Chceme vyprávění zachytit a dát ho do novin, aby tady alespoň kousek zbyl. Redakce Deníku vaše příběhy ráda uchová pro další generace.
Do čtvrtého dílu jsme vybrali, věříme, že poutavé vypravování o tom, jak se rodilo, chodilo k zubaři, ošetřovalo na pohotovosti a v nemocnici; a platilo se vlastně nějak za lékařskou péči?

Ve startovacím díle jsme od vás získali úžasné zážitky, jak se dříve cestovalo, pak přišlo stýskání po tom, co zmizelo, dále jste vzpomínali na zaniklé hospody, výčepy, restaurace, bufety či jídelny.

A budeme dál vyprávět. 
O době, kterou dnešní generace vnímá jako historii, ale starší ročníky tomu říkají „náš život". Příští týden se můžete těšit na vzpomínky na vojnu.

Pokud je vám více než sedmdesát let a chcete se zapojit do projektu 70+, zatelefonujte nebo napište do vaší regionální redakce Deníku. Rádi vás budeme poslouchat.

Medikamenty jsme v mládí nepotřebovali

Němčice u Volyně – Paní Marie vystudovala zemědělskou účetnickou školu, která sídlila ve Strakonicích v Plánkově ulici. Poté začala pracovat v Němčicích na statku jako účetní, kde také poznala svého manžela.

Společně vychovali tři děti. Nejstaršího Honzu a dvojčátka Petra a Pavlínku. „Když se děti narodily, tak už v té době fungoval tady v Česticích doktor. Dětský doktor nebo sestra, tehdy terénní pracovníci, většinou objížděli vesnice za každého počasí, i když třeba byly dva metry sněhu," dodává.

„Při mém těhotenství s Honzíkem za mnou dojížděla terénní pracovnice, která mi poskytla první a základní informace, co se týče porodu a například toho, co si mám vzít s sebou do porodnice, a tato péče pokračovala i do šestinedělí po porodu. Dříve to zdravotnictví fungovalo lépe. Ne každý měl automobil a mohl si k lékaři dojet.

Když jsem byla podruhé těhotná, že čekám dvojčátka, jsem se dozvěděla až těsně před porodem v porodnici ve Strakonicích. To víte, v té době žádné ultrazvuky ani jiné vymoženosti nebyly. Bohužel jsem porodila předčasně, tak jsem musela být šest neděl v nemocnici v Písku, kde měli inkubátor."

Jako legraci vypráví porod svého chotě. „Ten, když se narodil, nemohla se k němu porodní bába vůbec dostat, to byly takové závěje, že je celá vesnice musela odhazovat… Ale nakonec to dobře dopadlo a jsme svoji už přes padesát let."

A co léky? Byly k sehnání? „Byly, ale maximálně aspirin a penicilin. My jsme byli mladí, ještě zdraví, nic jsme nepotřebovali."

Do nemocnice ho poslali až z Říše

České Budějovice – Lékařské ordinace ještě před druhou světovou válkou pamatuje Oldřich Mikula. Ten se narodil v roce 1922 a mládí prožil ve Veselí nad Lužnicí. „Na celé město tam byli tři lékaři a jeden dentista. Vybavení tehdejších ordinací se samozřejmě s dnešními nedá srovnat. Dost záleželo na tom, jak byl lékař bohatý, ale obecně bylo všechno mnohem prostší," vzpomíná.

Ve zdravotnictví podle něj tehdy chyběly i dnes naprosto samozřejmé věci. „Nebyla například antibiotika. Lékaři tak měli mnohem složitější práci, dost věcí se muselo řešit přirozenějším způsobem a to je asi i důvod, proč se tenkrát lidé nedožívali moc vysokého věku," popisuje. Lékaři také často ošetřovali pacienty sami, bez zdravotních sester. Přesto se ve městě vždy těšili velké vážnosti.

Během druhé světové války se podle Oldřicha Mikuly zdravotnictví naštěstí moc nezhoršilo. On sám se v té době poprvé dostal do nemocnice. Potřeboval pomoc, když byl totálně nasazený v Říši. „V roce 1944 jsme museli pracovat ve velkých vedrech a já dostal vysoké horečky. Pustili mě tedy domů, do táborské nemocnice. Tam ale už nedokázali zjistit, co jsem měl za nemoc, a protože příznaky odezněly, musel jsem zpátky do Říše. Bylo mi tenkrát líto, že to lékaři trochu nenašvindlovali. Možná bych díky tomu mohl zůstat doma," vypráví.

Lidi rentgenovali v autobusech

Velešín – Ač je jí téměř třiaosmdesát, drží se ve skvělé kondici a neužívá ani jeden lék. S výjimkou doplňků stravy. „Nevím tedy, jestli jsem ten správný člověk na vzpomínky z oblasti zdravotnictví," směje se Věra Jandová z Velešína.

Na svět ale přivedla tři děti, a tak nemocnici z dob svého mládí pamatuje. „Každé dítě jsem rodila jinde – v Budějovicích, Krumlově a Kaplici," upřesňuje. Nespokojená podle svých slov byla jen v Krumlově kvůli přístupu zdravotních sestřiček. „Primář na ně byl asi málo přísný. Tehdy jsem se zařekla, že než ještě jednou rodit v Krumlově, to raději umřít," vzpomíná Věra Jandová.

Dnes už je to podle ní o něčem jiném. Nejen v krumlovské nemocnici, ale i v těch ostatních zařízeních, je většina zdravotnického personálu k pacientům vstřícnější než dřív, k lepšímu se mění i vybavení nemocnic a prostředí v nich.

„Myslím, že se dnes více dbá i na prevenci. Dřív třeba jezdily po vesnicích a městech autobusy, kde zdravotníci lidi snímkovali, jestli nemají tuberkulózu. Ale dnešní medicína umí třeba včas odhalit rakovinu i další vážné nemoci, a  tak lidé mají šanci žít déle," oceňuje.

A na zdravotnické poplatky Věra Jandová nežehrá. „Dříve jsme sice za léčení neplatili, ale je fakt, že kdyby člověk byl doma, utratí za jídlo možná ještě víc, než kolik platí v nemocnici," dodává.

Obcházela vesnice a podávala injekce

Jindřichův Hradec – S ošetřovatelstvím spojila Svatava Dlouhá, 81letá energická důchodkyně, celý svůj život.

Během své profesní dráhy, kterou zahájila na severu Moravy, vystřídala několik míst a nakonec se vynořila na zcela opačném konci republiky.

„Já jsem vlastně klasická porodní bába. Po válce jsem totiž absolvovala zdravotní školu v Ostravě právě jako porodní asistentka. Škola je možná trochu nadnesený název. Tenkrát to byl vlastně jen desetiměsíční kurz, protože v těch letech byla třeba každá ruka, a proto zdravotnice chrlili jako na běžícím pásu," vzpomíná Svatava Dlouhá.

Ihned po skončení školy také v porodnici skutečně pracovala. „První dva roky jsem byla v nemocnici ve Zlíně, ale pak jsme se přestěhovali do pohraničí. Nejprve jsem se starala o děti v jeslích, na což vzpomínám skutečně ráda. Pak mě ale přeřadili na plicní oddělení, a to nebyl žádný med. Aut bylo poskrovnu a já jsem pěšky musela obcházet vesnice a dávat injekce tuberkulózním pacientům. Neměla jsem ani batoh a stříkačky jsem během mnohakilometrových pochůzek musela nosit jen tak v ruce," popisuje trampoty Svatava Dlouhá.

I přes nelehký úděl, jež s sebou poslání zdravotnice nese, svého rozhodnutí nelitovala. „O to víc si můžu užívat, že se teď zase někdo stará o mě," směje se penzistka. 

Vypotit se, to byl lék na všechno

Písek – Anna Kubišová vzpomíná na to, jak od dob jejího mládí zdravotnictví pokročilo.

„Je jasné, že zdravotnictví bylo dříve na jiné úrovni než dnes. Nebylo tolik vymožeností, jako je teď, a nebyly běžné, například ani operace srdce či kloubů," vysvětluje Anna Kubišová, která byla zdravotní sestrou na novorozeneckém oddělení. „Myslím, že jim byla dopřána dostatečná péče," říká žena, která vychovala dvě děti.

Podle ní se proměnilo i prostředí porodnic. „V jednom pokoji byla všechna miminka a v druhém maminky. Neexistovalo, aby byly v pokoji společně. Sestřičky pak miminka přebalovaly, koupaly a nosily na kojení. Nebylo nijak rozšířené rodit doma. Ve svých dvaadvaceti letech jsem rodila v porodnici jako většina maminek," říká Anna Kubišová, která pracovala jako zdravotní sestra celý život.

„Za lékařskou péči, co si vzpomínám, se neplatilo. Možná, když jsem byla úplně malé děcko, ale nepamatuji se, že by mě maminka kdy vzala k lékaři. Nejlepším lékem na všechno bylo vypotit se v posteli a za dva tři dny jsem už zase běhala venku s ostatními," říká.

Připomíná také, že neexistovala žádná pohotovost. Každá rodina měla svého rodinného lékaře, ke kterému zašla, nebo on navštívil je, kdykoliv byla potřeba. 

Po válce jeli tloustnout na zámek

Prachatice – Na svůj první zážitek s lékařskou péčí si Marie Kašparová ani vzpomínat nemůže, protože tenkrát byla novorozenec, a jako takovou ji v Protivíně očkoval doktor Pokorný.

Když se jí na tu příhodu ale zeptáte dnes, začne vyprávět zajímavý příběh, na jehož konci se o desítky let později v Prachaticích setká s vnučkou zmíněného lékaře. „Věnovala jsem jí tenkrát ten očkovací průkaz jako památku na jejího dědečka. Byla to úžasná náhoda," vypráví s úsměvem Marie Kašparová, která v letošním roce oslavila své osmdesátiny.

Další zážitky s tehdejší lékařskou péčí má Marie Kabátová také v živé paměti. Vzpomíná například na svůj pobyt v ozdravovně, kam jela po válce přibrat. Ozdravovna byla v zámku ve Starých Těchanovicích.

„Všichni jsme byli tenkrát příšerně hubení, ale jinak nám nic nebylo. A zámek v té době ještě nebyl upravený jako zdravotnické zařízení. Vzpomínám si, že jsme měli postele v těch ohromných sálech zámku. A tři týdny jsme hlavně jedli," vysvětlila pamětnice. Kromě toho spočíval pobyt v ozdravovně v pohybu na čerstvém vzduchu při procházkách v zámeckém parku a okolí. „Myslím, že nám to tenkrát pomohlo. Dneska už asi takové zařízení nejsou, hlady nikdo netrpí," uzavřela pamětnice.

Pro porodní asistentku šel posel

Hartvíkov – Telefon ani auto, natož pravidelný autobusový spoj. Nic takového na obyčejné vsi ve 20. letech 20. století neměli, ačkoli všechny tyto vynálezy už byly dlouhá léta na světě. Stejné to bylo i roku 1922 v Hartvíkově, který patříval pod Pacov.
Prvního března se tam narodila Růžena Macková, dnes Vlasáková.

„Odrodila mě porodní asistentka z Hájku. To je malá obec, jen pár chaloupek, asi dva kilometry vzdálená od Hartvíkova směrem na Vodici. Nevím, jak se paní asistentka jmenovala, ale když pět let nato rodila mého bratra Josefa, zůstal mi v paměti její obraz jako zavalité paní. Tehdy v našem okolí odrodila většinu dětí, měla to jako živnost," říká Růžena Vlasáková.

Ani porodní asistentka nevlastnila telefon. Lidé by jí na něj stejně museli volat ze vzdálené pošty. Proto se z Hartvíkova k asistentce včas vypravil pěší posel a ona se pak pěšky vydala k rodičce. Ujít několik kilometrů po svých, patřilo tehdy ke zcela běžným věcem. Jenomže zabralo to svůj čas.

„Proto, když porod spěchal, měli jsme na to v Hartvíkově paní Švecovou, které také uměla odrodit. Dělala to ale podomácku, neměla žádné zkoušky. Takové ošetření byl risk, ale lidé ho v nutnosti podstoupili, než aby zůstali bez pomoci," vysvětluje Růžena Vlasáková.