Zapeklitá situace. Šlo o peníze, kterých město nikdy nemělo nazbyt. Navíc pan podkomoří, jenž kauzu sledoval, rozhodně Táborákům nepřál hladký průběh jejich jednání. Pořád ho hryzalo, jak si na něj předtím jeli stěžovat.

V takových neřešitelných případech si uměli pomoci antičtí autoři divadelní her. Pokud se jim děj zamotal do gordického uzlu, rozmotali jej tím, že nechali konat boha. Tomu obratu v dramatu se říkalo deus ex machina, česky bůh ze stroje. Režisér nechal nějakým kladkostrojem spustit na jeviště boha, ten učinil zázrak a všechno šlo zase svou přirozenou cestou.

Kasírem býti chci

Věřte nevěřte, v Táboře se něco takového stalo. Pouze při jednání obce nesestoupil mezi diskutéry bůh, nýbrž poněkud prozřel pan Tallman. Najednou mu bylo líto, že se vzdal svého místa kasíra. Přihlásil se o slovo a pravil, že „k zalíbení obce kasírem býti chce". Tak hezky to pan Tallman řekl – „k zalíbení obce". Bylo zřejmé, že funkci dostane zpátky a všem tím vytrhne trn z paty. Tedy to Tallmanovi odklepneme, jen ještě dáme avízo panu podkomořímu, že už opět máme svého výběrčího.

Jenomže nepočítali s tím, že ne každý deus ex machina je ten pravý. Pan podkomoří měl v zásobě také jednoho boha řešitele. A tím byl on sám. K překvapení Táborských, a nejvíc Melichara Tallmana, vzkázal, přesněji řečeno rozkázal, že kasírem bude právě ten, kdo chtěl přidat. Jan Krištof Härtl. Proč? Protože složil kauci tisíc zlatých. A protože to tak pan podkomoří prostě chce. A máte to, odbojníci! Ať se s vámi Tallman pěkně pohádá. A ty to, Härtle, přijmout musíš, poněvadž jsem rozkázal. Jsem zvědav, páni měšťané, jestli někteří z vás najdou tu drzost, aby si na mě zase jeli stěžovat do Prahy a vyhrožovali mi obžalobou.

To se ví, že ne. A co se týká těch odbojných měšťanů, kteří proti podkomořímu kuli pikle, stala se taková pikanterie. Přestože ani jednoho neminul trest v podobě dočasného pozastavení jejich pravomocí, jeden se přece jen pokusil o další čertovinu. Měšťan Jan Svoboda, jinak též kontrolor vlivného hospodářského výboru pěti občanů, požadoval po obci, aby mu proplatila cestovné za to, že jel do Prahy!

Obec odpověděla, ať si to nechá proplatit od těch, se kterými si tam jel stěžovat. Měl-li pan podkomoří smysl pro humor, musel se při tom válet smíchy.

Naši furianti

A nejen že se smál, ale začal také Tábor naschvál ignorovat. S městem ho spojovaly i určité závazky. V roce 1719 měl do táborské kontribuční pokladny složit 292 zlatých a nějaké drobné. Pro muže jeho formátu nijak závratná položka, když uvážíme, že Härtl za sebe složil tisícovku. Jenomže pan podkomoří prostě nezaplatil.

A nezaplatil a nezaplatil. A když to trvalo už hodně dlouho, táborští měšťané vystrčili růžky. Ne že by hrozili obžalobou. Jen zkusili jaksi stávkovat.
Pan Matěj Vokoun navrhl zástupcům svého stavu, aby žádné daně neodváděli, dokud nezaplatí pan podkomoří. Ó, jak chytrý nápad! V Táboře se přestaly platit daně.

Takové furiantství se dá ovšem provozovat jen do chvíle, než si toho všimne císař. Táboráci dobře věděli, na jak citlivé nášlapné mině balancují. I podkomoří musel počítat s případným postihem. Městská rada raději zdvořile panu podkomořímu napsala, aby peníze „co nejdříve složiti aneb tu věc nějak jináč zprostředkovati ráčil".

A teď komu déle nepovolí nervy. Měl je pevnější pan podkomoří. Měšťané raději postupně začali platit. Podle zápisu, který říká, že ještě následujícího roku nemohly být městské účty uzavřeny kvůli dluhu pana podkomořího, musíme uznat, že podkomoří byl fakt frajer.

Josef Musil