Na památníček si našetřila sama. Stával dvacet korun, čokoláda tři

Tábor – Když chodila Věra Ferešová z Tábora na začátku šedesátých let na základní školu v Berouně, památníčky byly tehdy velmi oblíbené. Kluci se pro ně sice nenadchli, ale měla ho téměř každá z jejích spolužaček.

„Památníček jsem si koupila ve třetí třídě. Stával dvacet korun, což na tehdejší poměry bylo docela hodně peněz. Například čokoláda stávala tři koruny. Našetřila jsem si na něj sama, protože rodiče ho viděli jako zbytečnou věc," vypráví.

Jak říká, nenechala si do něj zvěčnit vzpomínku od každého. Dostaly ho jen ty spolužačky, které byly Věře Ferešové sympatické. „Měla jsem třeba spolužačku, co mi furt říkala Peško, Peško, a to mě hrozně rozčilovalo. Od ní jsem si do památníčku nic namalovat nenechala," směje se a vysvětluje, kde se přezdívka vzala: za svobodna se jmenovala Pechová. „Rodiče do něj nemalovali. Byl jen pro školu a kamarády. Jako první mi do něj kreslila kamarádka Jana Radová. Bydlela hned ve vedlejším baráku. Nakreslila mi tam kytičky a pod přeloženým rohem bylo napsané datum a medvídek. Vidím to, jako by to bylo dneska. Už se ale bohužel nestýkáme. Ani nevím, kam se odstěhovala. Další kamarádka mi tam třeba namalovala berounskou bránu."

Ještě dnes si také pamatuje, jak přesně památníček vypadal. „Byl hodně veliký. Měl dvacet na dvacet centimetrů, byl hodně silný, vázaný v pevných deskách. V těch byla vždy vytlačená nebo namalovaná nějaká pohádková bytost či jiný ornament. Když byly desky obyčejné, památníček byl lacinější. Podle mě byly hodně lákavé. Já na něm měla vyraženou kytici karafiátů. Dnes ani nevím, jak současné památníčky vypadají. U vnoučat jsem ho neviděla."

Památníček už ale nemá. Když se vdala, zůstal u rodičů. „Vůbec nevím, co se s ním pak stalo. Moje děti ho měly také," uzavřela.

Památníček si vedla hlavně děvčata, říká Václav Bican

Kluky – Památníček s obrázky a citáty, to byla záležitost hlavně dívek. Potvrzuje to devětasedmdesátiletý Václav Bican z Kluk, který si ho nikdy nevedl.

„Děvčata ho určitě měla. Chlapci ne, nebo si to nepamatuji," říká Václav Bican, který do památníků nikdy nekreslil ani nepsal. Byla to především holčičí záležitost. Vybavuje si, jak si spolužačky do památníčků kreslily a psaly navzájem. Památníček zdobily obrázky květin i domů a různé citáty a básničky. Památníček je tak pro mnohé vzpomínkou na kamarády či přátele.

Pro Václava Bicana je důležitý jiný památníček – deník, kam si zapisoval statistiky z fotbalových zápasů. Právě fotbal je pro Václava Bicana sportem číslo jedna. „Tady jsem hrál fotbal celý život," říká k působení v Klukách. „Do deníku jsem psal, kdo dal branky, a podobně, byla to taková kronika," vysvětluje a doplňuje, že z té doby je posledním hráčem. Ostatní už zemřeli.

Václav Bican, jak shrnuje, si nevedl památníček ani deník a ani nesbíral podpisy slavných. I když by jich měl plnou sbírku.

Třeba podpis gymnastek Věry Čáslavské a Evy Bosákové nebo hokejisty Karla Guta. Setkal se s nimi, když jako elektrikář pracoval v jejich domácnostech. „Několik bytů těchto prominentů jsme dělali. Třeba Bosáková, to byla vynikající ženská," zdůrazňuje. „Když jsme pracovali v jejím bytě, nechala nám klíčky od vybaveného bytu, kde měla ve vitríně medaile, a řekla nám: Kluci, svačinu máte v lednici, pivo také, kafe si uděláte. Až to budete mít hotové, klíčky vhoďte do schránky," zavzpomínal senior, podle kterého památníčky nebo deníky mají pro své majitele určitě velkou cenu.

Vzpomínky v památnících jsou neocenitelné

Jindřichův Hradec – Otrhané sešity s pevnou, ale stářím sešlou vazbou, dodnes střeží mnozí jako oko v hlavě. Památník je neocenitelnou vzpomínkou i pro Růženu Zikmundovou, která již deset let žije v Jindřichově Hradci.

„Tenhle je asi sedmdesát let starý," říká a ukazuje tenkou knížku. „Bylo mi tak jedenáct a s kamarádkami jsme si do památníků malovaly a psaly navzájem," popisuje a dodává, že jsou v něm samé hezké vzpomínky. Má v něm i podepsané i některé kluky, se kterými se kamarádila. „Někteří ale pak všechno začali mazat, že přece nebudou něco psát holkám," směje se.

Vzpomíná i na to, že její sestra, která byla o mnoho let mladší, jí z památníku vytrhala spoustu listů. „Musela jsem si ho schovávat. I přesto jsem ale teď sama překvapená, že jsem ho našla. Myslela jsem, že už ho nemám," dodává vitální seniorka, která se za život několikrát stěhovala. Ze Znojma se přestěhovala asi v jedenácti letech do Jihlavy a odtud potom do Nové Včelnice. „Myslela jsem, že se někde při tom všem stěhování ztratil. Ne snad, že bych ho vyhodila já sama, ale zkrátka že se cestou ztratil," nadnesla.

V památníčku ale nemá jen vzpomínky na spolužačky. „Psala mi tam i maminka a obrázek namalovala i za tu sestřičku, která tehdy byla ještě moc malá, než aby něco takového dovedla nakreslit," míní. Když listuje starou knihou, vzpomíná i na ty, kteří jí tam v upomínku něco nakreslili. „Mám tu i vzpomínku na svojí nejlepší kamarádku Olinu. Jak jsme ale bydleli v pohraničí, hodně spolužaček odešlo do Rakouska a kontakty se zpřetrhaly a ztratily jsme se z očí," přiznává Růžena Zikmundová. Později i ona sama malovala svým dětem do jejich památníčků. „Bylo to tehdy docela běžné, že je děti měly. Přijde mi, že dnes tomu tak není," myslí si.

Památník našla po letech i Jaroslava Vázlerová, která také žije v Jindřichově Hradci. „Je to moje památka na dětství, mnozí z těch, kteří se mi do něho podepsali nebo něco namalovali, už nejsou mezi živými," vrtí smutně hlavou.

Památníčky si s kamarádkami vedly asi tak v páté nebo šesté třídě. „A když jsme měli sraz po třiceti letech, podepsali se mi do něho všichni znovu. I učitelé," ukazuje hrdě Jaroslava Vázlerová. I ona má v knížce více obrázků a básní od děvčat. „Kluci psali neradi, nechtělo se jim. Mám tam jen dva," přiznává.

Když listuje sešitem, nachází zápisky nejen od spolužáků, ale i od kamarádů z vesnice a především od rodičů. „I já jsem potom psala do památníčku mým dcerám, ty je také měly, to bylo v 60. létech. Ale jak je to teď, to nevím. Jestli něco takového ještě dnes děti zajímá," krčí rameny.

Dodnes si přesně pamatuje, kdo jí jaká přání napsal a nakreslil

Boletice – Do svého památníčku se Miluše Krejčová čas od času podívá ještě i dnes. A listovat si ve vzpomínkách společně s ní stojí za to. Miluše Krejčová si totiž stále přesně pamatuje, kdo jí tam co napsal či nakreslil.

„A ráda si památníčkem listuji. Ve chvíli, kdy přáníčka čtu, vidím přesně každého jejich autora," řekla a vybízí k zalistování a četbě. Tak například:

„Když jsem ti psala v památník, byly jsme malé žabky. Vzpomeň si na mě po létech, až budem staré babky."

Aniž nahlédne přes rameno, okamžitě ví, kdo byl autorem. „To psala Laďka Gregorová, má nejlepší kamarádka," směje se Miluše Krejčová a přidává, že si na autorku tohoto přáníčka čas od času vzpomene, ale už vůbec netuší, kde Ladislava Gregorová dnes žije. „Jasně, že si vzpomenu. Ale Laďka se dvakrát stěhovala a já jsem pak po ní ztratila všechny stopy," dodala Miluše Krejčová.

Památník, jímž listujeme, dostala od svého otce pod stromeček. Nejvíc přání a obrázků je v něm datovaných s roky 1955 a 56. Dva přibyly ještě v roce 1958. Na knížce je znát, že se o ni její majitelka dobře starala. Nepoškozená vazba, takřka všechny listy. A ty, které chybí, těm z památníčku pomohli pryč autoři přáníček, která se jim příliš nevyvedla a tak raději namalovali jiná a ta původní vytrhli pryč.

Naštěstí takových moc nebylo.

Namátkou vybrané další přání už je ale vážnější. Od prvního pohledu krasopisně vyvedené stylem obrázku i písma Mikoláše Alše a je na něm uvedeno:

Milovati vlast znamená milovati to nejkrásnější. Milé Milušce v upomínku M. Kolářová „To psala moje první paní učitelka. Byla moc hodná a přitom měla těžký život. Přežila koncentrák ve svých jedenácti letech, už si tam dokonce museli kopat vlastní hroby, když v tom je Rusové osvobodili," dodává tvrdou vzpomínku Miluše Krejčová a pokračuje. „Paní učitelka měla z koncentráku podlomené zdraví, polévali je tam venku za mrazu vařící i ledovou vodou. Nežila dlouho, brzy zemřela."

Památníček je studnou milých vzpomínek na mládí

České Budějovice – Na první stránce svého ohmataného památníčku má paní Stanislava Ircingová vzkaz od svého tatínka. „Jediné dvoje ruce na světě zasluhují, abys je líbala: ruce otcovy, které na tě pracují, a ruce matčiny, které tě vychovaly."

Památník, který má od svého dětství, je pro ni zdrojem vzpomínek. „Hodně jsme se stěhovali, skoro celý život jsem prožila v Nižboru, který se nachází kousek od Berouna. Zde můj manžel totiž dostal místo ředitele. Vždycky jsme se ale chtěli vrátit sem na jih," vypráví. „Oba jsme to tady měli vždycky moc rádi, takže jsme se sem vrátili, hned jak byla příležitost."

Malý památník kdysi nalezla pod vánočním stromečkem. „Bylo to moje přání 
a skutečně se splnilo," vzpomíná. „Do památníčku mi psali a malovali nejen rodiče, ale i učitelé ze školy, no a samozřejmě také moje kamarádky. Tehdy jsme ho měly skoro všechny."

Titulní stránku památníku jí nadepsal a krásnou kresbou ozdobil její o pět let starší bratr. Na něj ráda vzpomíná. „Bratr byl zemědělský inženýr, stejně jako můj tatínek. Já bych ale řekla, že se minul povoláním. Moc hezky maloval a dokonce napsal tři knížky." S bratrem měla hezký vztah. „Vždycky mě chránil, 
i se kvůli mě klidně popral. Ale také jsme se pošťuchovali. Občas si ze mě dělal trochu blázny."

Některé vzkazy v památníku jsou veršované, jsou mezi nimi dokonce i úryvky ze známých básní. K dalším vzkazům a věnováním jsou připojeny krásné obrázky. „Kdo chtěl, mohl i malovat. Ale třeba já jsem kamarádkám do památníku spíše jen psala. Verše jsem měla ráda, takže jsem hodně používala ty," vypráví paní Stanislava. Památník je podle ní vlastně takovou formou lidové tvořivosti.

Její památník je skoro celý zaplněný. Nechybí v něm ani vzkazy psané v němčině. „Uměla jsem docela dobře německy, takže jsem kamarádila jak s Češkami, tak s Němkami. I ty mi do památníčku psaly a malovaly krásná věnování," vypráví. „A nevadilo, že jsme každá třeba chodila do jiné školy."

V památníku paní Stanislavy je i vzkaz psaný její adoptivní dcerou. A o stránku dále je také obrázek od její vnučky. „To je asi nejnovější zápis, později už mi do něj nikdo nepsal," říká na závěr. „Jsem opravdu ráda, že ho mám, je milé si ho prohlížet."

Také její maminka měla svůj památníček

České Budějovice – „Měla jsem doma i památníček, který tatínek poslal mamince 
z válečné fronty. Bojoval totiž v první světové válce," vzpomíná Jana Honsová z Budějovic. „Pamatuji si, že v něm byly i vylisované konvalinky, bylo to moc hezké."

Na to, jak se před lety psaly památníčky, vzpomíná s úsměvem. „Měla jsme ho hlavně my děvčata, kluci na takovéhle věci moc nebyli." Jak říká, byla to vždycky výsada, dostat od některé kamarádky památníček k zápisu. „Když jsme si památníčky vyměňovaly s kamarádkami, tak to někdy trvalo docela dlouho, něž jsme si ho vrátily zpět," vypráví.

Památníček dostala už jako malá. „Měla jsem ho hodně brzy. Asi nejvíc se do něj psalo, když jsem byla na obecné škole." Do jejího památníčku jí napsal věnování i její tatínek. Maminka do něj prý namalovala obrázek. V památníčku prý nechyběly ani vzkazy od oblíbených kantorů.

„Svůj památníček už ale nemám. Měla jsem ho ještě předtím, než jsem nastoupila na osmileté gymnázium," vypráví Jana Honsová. „Pak už jsem ale byla přece velká slečna 
a měla jsem jiné zájmy. Třeba jsem hodně hrála volejbal, který byl tady v Budějovicích velmi oblíbený," vzpomíná na studentská léta. „Pak ale přišla druhá světová válka a já už měla jiné starosti," uzavírá své vyprávění.