Brigády neorganizovali, přesto měli obec vždy čistou a upravenou

Táborsko – Přestože v Haškovcově Lhotě se nedržely společné brigády na úklid obce, nikde byste nenašli ani papírek od bonbonu.
Jak řekl čtyřiaosmdesátiletý František Suchan, lidé si pořádku více hleděli. „Každý se přičinil. Stačilo, že obyvatelé uklízeli kolem svých domů. Už tím se vesnice stala krásnější," říká současný kronikář a bývalý starosta Haškovcovy Lhoty.

Jediný problém, který v obci mají, je s úklidem sněhu. Vždy si ale poradí. V Haškovcově Lhotě funguje také parta kluků, která se pravidelně stará o sečení trávy sekačkou. „Když je potřeba, tak se do sečení pustí. To je rozdíl oproti předchozím letům. Dříve jsme měli sice podobně velké zelené plochy, ale tráva tam rostla nadivoko, nikdo se nějak moc nezabýval jejím sečením," popsal František Suchan.

Jak ale dodal, nebylo to potřeba. Na volnou plochu se pustila domácí zvířata a bylo posečeno. „Řekl bych, že i teď máme obec čistou. Papírky od sušenek či bonbonů byste u nás na návsi hledali marně," dodává František Suchan.

Podobné vzpomínky má i Blanka Dvořáková (86) z Kozmic. „Dříve nebylo tolik odpadků jako dnes. Možná to souviselo s tím, že se věci nebalily do zbytečných obalů jako jsou třeba igelitové pytlíky. Například bonbony byly jen v krabičkách nebo se dávaly do kornoutů," míní Blanka Dvořáková.

Pamatuje si, že co šlo, to lidé spálili, co nešlo, vyváželi na zarovnání cest do lesa. „Neexistovaly PET lahve a veškeré sklo jsme museli vracet, protože bylo zálohované. Tím ubylo odpadků, které by se válely ve volné přírodě," dodává seniorka s tím, že lidé si podle ní více hleděli okolí.

Na čistotu svého okolí vždycky řádně dbá

České Budějovice – „Chodníky před naším domem jsem uklízela šedesát let. Teď už je to jiné, alespoň jednou za čas tady čistí ulice město, takže se o zametání a uklízení před domem nemusím starat," libuje si Věra Wipplingerová. „To ale neznamená, že bych tady nic nedělala, stejně mi to nedá," směje se.

V životě si Věra Wipplingerová prožila docela těžké chvíle. „Bydleli jsme s rodinou v Rapšachu a po válce nás vystěhovali. Bylo to hrozné, pamatuji si, že nás přestěhovali do rozpadlé pastušiny, kde nic nebylo," vypráví. „Jen nábytek jsme si mohli z našeho původního domu odvézt. Ale ani ten nám nevydržel dlouho. V tom domě, kam nás přestěhovali, nám ten nábytek úplně zplesnivěl," dodává.

Dnes už je ale vše jinak. Žije s manželem v krásném rodinném domku, který je obklopený upravenou zahrádkou. O rodinný dům a jeho okolí pečuje velmi svědomitě. „Tenhle dům jsme si s pomocí rodičů postavili vlastními silami. Ani si neumíte představit, jak jsme se na tom nadřeli," vzpomíná Věra Wipplingerová. „O zahradu i okolí domu jsem se vždycky starala. Bez toho to ani nejde. Nesnesu třeba, abych si jen tak sedla venku ke stolu a koukala, jak roste plevel kolem chodníku." S úklidem kolem domu jí ale pomáhá také její manžel Eduard. „Dělá toho hodně, podle toho, co je zrovna potřeba.

Třeba postříká plevel nějakým přípravkem, takže pak tolik neroste. Jinak ale uklízím hlavně já. A nevadí mi to. Úklid prostě k životu patří," dodává na závěr svého vyprávění Věra Wipplingerová.

Pořádek je důležitý, 
a to nejen na ulici

České Budějovice – Také na válečnou dobu vzpomíná Miroslava Lišková. „Tehdy spolu lidé hodně drželi, pomáhali si. Byla to zlá doba a lidé se ji snažili nějak ulehčit," vypráví o životě v čase druhé světové války.

„No a pak po válce začaly společné brigády. Lidé pracovali a uklízeli dobrovolně a nikdo se na nic neptal, nikomu to nepřišlo nějak nepatřičné. Bylo prostě třeba dát vše do pořádku," vzpomíná Miroslava Lišková. „Jenže doba se pak změnila a po roce 1948 nadšení lidí tak nějak ochladlo. To už pak byla zase jiná doba. Mého tatínka dokonce zavřeli. Nevzpomínám na to ráda," dodává paní Miroslava.

Na předválečné a válečné období ale vzpomíná i dnes, když spisuje svým dětem své vlastní paměti. „Před válkou jsme žili na statku, takže se pořád něco dělalo a nějak pracovalo," vzpomíná. „Nejvíc jsem se vždycky těšila na zimu. To bylo mnohem méně poviností než v létě, takže jsme si s dětmi mohli hrát. Hodně jsme sáňkovali nebo stavěli sněhuláky," vypráví o bezstarostném dětství s úsměvem.

„Život ve vesnici nebyl jednoduchý. Práce bylo hodně a samozřejmě se dbalo i na čistotu," říká Miroslava Lišková. „A to ve mně zůstalo i dnes, o pořádek se snažím starat stále," dodává.

Pořád se uklízelo

Velešín – „Jarní a jiné úklidy byly v minulosti povinně nepovinné," říká Anna Kyselová z Velešína. „Ale také jiné úklidy a brigády organizované hlavně fabrikou."

Dá se říci, že tehdy tři čtvrtiny obyvatel města pracovaly v tamním Jihostroji. A jak to v době socialismu patřilo k všeobecnému koloritu, ani v této továrně nechyběly brigády socialistické práce, které musely plnit své závazky. „Tehdy se sledovalo, kolik má kdo odpracovaných brigádnických hodin. Takže jsme pomáhali stavět například společenský dům, z něhož se pak stala restaurace Zlatá podkova. Také jsme stavěli jesle, v nichž později byla pošta. Rovněž ohromné rekreační středisko na Lipně na Radslavi," vzpomínala Anna Kyselová.

„Chlapi stavěli hrubou stavbu a dělali zednické práce, my ženy nastupovaly potom na úklidy." Dá se říci, že se vlastně pořád něco uklízelo. „Třeba na jaře a na podzim na Skalinách letní tábor pro děti. Větrali jsme tam, vše vyklepávali a uklízeli, než tam přijedou děti. Jezdili tam ruští pionýři a pak jsme je vozili po výletech," vyprávěla Anna Kyselová. Na jaře lidé nastupovali společně s hráběmi, lopatami a jiným nářadím na úklidy prostranství mezi paneláky a jinde. „Také jsme leccos sázeli. Dnes na to lidi většinou dlabou, nechávají úklid na obci. A lidé na to také nemají čas."

Přiložit ruku k dílu bylo samozřejmé

Jindřichův Hradec – Dříve zcela běžná věc, dnes už je k vidění spíše na venkově – společný úklid obce. Jaké vzpomínky na takové brigády mají dnešní sedmdesátníci?

„Vyrůstal jsem na vesnici a tam se uklízelo po zimě každý rok," vzpomíná Vladimír Solař. Tehdy prý to vypadalo tak, že se dal befel, kdy a kde se lidé sejdou a šlo se na věc. „Ráno jsme se sešli, rozdaly se úkoly a vyrazili jsme," pokračuje.

Marie Sokolíková, která sice pochází z Nové Bystřice, ale dlouhá léta již s manželem žije v Jindřichově Hradci, dodává, že pomůcky k úklidu zajistila vždy obec. „Dali nám košťata a kýble a my jsme chodili rádi," říká vitální seniorka. Její manžel Vlastimil Sokolík upozorňuje i na to, že dříve si lidé více vážili všeho kolem sebe. „Dřív to každý cítil jako svou povinnost, přiložit ruku k dílu, ale dnes si lidé vůbec ničeho neváží, kdeco zničí a to dřív opravdu nebývalo," říká.

Vladimír Solař ještě vzpomíná, že tehdy chodilo tak dvacet nebo pětadvacet lidí. „Chodili dospělí i děti, kdo měl ruce, tak se chopil díla a dělalo se, dokud nebylo hotovo. A kdo nepřišel, byla to jeho chyba, nikdy jsme ale nikoho nenutili," upozornil a dodal, že se vše dělalo zcela zadarmo. „Tedy svačinu jsme dostali, to ano."

Podle slov Ladislavy Heřmánkové z Jindřichova Hradce by se lidi tehdy styděli, kdyby na takovou brigádu nešli. „Navíc dřív lidé nebyli tak nepořádní, neexistovalo, aby se odhodily odpadky na zem," dodává a Marie Sokolíková přitakává.

Celá léta pracovala ve školství. „Když někdo něco zahodil, nebo mu i něco upadlo a já ho napomenula, hned šel a sebral to. Dneska aby se člověk bál ozvat. Ta dnešní mládež akorát odsekne a ještě nám nakáže, ať si to sebereme sami," kroutí hlavou.

Ona sama jezdívala jako malá k babičce, kde se vždy v pátek nebo v sobotu konaly velké úklidy. „Lidé tam společně uklízeli ulice, dbali na to. A potom se na té uklizené ulici usadili a povídalo se," vypráví.