdy na mě poprvé dopadla hrůza války. V domě vedle nás bydlela moje spolužačka Bobina. Věděli jsme, že k nim vtrhlo gestapo a odvedli jejího tatínka – pana Bohumila Pytlíka. On byl za republiky generálem československé armády. Brzy jsme se dozvěděli, že jí tatínka popravili. Stejně dopadl i tatínek spolužačky Tonči, pan Antonín Eminger. Byli to naši nejbližší přátelé a hodně jsme se tím trápili.

Jak jste prožívali nálety?
Nálety na Plzeň začaly ve dvaačtyřicátém, ale první z velkých jsme zažili v květnu 1943. Stalo se to v noci. Náš dům neměl sklepní kryt, a tak jsme se schovali v přízemí v prádelně. A najednou rána – dům vedle nás dostal přímý zásah. Tlaková vlna vyrazila i zpevněné dveře prádelny. Rozbila  naši  střechu  a  vytloukla okna. Nic se nám naštěstí nestalo, ale lidé ze zasaženého domu byli mrtví. Hned druhý den ráno tatínek řekl mně a sestře: „Tohle je špatné. V Plzni být nemůžete.“

Takže znovu do Blažovic?
A tentokrát až do konce války. Já šla na statek k babičce Nohelové, což byla maminka mého tatínka, a sestra k babičce Putnové. Jenomže moravské statky, ty vypadají jinak než v Čechách. Mají obrovské dvory, rozlehlá pole, a za tím vším je hodně práce. Musela jsem pracovat jako ostatní. Naštěstí jsem na to byla  zvyklá,  protože  jsem předtím jezdívala k babičce o prázdninách pomáhat při žních. Všichni mi to vynahrazovali upřímnou láskou; přijali mě jako vlastní.

Jak jste to vyřešili se školou?
Chodila jsem do ní do Šlapanic. To je nějakých pět kilometrů  od  Blažovic.  Někdy jsme s dětmi jeli vlakem, jindy jsme šli pěšky a já si po cestě trhala kytičky a zakládala je pak do herbáře. Válka zase jako by byla daleko.

A nálada mezi lidmi?
Vlastenecká. Projevovalo se to hlavně v kostelech. Bylo běžné, že varhaník na konci mše zahrál melodii chorálu Svatý Václave. Celý kostel se rozezpíval. Lidé si vzájemně dodávali naději, že válka brzy skončí a dopadne pro nás dobře.

Dotkla se válka i Blažovic?
Ano. Chudák tatínek si myslel, že nás tam před ní uchrání, ale nevědomky nás poslal právě do jejího nitra, protože na konci války přes Blažovice ustupovala německá fronta. Už předtím tam ale nebylo bezpečno. V Blažovicích je totiž železniční uzel a místní tratě si vzali na mušku spojenečtí letci. Vzpomínám si, že jednou dostal zásah vlak, který vezl prasata a pak jsme všichni po vsi chytali zatoulané čuníky.

Bála jste se při takových útocích?
Náš statek stál stranou. Ale první  veliký,  opravdový strach jsem zažila cestou ze školy v dubnu 1945. V té době jsme si chodili do školy jen jednou za čtrnáct dní pro úkoly. Od prosince byla škola zavřená kvůli uhelným prázdninám a pak se v ní ubytovali zákopníci. To byli lidé, kteří kopali zákopy pro ustupující německou armádu. A právě když jsme si přišli do Šlapanic pro úkoly, začaly houkat sirény. Učitelé nás hned poslali domů. Byla zrovna hustá mlha. Utíkali jsme popaměti domů, nad námi hučela letadla a  brzy  se  ozvaly  výbuchy v nedalekém Brně. Ten strach byl šílený, běželi jsme přes louky, přeskakovali jsme potoky a neviděli, kudy letí letadla. Neměli jsme se ani kam schovat.

Jak to vypadalo při ústupu Němců?
Němci se ubytovávali právě ve vesnicích, aby si odpočinuli. Přijeli i na náš statek. Strýček je samozřejmě pustil dál, nic jiného mu stejně nezbývalo, a se zatajeným dechem sledoval, jak kola náklaďáku přejíždějí přesně přes místo, kde byly v cestě zamaskované padací dveře do sklepa. V něm jsme měli tajně potraviny, které jsme úřadům nenahlásili. Dveře to naštěstí vydržely.

Byli Němci agresivní?
Naštěstí ne, ale stejně jsme se jich báli. Chtěli se jen najíst, vyspat se a rychle táhli dál. Měli v patách Rusy. Když k nám přijeli poslední Němci, upoutala jsem pozornost jejich velitele. Rozkázal mi, že mu mám usmažit hranolky. Takové jídlo jsme vůbec neznali. Teta se nabízela, že hranolky usmaží, ale důstojník trval na tom, že to musím udě-lat já. Stál nade mnou a ukazoval mi, jak si mám počínat. Že mám rozpálit sádlo na pekáči a v něm smažit brambory nakrájené na proužky. V míst-nosti byl i strýc s tetou a já cítila, jaký mají o mě strach. Klepaly se mi ruce a bála jsem se, aby se jídlo povedlo. Nakonec jsem hranolky dala na talíř,  důstojník  si  je  posolil a  spokojeně  snědl.  Začal strýčkovi vyprávět, že má doma ženu a dvě malé děti, a vytahoval jejich fotky. A najednou se rozplakal. Prý ví, že svou rodinu nikdy neuvidí. Strýc mu říkal, že my za to přece nemůžeme, my jsme válku nezačali. Němec se ale úplně psychicky sesypal a nebyl k utišení. Ukázal mi, že můžu odejít. Odešla jsem ráda, protože on sice plakal nad promarněným životem, ale taky mohl v záchvatu smutku vzít pistoli a postřílet nás. Poslední německý voják ze statku odešel ráno 23. dubna.

Oslavovali jste pak vítězství?
Na to vůbec nebyl čas. Hned druhý den přijeli Rusové. Špinaví a zkrvavení. A ze sokolovny vedle našeho statku po nich začal střílet Němec, který se tam schoval. První ruský  voják  vběhl  do  statku a prohlédl ho, protože se domníval, že Němec střílí od nás. Strýc mu vysvětlil, odkud střelba jde a Rus zase vyběhl. Za chvilku Němcova střelba utichla.  Další  Rus,  který k nám přišel, hned na strýčka volal: „Koně, davaj koně, naše kaput.“ Dal strýčkovi svoje unavené koně, vzal si jeho odpočaté a odešel. Po něm přišli další Rusové s unavenými koňmi a chtěli totéž. Během jedné noci se to stalo asi třikrát.

Chovali se Rusové přátelsky?
Ano, ale byli strašně unavení. Do rána jsme měli dvůr plný ruských vojáků a já musela pomáhat. Postavili na dvoře polní prádelnu a já pumpovala vodu a prala na valše. A tam jsem se doslova dotkla války. Prala jsem zkrvavené  mundúry,  onuce a podvlíkačky. Tehdy jsem si naplno uvědomila, jak je válka hrozná a jak strašně zkusili lidé, kteří předtím měli ty šaty na sobě.

Kdy jste se vrátila do Plzně?
Až koncem června, když jsem dokončila školní rok ve Šlapanicích. V Plzni jsem poznala, jak chutná svoboda. Město bylo sice rozbité, ale plné přátelských, nažehlených Američanů. Potraviny obyvatelům dodávala UNRA. Když se Američané dozvěděli, že spadla bomba na Hirošimu a Japonsko kapitulovalo, rozpoutali ty největší oslavy. Konečně skončila válka i pro ně.

Přeskočme na závěr do současnosti. Čím žijete teď?
Vzpomínkami na válku rozhodně ne. Ty jsem vám ráda řekla proto, že mám pocit, že pro mnoho mladých lidí začíná být válka něčím naprosto vzdáleným a myslí si, že se něco takového nemůže nikdy opakovat. Nikomu bych ji nepřála zažít, každého se totiž dotkne. A co já dneska? To víte, jsem bytostná turistka a nás táborské turisty letos prvního ledna postihlo neštěstí. Do základů shořela naše milovaná rozhledna Hýlačka. Všechny síly teď  věnuji tomu, abych přispěla k jejímu znovuzrození.

Jak bude nová rozhledna vypadat?
O tom rozhodne až architekt, který zvítězí v soutěži návrhů. V plánu je, aby byla o osm metrů vyšší než ta původní. Aby čněla až nad korunami současných vzrostlých stromů. Snad se to povede. Děkuji proto všem, kteří o vybudování Hýlačky usilují, hlavně městu Tábor, především odboru kultury a cestovního ruchu, který turisty velice podporuje. Všechny srdečně zvu na výstavu mapující historii Hýlačky. Zahájíme ji 5. května v Husitském muzeu a bude tam k vidění oprav-du hodně zajímavých věcí.

Josef Musil

Autor: Redakce

20.4.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

SERVIS

Zemědělství, lesnictví a vodní hospodářství - Zemědělství, lesnictví a vodní hospodářství 20 000 Kč Chovatelé a ošetřovatelé skotu, koz a ovcí traktorista. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 20000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: ŘP - T, stravování, příspěvky na dovolenou, Kontakt: telefonicky, emailem.. Pracoviště: Zemědělské družstvo skalka, 391 31 Dražice. Informace: Jaroslav Fořt, +420 602 424 799,603 453 068. Administrativa - Administrativa Úředník ve skladu 18 000 Kč Úředníci ve skladech skladník - expedice. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 18000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Balení výrobků a nakládání palet, základní znalost práce na PC , Řidičský průkaz na VZV , Zodpovědnost, důslednost, Praxe na obdobné pozici vítána , Zaměstnanecké výhody: příspěvek na stravování, příspěvek na penzijní připojištění, možnost dalšího vzdělávání., Kontakt telefonicky, emailem.. Pracoviště: Motor jikov strojírenská a.s.- soběslav, Zátkova, č.p. 495, 392 01 Soběslav. Informace: Olga Martinů, +420 724 728 887. Řemeslné práce - Řemeslné práce Truhlář 15 000 Kč Truhláři (kromě stavebních) a pracovníci v příbuzných oborech Truhlář-schopnost práce se dřevem a laminem. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 15000 kč, mzda max. 20000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: ŘP sk.B vítán,není podmínkou. Výplata pravidelně v řádném termínu. Kontakt: tel. kdykoliv, mailem, osobně.. Pracoviště: Pavel bönisch - provoz, 392 01 Soběslav. Informace: Pavel Bönisch, +420 602 442 070. Doprava a logistika - Doprava a logistika Skladník 20 000 Kč Skladníci, obsluha manipulačních vozíků skladník. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 20000 kč. Volných pracovních míst: 2. Poznámka: Náplň práce: - příjem a výdej materiálu a expedice výrobků, provádění inventarizace společně s evidencí zásob, obsluha scanneru pro přenos dat, zpracovávání souvisejících dokumentů, Požadujeme: samostatnost, spolehlivost, průkaz pro obsluhu motorových manipulačních vozíků, výhodou jsou předchozí zkušenosti z oblasti skladování a znalosti práce se skladovým systémem Helios, Závodní stravování, týden dovolené navíc, příspěvek na penzijní připojištění, příspěvek na dopravu a další benefity, kontakr, e-mailem, tel. nebo osobně 7:00 - 15:00. Pracoviště: Koh-i-noor mladá vožice a.s., 391 43 Mladá Vožice. Informace: Růžena Kalinová, +420 381 401 303,731 125 633.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Videosouhrn 12.–13. listopadu 2018

Další drama na přejezdu a návštěva ze Slovenska na odstřel: zhlédněte videa dne

Ilustrační obrázek.

Již nejsou mezi námi

O stavbu dálnice D4 se utkají čtyři konsorcia

Jižní Čechy/Praha - Mají dálnici stavět mezi Příbramí a Pískem a pak i provozovat

Chanuka a Vánoce

Tábor – Co mají společného Chanuka a Vánoce

Příběhy starých domů a osudy jejich obyvatel

Písek ‑ Město má poměrně velké množství zachovalých měšťanských domů a dalších zajímavých staveb. Jejich historii se už několik let věnuje novinářka Zlata Měchurová.

Trabantem kolem světa

Sezimovo Ústí – Úterý 13. listopadu zpestří návštěvníkům Spektra cestovatel Dan Přibáň.

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

https info

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT