Pepina Rejholcová vše vyčistila

Tábor – Čtyřiasedmdesátiletý sběratel pohlednic Jiří Kohout z Tábora by mohl o tiskovinách vyprávět celé hodiny. Z jeho dětských let mu ale vzpomínky nejvíce ulpěly na časopise Neděle. „Neděle byla barevná a nejraději jsem měl zadní stranu. Bývala tam totiž obdoba dnešních komiksů," začal své vyprávění pamětník.

Ani mu nevadilo, že zmíněný komiks je spíše šikovně podstrčená reklama. „Jmenoval se Pepina Rejholcová a v podstatě to byla reklama třeba na přípravek pro čištění kamen. Pepina nemohla nikdy nic vyčistit, ale když vzala do ruky tento zázrak, vždycky se jí to povedlo. Bylo to vtipné," směje se Jiří Kohout a povídání směřuje k časopisu Vpřed.

„Vpřed vycházel po roce 1948 a navazoval vlastně na Mladého hlasatele. Byl vynikající a plný různých válečných příběhů. Navíc v něm vycházely Foglarovy Rychlé šípy. To jsem jako kluk úplně hltal," vzpomínal.

Když šel Jiří Kohout na střední školu, největší oblibou mu byl plátek Mladý technik. Nejenže byl plný inspirací, ale ovlivnil i jeho další zájmy. „Byly tam články o vesmíru. Mě to natolik zbláznilo, že jsem se stal členem astronomického kroužku na Štefánikově hvězdárně. Vedl ho pan profesor Kadavý. Když jsem kdekoliv v tisku narazil na vesmír, hned jsem si články vystřihoval. Už ale nevím, kam přišly," uzavřel. 

U budějovické trafiky potkávala i Jiráskovou

České Budějovice – Mládí spojené s novinami a časopisy má čtyřiaosmdesátiletá Johanna Drhová z Českých Budějovic. V její rodině se vždy hodně četlo. „Maminka odebírala List paní a dívek. To bych přirovnala k dnešním Květům, byla tam móda nebo články o umělcích. Tatínek kupoval noviny, pro které jsme chodili do trafiky. Vycházel také časopis o hercích a filmech, ale ten stál pětikorunu, což bylo tehdy dost peněz, takže ten jsme pořizovali jen občas," vypráví.

Z dětství si pamatuje na zděnou trafiku, která stála v budějovické čtvrti Pětidomí. Zničilo ji však bombardování. Po válce si už rodina Johanny Drhové nechávala denní tisk doručovat poštou. Ona sama kupovala například Kinorevue, její manžel měl v oblibě Rodokapsy byl také dlouholetým předplatitelem Jihočeské pravdy (dnešní Deník). Noviny četl vždy odzadu, od sportovních zpráv.

S tiskovinami se Johanna Drhová setkávala také v zaměstnání. Působila totiž na obchodním oddělení nákupních středisek Pramen a občas řešila problémy s dodávkami novin. I ony někdy patřily mezi nedostatkové zboží.

Dodnes si rodačka z Budějovic vzpomíná také na trafiku, která stála v centru města. Potkávala se u ní dokonce s celou řadou osobností, například herci Jihočeského divadla. „Chodila tam i Jiřina Jirásková. Schovávali jí tam noviny na celý týden, když jela se Zdeňkem Podskalským na chalupu do Malenic," dodává Johanna Drhová.

Dodnes ráda čte a snaží se sledovat dění. Od dcery si nechává nosit nejrůznější magazíny a přílohy, se sousedem v Centru sociálních služeb Staroměstská, kde nyní žije, zase vyměňuje noviny. „Často jsou tam úžasně zajímavé věci, takže mám pořád co číst. Naštěstí na to ještě dobře vidím," komentuje. Nevyhýbá se ani sportovním událostem. Před nedávnem například naplno prožívala hokejový turnaj.

Odborné časopisy se číst daly

Písek – Novin a časopisů nebylo zdaleka tolik, co nyní na stáncích a v trafikách. „Jedny noviny ale převyšovaly i ty současné – velikostí – a to Rudé právo. Když to trochu přeženu, mohlo mít tak hektarový formát. Byly to oficiální noviny KSČ a straníci ho museli odebírat povinně. Ale pozor. Pořád někdo kontroloval, co kdo odebírá za noviny. A to ne, že by si některé dovolily psát podvratně. Jen snad dělnické profese byly takového šmírování ušetřeny. Kdo se neživil rukama, pykal, odebíral a platil. Obvykle ale nečetl. Občas byli soudruzi naštvaní – to když Lidovou demokracii či Svobodné slovo (deníky stran Národní fronty – lidovců a socialistů) četlo více lidí než Ruďasa," vzpomíná Karel Čabrádek a jedním dechem dodává, že deníky nečetl.

Našly se však podle něj i v době minulé tiskoviny, které se číst daly. „Týdeník Mladý svět měl rozhodně v rámci možností novinářskou úroveň, Stadion uspokojil sportovce, dobré byly Film a doba, Záběr, Scéna, Literární noviny, Melodie – čili časopisy odborné. A ty mívaly problémy či nakonec zmizely ze scény – jako například Melodie a ještě dříve Áčko, kam se infiltrovali živlové. Na zvracení bylo z normalizačních tiskovin, které hned po okupaci v 1968 vydávali Sověti s kolaboranty. Ale to nečetli ani sami komunisté," podotýká Karel Čabrádek.

S maminkou jsem prohlížela módu

Otín – Pětaosmdesátiletá Olga Holubová se ani v mládí, ani v pozdějším věku o denní tisk příliš nezajímala. Jinak tomu ale bylo pokud se jednalo o časopisy.

„Vzpomínám si na časopis Politik, který jak je zřejmé z názvu, psal o politické situaci a představitelích. Ten jsem si vždy prohlížela ještě s rodiči," vzpomíná Olga Holubová. Jak ale dodává, byla tehdy ještě skutečně malá, takže na podrobnosti, co třeba říkali rodiče k tématům v časopise, si nepamatuje. „Byla jsem ještě takové mládě a tohle mě nezajímalo, jen jsem si prohlížela," vysvětluje.

V pozdější době se s maminkou scházely nad módními časopisy. „Maminka měla předplacený časopis o módě, myslím, že to byla Žena a móda, takže jí chodil pravidelně až domů a problém s jeho sháněním jsme nikdy neměly. Potom si ještě vzpomínám na další časopis pro ženy, to byla Vlasta," vypráví Olga Holubová a pokračuje: „Prohlížely jsme si je společně s maminkou moc rády. Ona si pak podle těch časopisů vybírala střihy a šila si šaty."

Ani v pozdější době, kdy už měla sama vlastní rodinu, si žádné noviny nebo časopis zcela neoblíbila. Ani tiskoviny pro děti jako byl Ohníček, Mateřídouška a podobné časopisy, jí nic neříkaly. „Za nás nic takového nebylo, když jsme byli my dětmi," dodává zamyšleně.

Časopisy byly tenkrát můj svět

Strakonice – Časopis Beseda (nynější Vlasta), Květy nebo Žena a móda. Na to vše vzpomíná jedenasedmdesátiletá Zdena Kovářová dnes už jen s úsměvem. „Ale to tehdy nebyly časopisy jako dneska. Žádné pestré fotky nebo informace z celého světa," vypráví mi se zaujetím, „kdepak.

Tenkrát to bylo jen o české módě a českých ženách." Nejraději si prý prohlížela obrázky s moderním oblečením a četla články nejrůznějšího typu. Nejen díky módě byly časopisy tak oblíbené. Je pravda, že od těch dnešních se sice podstatně lišily, ale minimálně jedno mají společné doposud. Recepty. „Často se zde našly i takové, které kde kdo později vyzkoušel a popřípadě je předal dál," oznámí mi.

Ačkoli časopisy vycházely každý týden, ne vždy byly na stáncích k mání. A tak si na takové zajímavé čtení musela kolikrát i pár dní počkat. Pak si časopis půjčila buď od známých nebo v knihovně.

„O světě se tehdy moc nepsalo. Hlavně naše politika, ale ta mě nezajímala." říká nynější důchodkyně. „Nejraději jsem si četla po večerech, kdy jsem měla klid a nikdo mě nerušil." vzpomíná na doby svého mládí. „Naštěstí rodiče proti večernímu čtení nic nenamítali. Ale jiná děvčata to doma se čtením neměla tak jednoduché. Svoje časopisy jsem některým i tajně půjčovala." dodává.

Burda ze Západu měla lepší střihy

Prachatice – Každý týden čekala ve schránce na Blaženu Adamcovou v šedesátých letech Vlasta. Časopis, který lze na pultech vidět i dnes. Stejně tak si každé ráno chodila pro „zemědělky", Zemědělské noviny, které patřily snad do každé rodiny. „Rodiče ještě odebírali lidovky," vzpomíná.

Časopis, po kterém byla sháňka v sedmdesátých a osmdesátých letech, byla Burda. „Hlavně ta ze Západu, v té byly lepší střihy," směje se.

Blažena Adamcová byla velká čtenářka. Ke čtení vedla i své děti. „Vždycky jsem sháněla Čtyřlístek. Ne, že by byl podpultový, ale musel se koupit včas. Podobné to bylo třeba s Mateřídouškou, tu měly děti taky hodně rády, takže jsem se snažila, aby jim šla čísla pěkně za sebou," říká seniorka.

Za časopisy nebo knihy utrácela ráda. „Když srovnám ceny tehdy a dnes, a to i vzhledem k přepočtu platů, pořád mi vychází, že časopisy a noviny byly levnější. Když jsem o něco stála a bylo to možné, tak jsem si to koupila. Tak to bylo i s knihami," popisuje.

Dnes už neodebírá časopis žádný.

„Jsou opravdu hodně drahé. Dcera mi ještě časopisy nosí, odebíráme tu, v domově, i Prachatický deník. Takže četby jsem se nevzdala. Já sama ale žádný už předplacený nemám," doplnila.

Kluci četli Abc, Junáka, rodokapsy

Velešín – Manželé Kyselovi z Velešína dlouhé roky denně odebírali noviny Svobodné slovo.

„Ráda jsem v něm četla romány na pokračování, to mi v současnosti v novinách docela schází," říká dvaasedmdesátiletá Anna Kyselová. „Pamatuji si, že vycházel například Žebrák se stříbrnou holí, což byl moc hezký román o králi Václavovi. Později jsem si tu knihu půjčila v knihovně."

K tomu si Kyselovi kupovali Literární noviny a Sport i spoustu časopisů pro sebe a pro své tři děti. „Já si pořizovala časopis Vlasta a Ženu a módu. Manžel zase 100 + 1. Pro děti to byly časopisy Sluníčko, Mateřídouška, Ohníček, Čtyřlístek, kluci měli Abc, chvíli i časopis Junák. Moc rádi jsme měli časopisy Karavana s dobrodružnými nebo historickými povídkami."

Pro kluky byl také poutavý časopis Bestseller, například s Případem jantarové komnaty od Ludvíka Součka nebo o létajících talířích. A rodokapsy, jako třeba od Boba Hurikána příběh z Divokého západu Toronto.

„A vlastně jsem si kupovala i časopis Květy," doplnila Anna Kyselová. Některé časopisy nebylo lehké sehnat. „To je pravda. Na Vlastu jsme někdy stáli fronty, nebo jsme si ji museli zapykat," přitakala Anna Kyselová. „Stejné to někdy bylo i s časopisem Stadion."