Skrze skleničku dostala odpověď

Zlukov – Pětasedmdesátiletá Anna Zemanová ze Zlukova nepatří k lidem, kteří mají s pravidelnými duchařskými seancemi zkušenosti. Před šedesáti lety ale jednu zažila. Vyvolat ducha a zeptat se ho na dění, které jí zajímalo, se pokoušela se svojí sestřenicí.

„Bylo mi asi čtrnáct a sestřenice přijela z internátu s tím, že tam děvčata zkoušela vyvolávat duchy. Tak jsem do toho šla s ní. Vůbec jsme se nebály, braly jsem to jako legraci," začala své vyprávění Anna Zemanová.

„Na papír jsme nakreslily abecedu, obkreslily skleničku a do toho kroužku skleničku postavily. Ptaly jsme se na různé otázky a sklenička měla jezdit po papíru a odpovídat nám. No co vám mám povídat, nevyšlo to a my se nic nedozvěděly," směje se pamětnice s tím, že byly tedy obě zklamané a vícekrát se o něco podobného nepokoušely.

Podobné vyprávění ale zaslechla i od své maminky. „Maminka mi jednou povídala, že takto se skleničkou se ptala tetička na strýčka, co odešel do první světové války. Chtěla vědět, jestli se vrátí domů živý a v pořádku," popisuje Anna Zemanová.

„Měla prý štěstí, protože sklenička jezdila po papíru a odpověděla: že se prý strýček vrátí, ale bez koníčka. On se skutečně z války vrátil, ale kůň padl. Co je na tom pravdy, těžko říci," míní žena, která své dětství strávila v Zálší a padesát let žije ve Zlukově. „Nikdy jsem neslyšela, že by v jedné z vesnic někdo nějaké duchařské seance provozoval nebo že by tam bydlela žena, která třeba umí duchy vyvolat. Myslím, že s tím blbnou možná děti, stejně jako jsme to jednou zkoušely i my se sestřenkou," tipuje.

Sice na podobné záležitosti nevěří, ale v co má důvěru, jsou bylinky.„Jako děti jsme na ně chodily pravidelně a znaly jich desítky. Mám i kamarádku, která se jimi hodně zabývá. Myslím, že naše generace znají bylinky dobře, ale nesmí se to přehánět. Sama nedám dopustit na heřmánek a lipový květ, který chodím i dnes sbírat. Lepší čaj není," chválí Anna Zemanová, která dělá v obci kronikářku a šestatřicet let pracovala jako učitelka v mateřince.

Se spiritismem se v životě setkal jen jednou

Dodnes si lámu hlavu nad tím, jak to ten člověk tenkrát mohl udělat, že se ten stolek začal hýbat, říká Karel Novák z Hořejšic

Hořejšice – S vyvoláváním duchů se čtyřiaosmdesátiletý Karel Novák z malé vísky v šumavském Podlesí setkal jen jednou.
„Byli jsme mladí kluci, přišel k nám takový šarmantní člověk a že s námi bude vyvolávat duchy. Museli jsme dát ruce na stolek, který měl. No, řeknu vám, dodnes si lámu hlavu nad tím, jak to udělal, že se ten stolek začal hýbat," zavzpomínal.

Kdysi u nich ve vesnici také nějaký čas žila jedna rodina, která se spiritismem údajně zabývala. „S nimi jsme ale tenkrát moc do styku nepřišli, tak už žádné další vyvolávání duchů nebylo," doplnil Karel Novák.

Na nedostatek tajemna ve svém okolí si ale za mladých let přesto rozhodně stěžovat nemohl. V blízkosti Hořejšic je podle Karla Nováka možné najít několik míst, která jsou opředena nějakými dávnými pověstmi. Jsou to například skály roztodivných tvarů. „Tam jsme jako malí chodívali," naznačil.

Jedna z těch dávných povídaček se týká trojice kamenů či skalek. V prvním by měl být otisknutý podpatek Panny Marie, ve druhém prý je vidět stopa chodidla Ježíše Krista. „A ve třetím kopyto čerta, který je odtud údajně chtěl shodit," doplnil.

Ale takových míst tam podle slov Karla Nováka je víc. Třeba skála připomínající dvojici lodí.

Na duchy vůbec nevěří, bylinky má ale rád

Prachatice – Duchařské seance rozhodně nepatří mezi setkání, které by vyhledával Karel Hrůza z Prachatic. Ten totiž na vyvolávání duchů, tedy úspěšnost v takových pokusech, nevěří.

„Nikdy jsme se žádné nezúčastnil a ani, upřímně, nevím o nikom z mých známých, kdo by po takových seancích chodil," říká.
Stejně tak ale ani nehledá otázky na své odpovědi či ohledně budoucnosti v kartách. „Máme známou, která je s tím prý hodně úspěšná, vykládá prý karty dobře. Ale já si je nikdy vyložit nenechal. Říkám si totiž, že co se má stát, stane se. A to bez ohledu na to, jestli jsem o tom věděl dopředu. Teď mám čerstvou zkušenost, měl jsem nějaké zdravotní problémy a zkusil jsem to nechat si pomoci kyvadlem.

Nefungovalo to. Ale, abych byl upřímný, myslím, že hlavně proto, že těmhle věcem prostě nevěřím. Myslím, že ten, kdo má v tyto techniky důvěru, může reagovat úplně jinak a třeba i díky kyvadlu si pomoci," neodmítá tyto techniky Karel Hrůza.

Co podle něho funguje zaručeně, jsou bylinky. „Tak v ty věřím. Já asi prostě potřebuji takové to hmatatelno a tím pro mě bylinky jsou. Navíc, jejich účinnost je prověřená staletími, fungovaly v době, kdy jiné léky nebyly, fungují stejně tak i dnes. K čemu mám také důvěru, jsou homeopatika. U těch zase vím, že kdysi pomohly synovy s jeho alergií," popisuje Karel Hrůza.

O duchaření se raději moc nemluvilo

Jindřichův Hradec – Vyvolávání duchů, čtení z karet a podobné tajemstvím opředené aktivity patří stále k tématům, o nichž ne každý rád přiznává, že se něčeho takového účastní. V minulosti tomu nebylo jinak.

Seniorky z jindřichohradeckého domova s pečovatelskou službou se nám ale s pár historkami svěřily. Ludmila Přibylová si vzpomíná na to, že u nich chodívala jedna zvláštní osoba. „Říkalo se jí jasnovidka. Vždycky něco vyprávěla," popisuje. Domnívá se, že asi měla nějaké znalosti, něco načteného, co si pamatovala a potom o tom povídala.

„Vykládala, jak bude konec světa, zamotala do toho Sibylu, vykládala o tom, kdo koho kdy pobije a tak podobně," vzpomíná vitální seniorka.

Ona sama tehdy byla třináctiletá dívka, ale pamatuje se, že „jasnovidka" zastavovala i dospělé. „Jí bylo tak kolem třiceti, hloupá určitě nebyla, ale měla všechno smíchané v jednom. My jsme se jí smáli. Nosila i takové zvláštní věci, dlouhé sukně," dodává.

Ladislava Heřmánková a Anna Jakubcová si zase v mládí obě nechávaly číst z ruky. „Přišly jsme s holkama za kartářkou, ale tak jsme se tam tomu smály, až nás ta kartářka nakonec vyhnala," pamatuje se Ladislava Heřmánková.

Anna Jakubcová zase ale dodává, že něco z toho, co jí z ruky kdysi vědma vyčetla, tak se i splnilo. Anna Jakubcová si ale pamatuje i na to, jak se vyvolávali duchové. „Dělávali to naši sousedi, když jsem byla malá. Maminka nás tam ale nikdy nevzala a ani o těch setkáních nikdy nic nevypravovala," konstatovala babička pěti vnoučat.

Na duchařské seance se pamatuje také Hana Zajícová. V době, kdy se u nich takové akce konaly, byla sice ještě malá, ale nějaké vzpomínky zůstaly. „Měla jsem o čtrnáct let starší sestru, ta s tím myslím přišla a tak to doma zkoušela," nadnesla devětašedesátiletá seniorka.

Jak říká, sesedli se tehdy účastníci kolem stolu a ten se dokonce opravdu zvedal. „Jak to dělali, to nevím. Já byla tehdy opravdu malá a nic z toho vlastně ani nemám. Zkoušely to tehdy s maminkou," dodala na vysvětlenou Hana Zajícová.

Podivné zvuky slyšel i správce, nejen lidé na seanci

Český KrumlovJosef Prokopec žije v Českém Krumlově od doby těsně poválečné. Jak sám s oblibou dodává, přišel do města v době, kdy tu byly poctivé už jen ručičky na věžních hodinách zámku. Český Krumlov je mystiky plný.

Nejen, že se traduje, že mnoho odsunutých sudetských Němců své domy a jejich následné obyvatele proklelo, když se museli na sklonku války odstěhovat, ale i v pověstech města se takřka ke každému domu váže nějaký duchařský příběh. A nejsou to jen pověsti dávné.

Ještě v roce 2006 se v nedalekém Pohádkovém domě stalo, že zaměstnankyně u kasy křísily jednu americkou turistku. Ta doslova sletěla dolů ze schodů s výkřiky: Ghost! Ghost! Tedy anglicky Duch.

Jak sám Josef Prokopec přiznává, duchařské sezení, či seanci, také zažil. „A skutečně se nám stalo, že se až rozvibroval kredenc a uslyšeli jsme nějaké rány," zavzpomínal Josef Prokopec. Zajímavým dodatkem bylo, že chvíli poté, zabouchal na dveře bytu tehdejší správce domu s dotazem, kdože to tam u nich doma a po chodbě tak dupe?

„Jenomže my jsme všichni v tu dobu seděli u stolu, nikdo z nás se ani nepohnul, takže jsme tedy nebyli jediní, kdo ty rány slyšel," dodal Josef Prokopec.

Podle Josefa Prokopce ovšem nemá smysl o těchto situacích diskutovat s někým, kdo jim nevěří. „Je to zbytečná ztráta času. Jednou mi takový člověk řekl, že je to všechno jen černá magie. A když jsem se ho zeptal, co tou černou magií vlastně myslí, nedokázal mi odpovědět," dodal Josef Prokopec. Podle něj je také důležité, pokud už se člověk do něčeho takového chce pustit, nepropadnout tomu a držet si od věci odstup.

Přišel mě navštívit a povzbudit zesnulý manžel, usmíval se

České Budějovice – Na vyvolávání duchů v žádném případě nevěří bezmála pětaosmdesátiletá Marie Kohlová. Nikdy jej ani nepraktikovala. Přesto zažila dokonce minimálně dvakrát situaci, kdy se spojila se svými blízkými. Jeden z nich přitom byl už dávno po smrti.

„Už je to spousta let, co jsem ovdověla. Po smrti manžela jsem se pak sama starala o dvě dospívající dcery, později jsem jim pomáhala s péčí o jejich malé děti. Na muže jsem často myslela a vzpomínala. Jednou v noci jsem se probudila a měla jsem dojem, že někdo přišel k nám domů," líčí nevšední zážitek obětavá maminka, babička a dnes už i trojnásobná prababička.

„Otevřela jsem oči a ve dveřích ložnice vidím povědomou postavu. Byl to můj manžel. Usmíval se, přišel ke mně a zlehka mě pohladil po tváři. Věděla jsem, že se na nás přišel podívat a říct mi, že je rád, jak všechno zvládáme, že holky vystudovaly. Bylo mi v tu chvíli neskutečně krásně, byla jsem moc šťastná," dodává k zážitku, o němž se nebojí tvrdit, že se setkala s duchem milovaného člověka.

O tom, že propojení myslí a možná i duší blízkých lidí v určitých situacích funguje, se Marie Kohlová přesvědčila i o mnoho let později, opět ve velmi těžké životní etapě. Dodnes o ní vypráví s viditelným pohnutím. „Vážná nemoc mi vzala i starší dceru, zemřela na rakovinu," nedokáže se ubránit slzám.

Poslední měsíce života prožila její dcera v hospicové péči. „Pořád jsme tam za ní jezdili, bývala ale hodně unavená, měla bolesti a často nás sotva vnímala. Několik dní po naší poslední návštěvě jsem měla celý den zvláštní pocit. Jasně jsem slyšela hlas, který dokola opakoval: ‚Telefonuj, telefonuj!' Hned jsem věděla, jaké číslo mám vytočit. Libuška měla telefon hned u postele. Skoro ani nestačil zazvonit a ona ho zvedla. Jako by to čekala. Měla po dlouhé době zase úplně jasný hlas. Chvíli jsme si povídaly, než jsme se rozloučily, poděkovala mi. A druhý den umřela," vypráví přerývaným hlasem seniorka.

Je přitom skálopevně přesvědčená, že se tenkrát stalo něco mimořádného. „Nemohla jsem tušit, že je to naposledy, co se uslyšíme, ale něco nás v ten den přimělo se spojit," zdůrazňuje Marie Kohlová.