Od školních let Mařík, zkráceně Marda. Prý se to i dědí. Má dva syny a oba jsou také Mardové. Táborák Jiří Mařík - zpěvák, kapelník, manager, zvukař, kameraman a režisér.

Na fotce z roku 1965 jste s harmonikou. Kdo vás přivedl k hudbě?
Tatínek s maminkou ze mě chtěli mít dechovkáře, protože sami dechovku milovali a často doma zpívali duety. Dokonce si je natáčeli za doprovodu rádia na kotoučový magnetofon Tesla B-5, což byl tehdy moderní přístroj, který jsem později zdědil.Trochu se jim to posléze vymklo z rukou a dechovkář se ze mne nestal, ačkoli jsem na harmoniku chodil šest let.

Chodil jste do hudebky rád?
Byl jsem vždycky línej cvičit doma etudy a operní árie z not, a tak jsem si vymyslel vlasní přístup k učení. Chodil jsem na svoji hodinu o hodinu dříve a poslouchal jsem od jiných žáků, jak to má znít. Když jsem to měl naposloucháno, tak mi to tam nějak naskočilo samo. Takže jsem se noty v podstatě nikdy dobře nenaučil. Raději než na hodiny jsem chodil do harmonikového souboru, kde mě začala bavit souhra. Byl jsem tam nejmladší, což byla pro mě pocta, že mě vybral pan profesor Smetana mezi zdatnější hráče.

Který hudební nástroj vám učaroval nejvíc?
Na harmoniku jsem chodil z donucení rodičů a byli to zase rodiče, kteří mi koupili k mým čtrnáctým Vánocům akustickou kytaru, do které jsem se okamžitě zbláznil. Tam jsem dělal velmi rychlé pokroky. Naohýbal jsem si z drátů stojan na krk pro foukací harmoniku a hned jsem mohl hrát jako dva muzikanti najednou, k tomu jsem ještě zpíval. S touto kombinací „sám jako malá kapela“ jsem začal slavit úspěchy a byl jsem zván na večerní party a líbil se mi obdiv děvčat.

Kdy jste se dostal k pořádné muzice? Jak dlouhá to byla cesta?
Já si myslím,že není datum, od kterého bych dělal podřadnou muziku a datum, od kterého jsem dělal pořádnou muziku. Muziku jsem se snažil dělat poctivě vždycky. Jen jsem na to dříve měl třeba méně schopností, ale během cesty se nějaké zkušenosti naberou.
Mezi tím jste dodělal školu…
Vyučil jsem se zámečníkem na Silonce a hned v prváku jsem dostal lano od spolužáka do rozběhlé kapely Akropolis. V patnácti letech jsem hrál svoji první tancovačku v Ratibořských Horách.

Co na to rodiče?
Rodiče mě vždy podporovali, táta mi koupil první elektrickou kytaru Studio, což byl nutný vklad do bigbeatu. Potom nám ještě půjčil 60 tisíc na nákladní auto pro rozběh skupiny Rapmasters. Já mu to asi dva roky splácel.

Sehráli ve vašem hraní nějakou významnou roli kamarádi?
Jo, z Orionu. To byla dost známá hudební skupina v Táboře.

Jak na ni vzpomínáte? Kde všude jste hráli, co fanynky?
S Orionem jsme jezdili po celém Jihočeském kraji a hráli tancovačky. Nějaké úspěchy jsme nasbírali i na celostátních festivalech. Například dvakrát jsme skončili ve finále Vysočina s oceněním za osobitou tvorbu. Třetí místo jsme získali na Beat salonu v Praze.To byl vyřazovací systém, každý večer hrálo pět kapel, jen jedna postupovala dál. Po několika večerech jsme se octli ve finále a získali bronz.
No a fanynky, to je zajímavá kapitola. Jednu z nich jsem si později vzal za manželku. Byla tak vytrvalá, že za námi jezdila kdykoli a kamkoli, až jsem tomu podlehl.

V jakých dalších kapelách jste si zahrál?
Akropolis, Kliďasové, Kvinta, Mat, Orion, Spodní Voda, Rapmasters, Happy Band. V každé nové partě jsem se něco přiučil a rozšiřoval svoje schopnosti. Ze začátku jsem byl řadový muzikant a zpěvák,v Matu jsem se stal kapelníkem, skladatelské schopnosti jsem prohloubil v Orionu, s Rapmastery jsem se naučil managerské práce, posléze i programátorské práce a v poslední kapele Happy Band dělám muzikanta, zpěváka, kapelníka, managera, zvukaře, kameramana a režiséra, šoféra a bedňáka. Jiný kapely na to potřebují devět lidí. My jsme tak úsporní, že to vmačkáme do jednoho. (smích).

Asi úplně samostatnou kapelou vašeho života byla skupina Rapmasters. Zavzpomínejte…
Kapela Rapmasters vzešla plynule z kapely Spodní Voda. Zbyšek Lavička – člen Spodní Vody přearanžoval několik skladeb a J. Bell k nim napsal lehké texty. Do té doby jsme hodně politizovali, protože to bylo předrevoluční období 1988-1990. Zbyšek poslal tři skladby do soutěže Zlatý Ambrož časopisu Filip pro náctileté a tu soutěž posléze Rapmasters vyhráli. Mně se to velmi líbilo, a tak jsem se rozhodl, že jim budu dělat managera. Po roce Zbyšek ze skupiny odešel, protože honoráře byly směšné a on se chtěl hudbou živit. Nastoupil jsem na jeho místo. Skupina měla raketový nástup popularity. A nás začaly oslovovat televize, hrála nás rádia. Nasbírali jsme pár cen v anketách, zejména dvakrát bronzový Otto časopisu Bravo. Sjezdili jsme koncertně celé tehdejší Československo.
Setkal jsem se při štacích a natáčeních se spoustou osobností. Třeba s Karlem Gottem, Helenkou Vondráčkovou, Jirkou Kornem, Richardem Müllerem, Luckou Bílou a dalšími. Potají jsem je pozoroval a zjistil, že jsou to všechno velice pracovití a skromní lidé. Došlo mi, že jejich úspěch tkví právě v tom, že na sobě neustále makají. Jiné podobné skupiny měly životnost tak tři roky, my jsme to táhli jedenáct let! Pak už přece jen začal opadat zájem médií i pořadatelů. Tak jsem to po jedenácti letech zapíchl.

Jenomže život plyne dál a přešel jste k jiné kapele…
Ještě než jsem přešel k jiné kapele, stal se ze mne producent a režisér. Vyprodukoval jsem dívčí rapovou partičku Zoombie a dobrých sedm let jsem produkoval CD jiným interpretům. Zajímavé věci jsme plodili s Markétou Pokornou, které jsem nejdříve vyprodukoval CD s Martinem Kociánem (ex.Lunetic ). Jmenovali se „2M“. Potom si přibrala k sobě Nikol Štíbrovou (Pojišťovna štěstí) a daly si název MaNia. Toto produkční období jsem spolupracoval s nedávno zesnulým Zbyškem Lavičkou, táborským rodákem, od kterého jsem se hodně naučil, hlavně co se týče programování.
Když už jsem skoro všechen svůj čas trávil ve sklepním studiu Nautilus, měl jsem toho dost. Rozhodl jsem se, že vylezu z toho sklepa ven. A tak jsme založili novou kapelu Happy Band.

Co hraje Happy Band a v jakém složení?
Produkce Happy Band je postavena na známých hitech někdy česky přetextovaných světových písníček. Děláme to tak, abychom mohli uspokojit lidi kdekoli v republice. Podnět ke vzniku Happy Bandu dal vlastně kytarista Pavel Šafránek, který měl chuť po změně. Hrál už s kapelou Eden asi dlouho.
Já jsem věděl ze studia o výborné zpěvačce Martině Korbelové, poději Fraitové, a začali jsme zkoušet ve triu. Asi po roce už jsme měli i větší koncerty na větších pódiích, a tak jsme přibrali Jirku Kubíka na bicí. Takto se sestava zatím ustálila.

Jste profesí strojník u stavební firmy. Máte vůbec čas „kapelničit“ a skládat písničky?
Jasně že mám.Všechno se dělá vlastně po večerech. Po práci. A když chci, aby kapela nehrála dokola pořád to samé, musí se pracovat. Kapelničení se zvládne po telefonu a emailem. Hudebníky máme samostatné. Dostanou nahrávku a musí si z ní vytáhnout každý svoji linku a nacvičit ji. Dříve jsme dělali secvičné zkoušky, teď už jen výjimečně.

Co na to rodina? Máte ještě nějaké jiné koníčky?
Rodina nic nenamítá, jiného mě vlastně za celý život nepoznali. Od začátku vědí, že se budou o mě dělit s další ženskou, a tou je muzika. Tak do 48 let jsem byl pohlcen jen a jen hudbou, ta mi dávala všechno, ale s producentským obdobím jsem stále jen seděl na židlích a začal tloustnout. Za Rapmasters jsme měli hodně pohybu při koncertech, ale to ubylo. Tak jsem začal ještě sportovat. Ovšem jen rekreačně. Hraji fotbálek, nohejbal, tenis, squash, ricochet, občas posilovna, no prostě věnuji tomu střídavě tak pět hodin týdně.

Nějakou veselou příhodu z natáčení vašich videoklipů byste neměl?
Nevím, jestli veselou. Pro mě určitě ne, ale pro štáb asi jo. Točili jsme Slizkého hada v takovém malém hospodském sále za Prahou. Tam byla scéna, kdy mi tanečnice Radka má mazat med okolo huby na slogan “Okolo huby mi mažeš med a potají do něj mícháš jed“.
Režisér v této scéně našel zalíbení a vyžadoval, aby mi ten med mazala nejen okolo huby, ale i po celé hlavě (měl jsem tehdy čerstvou pleš). Potom se teprve zjistilo, že tam nikde neteče teplá voda, tak jsem se musel mýt u takové staré pumpy, kde se pumpovalo pákou. Zaboha to nešlo dolů. Dřeli mi hlavu nějakým lavičníkem, ale byl jsem pořád lepkavej slizoun. Po hodině mytí mi rejža sdělil, že měli na záběr špatný světlo. Tak jsme to jeli ještě jednou. No lahůdka.

Je vůbec zájem o hudební scénu v regionu? Mají tady prostor nové hudební skupiny?
Myslím, že přešlo takové patnáctileté období, kdy lidem k zábavě stačil diskžokej. Ta situace se trochu mění, nové kapely určitě mají šanci. Jen si myslím, že spousta mladých kapel dělá chybu v tom, že začíná s vlastní tvorbou bez zkušeností.
Vlastní tvorba je velice důležitá, ale na převzatých skladbách se naučí styly, aranžování, jsou donuceni si osvojit hudební postupy, které by je normálně nenapadly a to je zdokonalí. Už je na čase, aby nás starce, někdo vystřídal. (smích)

Alena Řezáčová