Za šichtu si vydělal dvacet korun

Podolí – Pokud byste se zeptali osmdesátiletého Václava Havleny, jestli jako malý kluk dostával nějaké kapesné, jen se usměje a začne kroutit hlavou. Dříve zkrátka bývala jiná doba, o kapesném si mohl nechat jenom zdát, a už jako jedenáctiletý si musel na laskominy vydělat. Na kapesné pro děti rodinám obvykle peníze nezbývaly.

„Já jsem měl takové zvláštní dětství. Rodiče se rozvedli, když mi bylo deset měsíců a dali mě na vychování k mému strejdovi," vypráví rodák z havířské vesnice u Kladna. „Peníze jsem žádné nedostával a upřímně řečeno, první svoje peníze jsem si vydělával až na brigádách," upřesňuje Václav Havlena, který nyní žije v bývalém mlýně v Podolí u Ratibořských Hor.

Údernická knížka

Na brigády začal chodit ale už v roce 1945, když mu bylo jedenáct let.

„Dokonce jsem dostal údernickou knížku a dělal jsem na šachtě v podzemí. O havíře byla nouze. Tehdy jsem dostal za úkol dělat odbíhače. Havíři vlastně narubou uhlí, to se nahází do vozejku, neboli huntu, a odbíhač to musí odvézt na sváženou. Když se hunt vyhenkoval, vozily se totiž dva vozy a každý měl sedm metráků, tak se musí hunt zády zase narazit zpátky," popisuje pamětník, jak těžce si vydělal své první peníze.

„Bylo to v době před měnovou reformou a za šichtu jsem dostal dvacet korun. Ještě jsem si myslel, jak jsem bohatý," doplnil.

Vydělané peníze poté putovaly do cukrovinek. „Kupoval jsem si třeba zmrzlinu. Jezdil k nám potulný cukrář s tříkolkou, a tam vozil všechno možné. Já byl kluk hladový, hubený a co jsem mohl, to jsem projedl."

Jako dítěti mu zkrátka těžká práce nebyla cizí.

„Prostě byla situace taková, že jsme měli například malé políčka v terénu, kam žádný sedlák nechtěl s koňmi zajet, aby ho zryl. Takže já jsem přišel ze školy, vzal rýč a šel jsem orat pole. Vše se dělalo rukama. Žádná technika. "

Na studiích

I přesto, že rodina neměla peněz nazbyt, podařilo se Václavu Havlenovi vystudovat ČVUT. Svými znalostmi totiž dosáhl na stipendium. Ale ani tehdy klasické kapesné nedostával.

„Když jsem v patnácti letech skončil měšťanku, tak jsem se šel učit nástrojařem. To byl můj sen a vydobyl jsem si ho. Dostával jsem učňovský plat devadesát korun a museli jsme chodit dokonce v bílé košili. Na vysoké jsem dostával stipendium, a když jsem měl vyznamenání, tak i prospěchové. Dostával jsem tak celkem 420 korun a za vyznamenání ještě stovku. Tehdy jsem za jídlo dal 250 korun a kolej stála 40 a tramvajenka 30 korun," vyjmenoval tehdejší ceny Václav Havlena.

„Od druhého ročníku jsem už pracoval v technologickém vývoji v Pragovce a chodil tam, když jsem měl čas a plnil zadané úkoly," směje se s tím, že tehdy byl nejbohatší ve svém životě, protože peníze měl jenom pro sebe.

„Pak už jsem je zase dával do rodiny a moc mi nezbylo," zakončil s úsměvem.

Na zmrzlinu jsme vždy dostali,
pravidelné kapesné ale nebylo

Jindřichův Hradec – Kapesné je v dnešní době pro téměř všechny děti samozřejmostí. Jak tomu ale bylo v časech, kdy dnešní sedmdesátníci byli dětmi školou povinnými, na to jsme se několika z nich zeptali.

Jak říká Ladislava Heřmánková z Jindřichova Hradce, za jejího dětství nic takového nebylo. „Bylo nás šest dětí a maminka na nějaké kapesné ani neměla," upozornila vitální seniorka. Naopak ještě ona i její sourozenci rodinný rozpočet pomáhali vylepšit. „Sbírali jsme na sběr, třeba jsme i vymývali láhve od oleje a nosili je do sběru," vypráví Ladislava Heřmánková. Utržené peníze pak zcela samozřejmě odevzdali mamince. „Tenkrát nebylo běžné jako dnes, že děti dostávaly zaplaceno od rodičů třeba za vynesení koše nebo jinou pomoc v domácnosti. Bylo to samozřejmé," vyzdvihuje.

I podle rodačky z Nové Bystřice Marie Sokolíkové tehdy nebylo běžné, aby děti kapesné pravidelně dostávaly. „Rodiče na to neměli, ale když jsme chtěli třeba něco málo na zmrzlinu, tak jsme dostali. Měli jsme hodné rodiče," usmívá se při vzpomínce. Dodává, že když byla na základní škole, peníze ani nepotřebovala. Jiné to ale bylo při dalším studiu. „Bylo potřeba mít peníze na všechno od jídla, přes ubytování nebo učebnice a něco málo na zábavu, ale vždy jen přiměřeně," upozornila.

Ke skromnosti byl veden i Vladimír Solař původem z Telče, který ale již několik let žije v Jindřichově Hradci. „Když jsme něco potřebovali, rodiče nám na to dali. Ale pravidelné kapesné jsme nedostávali. Bylo nás pět sourozenců!"

Marie Sokolíková se domnívá, že dnes je situace zcela jiná i proto, že se do jisté míry rodiče předhánějí, kdo dá dítěti víc.

„Celý život jsem strávila ve školství a často se vidí, že děti si na výlet vezou třeba i pět set korun, přestože jim říkáme, že to má být jen padesát," uvádí pro příklad a dodává, že to je podle ní špatně. Jinak ale srovnávat nechce. „To nejde a já tohle porovnávání cen z dřívějších dob a nyní nemám ráda," uzavřela.

Jako dítě peníze pravidelně nedostávala, ale na parádu bylo

České Budějovice – Na dětství, kdy mamince pomáhala 
s domácími pracemi, vzpomíná Vlasta Šafránková docela ráda. Pravidelné kapesné prý ale nikdy nedostávala, to zvykem tehdy nebylo. „Moji sourozenci byli mnohem starší než já. Mě maminka měla až ve třiačtyřiceti letech. Takže jsem byla v naší rodině nejmladší," vypráví Vlasta Šafránková z Českých Budějovic.

„Už od útlého dětství jsem mamince pomáhala. Když třeba prala, tak jsme šli s vozíkem plným prádla k Dlouhému mostu a tam se prádlo bílilo. Maminka mi vždycky ho nandala na trávu a já ho hlídala, kropila jsem a tak. A maminka si mě tam potom později vyzvedla. Za tyhle práce jsem ale nikdy přímo peníze nedostávala, tak se to tehdy nedělalo. Pomoc s domácími pracemi byla prostě samozřejmostí. A nějaké kapesné nebo tak, to jsem také nikdy nedostávala," vypráví Vlasta Šafránková.

„Tehdy se to tak prostě nedělalo. Ale je pravda, že když jsem chtěla třeba nějakou parádu jako holka, tak jsem na to nějaký drobný peníz vždycky dostala. Nebylo to nikdy nijak moc. Stačilo mi opravdu jen pár penízků. Ceny tehdy byly úplně jiné, takže s dneškem se to nedá srovnávat. Žádné velké peníze jsem nikdy jen tak nedostala. To dnešní děti to mají trochu jinak nastavené," komentuje dnešní výchovu paní Vlasta.

Rodiče mě nikdy nenechali v nouzi. „Ne vždy jsem ale tu pomoc přijala. Otěhotněla jsem totiž v devatenácti letech. Můj tatínek mi tehdy nabízel, že mě bude živit, než se můj nápadník vrátí z vojny, ale to jsem odmítla.Kvůli svatbě mě dokonce musely úřady zplnoletnit. Moji rodiče to tehdy 
i tak museli stvrdit podpisem, že mě budou podporovat, než můj muž dokončí vojnu. Jenže my jsme chtěli být opravdu samostatní, takže jsme si našli byt v Českém Krumlově a přestěhovali jsme se i s miminkem pryč," vypráví o svém mládí Vlasta Šafránková.

„Kvůli zkrácení vojny jsme si pořídili i druhé miminko. 
A zvládli jsme to. Také z druhé strany, od manželových rodičů, nám přicházela různá pomoc. Ale ne finanční. Pomohli nám totiž zařídit si bydlení v novostavbě v Loučovicích. Krumlov byl totiž sice hezký, ale pořád nám tam hrozily záplavy," vysvětluje Vlasta Šafránková.

Kapesné nedávali ani svým dětem. „Jak ale říkám, pojem kapesné jsme vlastně ani neznali. Samozřejmě jsme je podporovali, jak se dalo, třeba při škole nebo když byl syn na vojně," vypráví. „Ale to spíš bylo tak, že syn chodil domů na obědy a podobně, peníze jsme mu s manželem moc nedávali. Tehdy jsme starali i o mou maminku, a je pravda, že ta synovi občas něco podstrčila na přilepšenou, jak se říkalo. To už tak babičky prostě dělávají, znáte to," říká na závěr. 

Kapesné mu nedávali, doma však pomáhal

Českě Budějovice – Na své mládí, ale i na období, kdy podporoval své dva syny, vzpomíná Eduard Wipplinger. Ten už léta žije v Českých Budějovicích spolu s manželkou v krásném domku. „Máme 
s manželkou ohromnou rodinu – dva syny, čtrnáct vnoučat a pravnoučat, já sám jsem navíc měl pět bratrů," popisuje pan Eduard.

S manželkou se seznámil na taneční zábavě v Suchdole 
v roce 1952. Hospoda Krenensbach byla tehdy opravdu vyhlášeným podnikem, a tak se prý za zábavou sjížděli všichni z okolí. Ještě dnes prý existuje, ale už ji vlastní někdo jiný.

„Kapesné jsem nikdy nedostával, to se za mě nedělalo," vzpomíná. „Bylo to spíš tak, že jsem rodičům pomáhal s tím, co bylo potřeba, to jinak nešlo. Když jsem pak po něčem přímo toužil, tak jsem si o to prostě řekl. Třeba o nějaké peníze na zábavu a tak," směje se. „Ale že bych měl jako to bývá teď nějaké pravidelné kapesné, to opravdu ne," dodává.

Po návratu z vojny začal hodně hrát v kapele. A z toho také plynuly nové finance pro rodinný rozpočet. „No, já když jsem takhle hrával, tak jsem pak vždycky nechal peníze pod vázou na stole, aby je manželka ráno našla a tolik se nezlobila," říká se smíchem 
Eduard Wipplinger. „Ale nebyla pořád doma s dětmi, někdy jela také s námi."

Své syny ale také podporovali. „Ani oni nedostávali přímo nějaké pravidelné kapesné, to až pak později, při studiích na vysoké škole. To jsme je samozřejmě podporovali, jak se dalo a jak bylo třeba. 
„A nejen penězi, starali jsme se jim s mojí ženou o jejich potomky, než kluci postupně úspěšně dostudovali," vypráví s úsměvem. „Tehdy jsme jim jejich děti vlastně předávali u promoce," vzpomíná také jeho manželka Věra.