Za tři krále chodily malé děti. Odměnou byl košík s ovocem
Dříve děti koledovaly za ovoce a cukrovinky. Dnes tři králové vybírají peníze na charitu.
Tábor – Stejně jako dnes v prvních dvou týdnech nového roku vyrážejí do ulic tři králové, i před pětašedesáti lety se tato tradice dodržovala. Jen chodili koledovat přesně o svátku Zjevení Páně, lidově Tří králů, tedy 6. ledna.
Dětství strávila Věra Ferešová z Tábora na statku ve Hředlích u Berouna a jak říká, po vsi zněly písně jen od dětí. „Většinou koledovali malí kluci, protože starší se už styděli. Doprovázely je ale i holčičky. Tři králové měli udělané bílé přehozy z prostěradel, bílou korunku z papíru a na ní červeně napsané počáteční písmena jmen. Myslím, že oblečení se zas tak nezměnilo a je srovnatelné s dneškem," zhodnotila.
Už když se blížili ke stavení, ve kterém žila, bylo slyšet známé: „My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám," zanotovala jednu z nejznámějších koled.
Ke skupince se ale nikdy nepřidala. „Moc se nám všem líbilo, jak zpívají a těšili jsme se na ně. Se sestrami jsme ale chodit koledovat nesměly," vypravuje. „Maminka se o nás bála. Ve vsi bydleli totiž i lidé, kteří na koledníky klidně pustili psy. Když nechtěli prostě přispět, tak se s tím nepárali."
Stejně jako dnes psali na dveře či vrata K+M+B. „Každý měl svoji posvěcenou křídu a sám se také podepsal. Když jsem byla ještě malá holka, lidé natírali vrata třeba vyjetým olejem. To tam pak křída krásně svítila. Před šestadvaceti lety jsme se přistěhovali do Tábora a v paneláku pak byly futra a dveře bílé. To měli tři králové o práci méně, protože nápis na dveřích nebyl vidět," vypráví.
Co ale dříve třem králům chybělo, byla pokladnička. „Aby chodili s pokladničkou na krku a vybírali na charitu, to nebývalo. Děti měly košíčky a lidé jim dávali, co měli. Třeba oříšky, jablíčka, vánočku…někdo dal i nějaký ten peníz. Jenže lidé na vsi měli vesměs hospodářství, hodně dětí a o peníze nouzi," popsala Věra Ferešová.
„Děti si tak vykoledovaly plný košík ovoce a třeba i nějakých cukrovinek. Pak si to mezi sebou rozdělily. " Míní, že tradice se dříve držela více. „I na malých vsích jste mohli potkat malé koledníky. Za poslední léta jsem je za dveřmi měla jen dvakrát," uzavřela.
Na Tři krále jsme se těšili, líbilo se nám jejich zpívání
Tradice obchůzek koledníků vymizela za války. Pak se sice na chvíli ještě vrátila, ale nakonec se ztratila úplně. Byla už jiná doba.
Sousedovice – Šestaosmdesátiletá Anna Marková zavzpomínala na to, jak Tři králové chodili v její rodné obci Droužeticích, kde také prožila celý život. Vždycky se jí to hodně líbilo a hodně se u toho i nasmáli. „Za Tři krále se většinou převlékali malí chlapci tak kolem sedmi až osmi let. Měli červené kabáty a čepice do špičky a na nich byly asi tři kříže," popsala.
Starší kluci podle ní už chodit nechtěli, ti se styděli. „Mívali také zvoneček, tím zazvonili a pak začali zpívat – My Tři králové jdeme k vám, štěstí zdraví vinšujem vám…," dodala.
Kluci představující Tři krále tak chodili po obci po koledě. Každý jim dal, to co mohl, nebo to co právě doma měl. „Někdo jim třeba dal peníze, někdo zase koblihy nebo nějakou vánočku. Co jsme měli, to jsme jim dali. A oni nám děkovali a říkali – zaplať Pán Bůh, jak bylo tenkrát zvykem," pokračovala ve vyprávění Anna Marková.
Jak dále uvedla, nejdřív chodili po koledě od stavení ke stavení, pak si to, co vykoledovali, rozdělovali u kapličky. „Tam se místní děti scházely i před koledou. Vybíraly, kdo půjde, a dávaly dohromady, co budou říkat a zpívat," vysvětlila.
Tříkrálová tradice se podle jejích slov na vesnici držela hodně dlouho. „Za války ale vymizela, to si nikdo ani netroufal, když byla docela nouze. Po válce se sice ještě objevili, ale potom zase už byla jiná doba a nikdo to ani nechtěl dělat," poznamenala Anna Marková.
Tradice Tří králů podle ní postupem let prakticky vymizela, jen v kostelích se snad držela dál.
Tři králové s pokladničkou dříve nechodili
Prachatice – V Třebanicích nedaleko Lhenic vyrůstala Zdeňka Špirochová. V malé obci nebyl kostel, proto pravidelně obyvatelé z této vsi vyráželi do kostela do Lhenic.
„Chodili jsme pěšky tam i zpátky. Ať byla zima nebo léto. Kolikrát jsme měli sněhu po kolena, ale do kostela se jít muselo. To byla jiná doba, nepřišlo nám to nijak zvláštní, že se v neděli oblečeme a jdeme sněhem do kostela. Takže tříkrálové skupinky, které chodily po vsích, nebyly od nás. Já si, upřímně, ani moc nepamatuji, že by k nám do vsi nějak často Tři králové zavítali. Vybavuji si spíš, že jsme si dokonce křídou nad dveře nápis dělali sami," vzpomíná Zdeňka Špirochová.
S tříkrálovými skupinkami se více setkává dnes. „Tehdy snad ani nevybíral nikdo ze tří králů peníze, to nebyla sbírka, jako je tomu dneska. Nebo si to tak nepamatuji. Až teď, v posledních letech, chodí Tři králové s kasičkou. I když je pravda, že k nám, do panelového domu nezacházejí. Někdy je vidím, jak tu po sídlišti chodí, ale u nás doma nikdy nikdo nezvonil, nebo jsem třeba nebyla doma, když tu byli. Jinak bych taky přispěla, je to na dobrou věc," myslí si aktivní seniorka.
Té se myšlenka tříkrálové sbírky líbí. „Jde to na dobrou věc, myslím si, že je to dobrá sbírka," potvrdila.
Dnešní Tři králové vybírají peníze na charitativní účely
Písecko – Každý rok i k Hájíčkům v Borovanech chodí Tři králové. Jedná se většinou o místní děti, které obchází vesnici s kasičkou pro Tříkrálovou sbírku, kterou pořádá Charita České republiky.
Kašpar, Melichar a Baltazar vybírají peníze a na oplátku lidem dávají cukříky a píší na dveře počáteční písmena svých jmen. „Je to asi deset nebo dvanáct let, co k nám chodí," počítá důchodkyně Marie Hájíčková, která na sbírku vždy přispívá a podporuje tak Domov sv. Alžběty pro matku a dítě ve Veselíčku, kam putuje část výtěžku.
Marie Hájíčková si nepamatuje na to, že by v Nemějicích u Slabčic, odkud pochází, chodili v době jejího dětství Tři králové. „Z vypravování rodičů ale vím, že kdysi chodili a psali na dveře stavení tři křížky," říká seniorka, která vzpomíná na jiné obchůzky – například Lucek a Barborek. Ty chodívaly v prosinci. „Za Barborky i za Lucky jsem chodila. Barborky vypadaly jako ty dnešní v Borovanech, děvčata na sobě měla bílé oblečení a v ruce držela metličku," říká Marie Hájíčková z Borovan, která se domnívá, že v Nemějicích už nechodí ani Lucky, ani Barborky.
Přesto Barborky může každý rok vidět. Tradici totiž stále udržují v Borovanech. Prý jsou jedinou obcí z Písecka. „Vždycky k tomu byla děvčata, která se domluvila a vyrazila na obchůzku," zamýšlí se seniorka, která také připomíná tradiční obchůzku čerta a Mikuláše. „Chodilo více part, mladí i starší. Také se mezi sebou poprali. Dneska už chodí jen jedna. Dá se říci, že dnes je to obecní nadílka," uzavírá Marie Hájíčková.
Je fajn, že nekoledují pro sebe
Malonty – O charitativní Tříkrálové sbírce ví Růžena Otová z Malont prakticky všechno. Ale na dobu, kdy po vsích chodívali tříkráloví koledníci, moc vzpomínek nemá.
„Tehdy jsme žili ve středních Čechách na Sedlčansku. Z dětství žádné vzpomínky na Tři krále nemám. Tam se tato tradice nějak nedržela. Pravda, sem tam se objevili koledníci. Ale pak dostali jenom zbytek vánočky, jablko a podobně," říkala.
Tříkráloví koledníci koledovali sami pro sebe, ale charitativní Tříkrálová sbírka, z níž jde výtěžek na pomoc tam, kde je to třeba, se jí zamlouvá mnohem víc.
„Tři králové se znova začali objevovat až v 90. letech s Tříkrálovou sbírkou," říká Růžena Otová. „Já tehdy učila náboženství a měla kontakt s dětmi, tak jsem se sbírky ujala."
Zpočátku to nebylo tak jednoduché jako dnes. Lidé v Malontech nebyli zvyklí, že na ně zvoní Tři králové, tak na ně hleděli s nedůvěrou. „Chtěli důkaz, že sbírka není podfuk, že vybrané peníze skutečně půjdou tam, kam mají jít." Tehdy vsí zněla tradiční píseň: My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám…
V sobotu a neděli v Malontech zněla stejná melodie, ale jiná slova. „Můj syn našel na internetu několik verzí tříkrálových písniček. Vybrala jsem tu, která se mi nejvíc líbila. Je mnohem delší, než jak ji děti zpívají, ale z toho by děti ochraptěly, kdyby ji měly před každým domem měly zpívat celou," pokračovala Růžena Otová.
Dnes je Růženě Otové 77 let a tak chození po vsi s dětmi už nechává mladším. „Teď už nám lidé věří. Vždy jim veřejně poděkujeme a sdělíme jim výsledek sbírky. Sbírka je fajn, protože se využívá pro kaplickou Charitu."
