Led vydržel ve sklepě i měsíce

SoběslavFrantišek Míka ze Soběslavi své dětství strávil ve Skopytcích. I tady bývala hospůdka, kde by se zdejší chlapi bez dobře vychlazeného zlatavého moku neobešli. Hospodský měl tedy se sháněním ledu plné ruce práce. „Jako kluk pamatuji, jak se hospoda U Šedivých zavážela ledem. Bývala za kapličkou. Dnes už byste ji tam hledali marně," začal vyprávění pětasedmdesátiletý pamětník.

Pro led se chodilo v zimě do rybníka, kde se nesekaly velké kusy. „Led byl na rybníku hodně silný. Bývaly tuhé zimy. Pak putoval do sklepa k dřevěným sudům, aby neroztál. Ty se do něj položily. Led se rozsekal, jak bylo potřeba a sudy chladil," vysvětluje jak to chodívalo František Míka.

Jak ale hospodský řešil situaci v létě, si už nevybavuje. Do hospody si pro led ale chodili i místní a ti, kteří nechodili, ledovali doma sami. Bez kvalitního sklepa byla ale veškerá snaha marná. „Pamatuji, že když třeba sestra vařila a potřebovala něco zachladit nebo uchovat smetanu čerstvou, tak mě pro led posílala. Já vždycky běžel ke strejkovi do hospody a ten mi ve sklepě kus usekl. Sudy se takhle ledovaly ještě na konci jara. Co ale bylo pak, to už nevím."

Například v hlubokých pivovarských sklepích led ale vydržel až do léta. Ledaři ho sem od rybníka po velkých kusech dopravovali na vozech tažených koňmi. Táborský pivovar takto zásobovali ledaři i z rybníka v Sudoměřicích u Tábora.

Pivo ve Strakonicích kdysi chladil led z řeky Otavy

Když se přestalo ve Strakonicích ledovat, zůstaly prostory volné. Začaly pak sloužit jinému účelu. Byly tam umístěné další tanky na pivo, zavzpomínal Jindřich Vondřička.

Strakonice – Led kdysi nepotřebovaly jenom hospody, ale také pivovary. Výjimkou nebyl samozřejmě ani ten strakonický. Jeho dlouholetý sládek Jindřich Vondřička tam sice přišel až když bylo chlazení již strojové, o ledařích a jejich práci však ví mnohé z vyprávění.
„Já jsem do strakonického pivovaru přišel až v roce 1966," zavzpomínal. Pivo tehdy sice již chladily stroje, ale pozůstatky po využívání ledu tam byly ještě viditelné. Byly to například některé sklepní prostory, kde se kdysi uchovával led.

Strakonický pivovar měl podle něj tu výhodu, že se nacházel hned vedle řeky Otavy, a tak se led nemusel odnikud zdaleka dovážet. „A zimy také byly tenkrát jiné než dneska," poznamenal Jindřich Vondřička. Jen když byla zima mírnější muselo se pro něj jet také na rybník.
Ledaři prý na řece led řezali ručně, jen jejich nástroje se postupem doby měnily. „Pod pivovarem pak byly prostory, kam se led odtud tahal. Uvnitř se pak skládal tak, aby mezi ním a kolem něj bylo co nejméně volného prostoru. Tím déle vydržel. Jak potom tál, ochlazoval své okolí," přiblížil, co si pamatuje z vyprávění. Když se přestalo ve Strakonicích ledovat, zůstaly prostory pod pivovarem volné. „Pivovar je tak mohl využít jiné účely – na umístění dalších tanků na pivo," doplnil.

Dodnes jsou na břehu řeky Otavy vidět vstupy, kudy se led do pivovaru tahal. V jednom z nich měli například uložené lodě vodáci.

Dělat ledaře nebyla rozhodně lehká práce

Prachatice – I když Karel Hrůza není podle svých slov velký pivař, dobře uvařené a vychlazené pivo si příležitostně dá rád. Právě teplota piva je podle něho jedna ze zásadních věcí, která má vliv na to, jestli bude národní zlatavý mok chutnat, nebo ne.

„Vzpomínám si na ledaře, kteří led rozváželi na koňských povozech. Ten se uskladňoval ve sklepích a zahazoval se škvárou. Ta má izolační vlastnosti. Proto se používala i pod podlahy v domech," vzpomíná senior, který se velice aktivně podílí na společenském životě seniorů ve městě.

Právě se seniory se byl podívat i v pivovaru. „Byl jsem v několika, v Plzni, Protivíně, ale i dalších. A je pravda, že pivo tam chutná jinak. Hlavně proto, že je od začátku do konce v jedné teplotě. A takhle chutnalo pivo, když byli ledaři. Převezlo se do hospody do sklepa a teplota se neměnila. To se moc nezměnilo sice ani nyní, ale když vezmu třeba piva, která se točí na poutích, tam ta chuť prostě už není. Pivo se dostane z chladu na teplo a než na něj dají chladící zařízení, změní teplotu. Pak ho třeba nevytočí, takže se odpojí, znovu nachladí. Ztrácí tu chuť. Vím, že některé takové stánky pak neprošly ani kontrolou ČOIky, když kontrolovala teplotu piva," popisuje.

Podle něho nařezat v minulosti led nebyla žádná legrace. „Led byl třeba třicet centimetrů široký. Dneska už tahle práce odpadla, stejně jako riziko teplé zimy. Pokrok je vidět všude a řemesel, která zanikla, je více," doplnil.

Tatínek chodil na led pro pivovar

Jindřichův Hradec – Vitální seniorka Jaroslava Vázlerová si již na to, jak se musely v minulosti zavážet hospody ledem, aby si štamgasti mohli vychutnat správně vychlazený zlatavý mok, sama nepamatuje. Vzpomíná si ale dobře na to, jak o tom, jak se kdysi z rybníků dobýval led, vyprávěl její tatínek.

„My jsme měli menší hospodářství, takže většinu roku měl tatínek práci tam, ale přes zimu, když kolem něho práce tolik nebylo, hledal si jí tatínek jinde," vypráví a vysvětluje tak důvody, proč a jak se vlastně její otec k ledování dostal. Její rodina pochází totiž z Domašína u Studené. „A ve Studené byl pivovar, kde bylo ledu potřeba," upozornila.

Pivovar tehdy vlastnil několik koní, kteří vozy s ledem převáželi od rybníka do pivovarských sklepů. Rybník, kam se na led chodilo, byl podle vyprávění seniorčina tatínka za studenskou mlékárnou směrem na Počátky. „Jezdilo se tam silnicí za hotelem Bartůšek. Led pak nakládali na takové rovné vozy za koně," popsala. Zimy tehdy byly tuhé, takže led býval hodně silný.

V pivovarském sklepě prý potom takový led vydržel i do léta. „Měli sklepy hodně hluboké, takže to asi nebyl takový problém," míní babička čtyř vnoučat.

Její tatínek nebyl zdaleka jediným z místních hospodářů, kdo v té době na ledy chodil. „Chlapi neměli v zimě moc co dělat, tak chodili ledovat," pokračuje Jaroslava Vázlerová. Kromě toho ale chodili také do kamenolomu nebo odhazovat sníh z cest a silnic. „Tatínek byl ročník 1900 a tohle všechno dělal tak myslím ve třicátých letech. Muselo to být také v době válečné," říká a pokračuje: „Hlavní silnice na Jihlavu musela být v té době dobře udržovaná a pořád prohrnutá, i když tudy skoro nic nejezdilo. Ale byla válka, tak se muselo."

Tehdy prý, když napadlo hodně sněhu, nejprve silnici protáhli pluhem zapřaženým za dvěma až třemi páry koní. „Potom se to vyhrnulo načisto a když připadlo víc, házeli to chlapi nahoru a stále výš," popisuje.

Když bylo vše potřebné hotovo, hledali si prý mužští ze vsi práci zase jinou. „Samozřejmě museli doma obstarat zvířectvo a hospodářství, ale běžně se potom také dělaly doma opravy nářadí a nástrojů," vypráví Jaroslava Vázlerová.

Vzpomíná si také na to, že její tatínek kromě jiného uměl vyrábět bačkory ze slámy, ale dělal i provazy nebo košťata. „Všechno se to tehdy dělalo doma, nic se nemuselo kupovat," vyzdvihuje.

Na dopravu ledu měl pivovar pět párů koní, v zimě vypomáhali sedláci s povozy

Černá v Pošumaví – Knížecí pivovar v Černé v Pošumaví skončil výrobu v roce 1947, takže není lehké najít v Černé někoho, kdo by pamatoval doby, kdy se pivovar zavážel ledem.

„V té době jsem v Černé ještě nebyl," říká kronikář obce František Záhora. „A předpokládám, že tu dobu nepamatuje ani nikdo z několika současně žijících dosídlenců."

A tak František Záhora nahlédl do obecní kroniky a do Farní kroniky Schwarzbach. „Pivovar v Černé v Pošumaví založil v roce 1568 Jakub Krčín. Současně vyměřil pod pivovarem dva rybníky, které svou velikostí měly předčit i rybník Olšina, ale vzhledem k tomu, že rybník byl v té době vrácen klášteru ve Zlaté Koruně, tak se Krčínův záměr neuskutečnil," začal kronikář pohled do minulosti.

Pro získávání ledu za účelem správného vyzrání a chlazení piva se pro pivovar v Černé využíval rybník v Jestřábí a rybník u Nového mlýna, nebo-li u dnešních Jam. A příležitostně i právě Olšovský rybník.

„K dopravě ledu z těchto rybníků pivovar vlastnil pět párů koní, přes zimní období ale vypomáhali také někteří sedláci z Černé se svými povozy," pokračoval kronikář.

Pak se před rokem 1880 založil u pivovaru v Černé takzvaný dolní rybník o rozloze 1150 m² a kolem roku 1880 rybník horní s rozlohou 1 650 m², takže pivovar led těžil z vlastních zdrojů.

Kvůli stále vzrůstající výrobě piva a rovněž pro rozmary počasí, kdy rybníky dostatečně nezamrzly, bylo nutno vystavět sklepy pro zabezpečení dostatečných zásob ledu. Začátek výstavby nových pivních a ledových sklepů spadá do období let 1859 až 1860.

„Prameny uvádí, že v roce 1931 bylo k dispozici šest sklepních prostor s celkovým obsahem 5 000 m³, které byly naplněny ledem z obou pivovarských rybníků," vyčetl František Záhora. „Celkově pivovar potřeboval množství rovnající se 400 až 500 železničních vagonů. Pro zajištění tohoto množství přijímal pivovar čtyřicet dělníků, kteří led těžili a zaváželi do pivovaru."
Náklady na zásobení pivovaru ledem se pohybovaly od 10 do 20 tisíc korun.

Vesničtí ledaři peníze nechtěli, odměnou jim bylo chlazené pivo

Dobrkovská Lhotka – Když chtěl hostinský dříve vychladit pivo, nebylo to tak jednoduché jako dnes. Žádné chladicí zařízení neexistovalo, místo něj se používal led.

Velké a těžké ledové kostky se ale do sklepení hostinců nedostávaly samy. Někde měli tuto nelehkou, avšak záslužnou práci na starosti ledaři, jinde se jí zhostili dobrovolníci.

Rodák z Dobrkovské Lhotky Josef Bartyzal si vzpomíná, že dostat led do sklepení hospody brali Lhotečtí jako samozřejmou povinnost.
„Sám jsem tomu sice jenom přihlížel, ale pamatuji si, že parta chlapů vždycky v zimě vyrazila k obecnímu rybníku. Tady známí hostinského sekyrou vysekali veliký čtverec ledu a ten pak pilou nařezali na menší čtverce," vyprávěl Josef Bartyzal.

Aby samozvaní ledaři dostali zmrzlé kostky na břeh rybníka, používali háky, které si vždycky půjčili v místní hasičské zbrojnici.

Dostat ledové kostky od rybníka do hospody, které se v Dobrkovské Lhotce říkalo po chalupě U Týdlů, nebylo nic snadného. „Dovedete si představit, co takový velký čtverec ledu silný osm nebo deset centimetrů vážil," poznamenal třiaosmdesátiletý Josef Bartyzal, který v současné době žije v Domově pro seniory Chvalkov.

Když se led podařilo naložit a odvézt od rybníka k hospodě, zbývalo ho ještě dopravit do sklepa hospody. „Ať už byla venku zima, nebo naopak vedro, ve sklepě se držela celkem stabilní teplota, a tak tady ledové kostky vydržely od zimy do léta, někdy dokonce až do podzimu," vyprávěl Josef Bartyzal, který v produktivním věku pracoval v truhlářském oboru.

Kusy ledu pak muži ve sklepě obložili kolem sudů s pivem, které byly v té době výhradně dřevěné. Žádnou odměnu si za svou práci ledaři z Dobrkovské Lhotky nežádali. „Tou největší odměnou pro ně bylo, že si pak mohli v hospodě dopřávat pěkně vychlazené pivo," zasmál se Josef Bartyzal.

Ledaři, to ale nebyli jen vesničtí patrioti, kteří večerům prokláboseným u vychlazeného piva v hospodě obětovali prokřehlé prsty, a to bez nároku na odměnu. Své ledaře si najímaly i pivovary, hlavně poté, co se v Čechách začalo vařit spodně kvašené pivo plzeňského typu.
Někdy se jako ledaři nechali najímat lidé, kteří byli tou dobou zrovna bez práce.

Podle Josefa Bartyzala bylo slovo ledař hojně frekventované hlavně před druhou světovou válkou. „Dnešní děti už asi ani nevědí, kdo to ledař byl. Sekání ledu a jeho náročnou přepravu do sklepení hostinců totiž brzy vystřídalo chladicí zařízení," uzavřel Josef Bartyzal.

Aby led vydržel déle, vystýlal se vůz slámou

Čížkrajice – Ledaře poznal Radoslav Caha osobně. Byl jím totiž jeho dědeček. „Pracoval v brněnském pivovaře, kde po hospodách rozvážel pivo koňským povozem. A v zimě nařezané ledové kostky," vzpomněl osmdesátiletý pamětník, který z Brna pochází a prožil zde prvních jedenačtyřicet let svého života.

Led se převážel na voze krytém plachtou nebo plátnem. Někdy se vůz vystýlal ještě slámou, aby na něm kusy ledu vydržely déle, aniž by začaly tát.

„V Brně to ale ani nebylo potřeba. To víte, veliké město, hospoda skoro na každém rohu, a tak když se dědeček vydal na cestu s vozem plným ledu, měl ho v poledne zase prázdný," zmínil vitální senior.

Dodnes má Radoslav Caha 
v živé paměti, jak se ledaři oháněli sekyrami na zamrzlé hladině známé Brněnské přehrady. Hranoly ledu byly mnohdy 
i dva nebo dva a půl metru dlouhé. „Nebylo vůbec snadné s nimi manipulovat, hodily se silné ruce," potvrdil penzista. „Hranoly se tedy poté rozřezávaly na menší kusy," doplnil.

„Ve městech byli ledaři většinou placení, na vesnicích šlo podle mě spíše o dobrovolnou pomoc štamgastů hostinskému a své hospodě," zauvažoval pamětník, jenž nyní žije 
v Domově pro seniory ve Chvalkově.