Jana je šestadvacetiletá žena. Zdravá, usměvavá, někdy mírně výstřední – to když jí hlavu zdobí rasta copánky. To je současnost.
Ještě ale před zhruba třemi lety byla na rozhraní mezi životem a smrtí. Na rozhraní tenkém a ostrém jako břit žiletky.
Jana byla anorektička.

„Je to jako sen, který si už ani neumím vybavit. Vážila jsem 43 kilogramů, nebyla žena a jídlo byla nezbytná nutnost,“ vzpomíná nyní. Nutnost pod kontrolou. „Najím se a už to není problém. Mám to za sebou.“ Tak uvažovala.
Podle psycholožky Adély Doležalové se Janě stalo to, co mnoha jiným. „Spouštěcím mechanismem může být prakticky cokoliv, ale zejména narážka na daného jedince v souvislosti s jeho postavou,“ říká.

Vše začalo už na základní škole. „Možná v okamžiku, kdy mi ještě ve škole řekl doktor při prohlídce: Jano, ty nám nějak buchtovatíš,“ pokračuje. Věta myšlená dobře a profesionálně se ale dotkla živé rány. Jana si ji vzala osobně. „Potom už se podobné věty a narážky jen nabalovaly. Jedna za druhou.“
Když Jana svůj hubnoucí proces začala, měřila 168 centimetrů a vážila 72 kilogramů. Během dalších sedmi měsíců shodila téměř 30 kilogramů. Zdevastovala si tělo i duši tak, že jí šlo o život.

Mentální anorexie je řazena do poruch příjmu potravy. Je to porucha charakterizovaná zejména úmyslným snižováním tělesné hmotnosti. Mentální proto, že jde o poruchu psychiky člověka.

Měla jsem štěstí. Mohlo to dopadnout hůř

Nemocný si nebere nic navíc, postupně mizí i hlavní jídla. Změny obhajuje se stále větší rafinovaností, říká psycholožka Adéla Doležalová.

Strakonicko – Primářka Psychiatrické léčebny Lnáře Oxana Samochvalová se s případy mentální anorexie setkává velmi často. „Je jich poměrně hodně a jsou mezi nimi velmi mladé pacientky. Některé léčíme mnoho let,“ říká lékařka.
Ale vraťme se k příběhu šestadvacetileté Jany.

Pochází z malé pošumavské vesnice. Když přišla do Strakonic, těšila se na partu a volný čas. Schůzky po večerech, odpolední courání po městě. „Harmonické kamarádské vztahy? Jen iluze. Byla jsem hrozně zklamaná. Ale i ze sebe. Nechápala jsem, proč si neváží toho, že bych pro ně udělala všechno na světě,“ vzpomíná dál. Ani přítel, kterého si v té době našla, nebyl zrovna dobrou volbou.

Situace se nezměnila ani po příchodu na vysokou do Plzně. Nebyla zvyklá na kolej, chybělo jí soukromí. „Každý se stará sám o sebe, strašné pokoje, hrozné záchody. Škola mne moc nebavila a popravdě řečeno, proč také – vůbec jsem na ni nechtěla.“
Při výšce 168 centimetrů ukazovala váha 72 kilogramů. Nebylo to pro Janu nic nového, ale frustrace už byla moc silná. „Chtěla jsem s tím něco udělat. Pocit, že se mi vůbec nic nedaří, už trval moc dlouho. Rozhodla jsem se: zhubnu za každou cenu,“ přiznává. Její tělo a mozek začaly hlad považovat za úspěch. Povolila si jen některé jídlo. Řekla si, že se dostane na 50 kilogramů. Podařilo se. Po půlroce byla na padesáti. Známí ji chválili, její sebevědomí rostlo.

Ale to nebyl konec. A ani nemohl být. Když dokázala 50, řekla si, že dokáže víc. Nakonec jedla jen celozrnný chléb, nízkotučný sýr, papriku, bílý jogurt. Se svým jídlem se schovávala. To, které si nepovolila, vyhazovala. Lhala okolí, lhala sobě. Přestala být ženou a chybělo opravdu málo, aby přestala být i člověkem.
Ale tělo potřebovalo energii, kterou mu sama odpírala. Začala pít víno. Ne moc, zato ale pravidelně.
Motala se v bludném kruhu, nevěděla kudy kam. Odsuzovala své okolí. Věřila, že ona dělá dobře, ostatní si jídlem škodí. „I když to bylo všechno jen v mé hlavě, nejsem na to pyšná,“ říká.

Přišly nervové záchvaty. Smála se, najednou začala plakat. Její mozek a tělo už ten obrovský nápor nemohly zvládat.
Jediným řešením byly prášky. Dostala sedativa a prášky na zvýšení serotoninu v krvi .
Přestávala mluvit. „V půlce věty jsem najednou nemohla dál,“ popisuje svůj stav.

Nebýt pomocné ruky rodiny, lékařů, psychiatrů, byla by se vší pravděpodobností bez šance. Začala jíst. Pomalu, pod dohledem lékaře, ale začala. Nyní má 56 kilogramů, jí vše na co má chuť a snaží se brát život tak, jak je. „Už nemám strach, že by se to vrátilo. Jsem jinde.“
Tady ale Janin příběh nekončí. I přes všechnu tragičnost totiž není výjimkou. „Spousta holek i žen si vůbec neuvědomuje, že přemýšlejí stejně jako jsem přemýšlela já. Že hlouposti a malichernosti posouvají na místa těch opravdu závažných problémů. Měly by o tom mluvit, protože až jim to přeroste přes hlavu, může být pozdě. Já jsem měla v podstatě štěstí. Mohlo to všechno skončit mnohem hůř.“

Psycholožka Adéla Doležalová
Kdy se objevují první příznaky mentální anorexie?
Zpravidla mezi 13. až 16. rokem. Prvními známkami je změna jídelníčku. Mizí jídla, která jsou považována za energeticky vydatná – nezdravá, zákaz je postupně rozšiřován na vše – bílé knedlíky, pečivo, maso. Nemocný si nebere nic navíc, postupně mizí i hlavní jídla. Změny jsou dodržovány se stále větší důsledností a obhajovány se stále větší rafinovaností.
Jaké jsou nejvýraznější znaky naznačující mentální anorexii?
– Aktivní udržování abnormálně nízké tělesné hmotnosti – tj. pod 85 % normální tělesné váhy s ohledem na výšku a věk.
– Strach z tloušťky trvající i přes velmi nízkou tělesnou hmotnost.
– U žen porucha menstruačního cyklu , vymizení menstruace.
Serotin. Jeho nedostatek způsobuje snížení přenosu nervových vzruchů, způsobuje tak změny nálady, celkovou depresi, případně poruchy spánku, podrážděnost až agresivitu. Některé serotoninové receptory se mohou stát příčinou vzniku migrény, jiné ji naopak potlačují. Změny v metabolismu mohou být odpovědné i za určité psychické poruchy; mj. mohou vyvolávat schizofrenii, maniodepresivní psychózu, chorobnou úzkost aj.