Vykání bylo projevem velké úcty lidí k lidem

Tábor – Jak říká čtyřiasedmdesátiletý sběratel pohlednic Jiří Kohout z Tábora, vykání mezi lidmi je projevem úcty. V dnešní době má však vykání už ale úplně jiný ráz.

„Pamatuji si, že mi rodiče vyprávěli, že dříve museli tatínkovi a mamince vykat. Já sám jsem to už ale nezažil," zavzpomínal Jiří Kohout s tím, že vykáním si lidé vzájemně vyjadřovali, že si sebe váží a že jsou rádi, že se opět vidí.

Děti podle něj dávaly rodičům najevo vděk za to, že se mohly narodit, že o ně rodiče pečují, starají se a dopřejí jim i důležité vzdělání.

„Dříve bylo také běžné, že vykal i učitel dětem. Dnes se s tím setkáváme jen výjimečně, a to až na vysoké škole. Na střední se tak děje málokde," poznamenal sběratel a spisovatel, který nedávno v Mladé Vožici pokřtil poslední ze svých knih, která nese název Mladovožický uličník aneb jak ulice k názvu přišly.

Vykání bylo podle Jiřího Kohouta projevem i lepších mezigeneračních vztahů. „To bylo možné pozorovat na první pohled. Mladší dávali starším všude přednost a naopak mladí čekali, až je někdo ze starší generace osloví. Sami od sebe by si to netroufli. To je obrovský rozdíl proti dnešku," popisoval.

V současné době si mezi sebou vykají už jen lidé, kteří se příliš dobře neznají nebo se neznají natolik, aby si nabídli tykání.

„Moji rodiče třeba svým rodičům ještě onikali. To znamená, že místo toho, aby se zeptali, například jak se mají, řekli, jak se oni mají. Dnes by nám to přišlo zvláštní, ale tehdy se tak mluvilo běžně," vysvětlil Jiří Kohout s tím, že v minulých dobách se více ctila osobnost každého člověka. 

Tykali jsme si, ale vzájemná úcta byla větší

Strakonice – Za dob mládí sedmašedesátiletého Václava Císařovského už otci a matce nevykali. Pamatuje si ale, jak jeho rodiče vykali prarodičům. „Mě to ale už tenkrát připadalo trochu divné," naznačil.

Přesto, že si mezi sebou tykali, cítil tenkrát větší vzájemnou úctu. „Zároveň ale byly ty vztahy mnohem přátelštější," zmínil se. Tak to je mezi některými lidmi dodnes, ale v mnohem menší míře.

Podle jeho názoru ale byla dříve obecně úcta mezi generacemi podstatně větší než je tomu v současné době. Pan farář nebo třeba vedoucí učitel měli daleko větší autoritu, pro děti mnohem víc znamenali. Například i proto, že se podíleli na životě v obci. Jejich příklad prostě víc táhl. „Dnes dávají děti především na svůj názor.

Možná, že je to i tím, že jim všechno moc snadno padá do klína. Rodiče jim všechno pořídí. Je prostě jiná morálka," poznamenal Václav Císařovský.

Pokud ovšem jde o dobrovolné hasiče, mezi kterými se pohybuje celý život, nemůže si prý v tomto směru stěžovat. Říká, že výchova mládeže u nich jde dobře. „Dřív na to sice bylo víc prostředků, lidé, co se mládeži věnovali, byli například víc uvolňováni z práce. Ale pokud jde o děti samotné, je to bez problémů," dodal. V minulosti měli například v dětských kolektivech přes 50 mladých hasičů, dnes je jich ke čtyřiceti.

Jeho přáním by bylo, aby se mezi lidmi objevilo víc úcty, jako to bylo kdysi. Sám Václav Císařovský ale moc nevěří, že by k tomu skutečně mohlo dojít.

Doma se rodičům vykalo, nebylo to divné

Prachatice – Doba, kdy se ještě rodičům s úctou vykalo, nemusí být tak vzdálená, jak by se zřejmě na první pohled mohlo zdát. Potvrzuje to i vyprávění aktivního seniora Jiřího Ludačky.

„A víte, že to si pamatuji moc dobře," říká na otázku, zda si vzpomíná na časy, kdy se mamince při oslovování říkalo: Maminko, vy.

„Moji rodiče se narodili v roce 1896 a 1899. Takže u nás doma se normálně používalo vykání. A to jak mamince, tak i tatínkovi. Já i moji sourozenci jsme jim, až do konce jejich života v šedesátých letech, vždycky vykali. Nikdy jsme při řeči s nimi nepřešli na tykání, ani v době, kdy už bylo běžné, že děti rodičům tykaly," říká Jaroslav Ludačka.

Jeho děti, ani děti jeho sourozenců, už nevykaly. „Nám děti normálně tykaly, to už byla jiná doba a doma si snad nikdo nevykal. I když, pamatuji si na kolegu z hasičského sboru, který si se svojí ženou celé manželství vykal. Tykání mezi sebou nepoužívali. A není to až zase tak dávno, to už jsme byli všichni dospělí chlapi, měli rodiny a oni si doma stále s úctou vykali," pokračuje ve vzpomínání Jiří Ludačka.

Podle něho byla úcta vyjadřovaná vykáním rodičům jiná, než později. „Záleželo samozřejmě i na tom, jací ti rodiče byli, to je jasné. Bylo to ale jiné, i ty vztahy a přístupy," myslí si a doplňuje, že zatímco on a jeho sourozenci rodičům vykali, rodiče si mezi sebou tykali.

Na vesnici, kde Jiří Ludačka vyrůstal, bylo vykání si mezi sebou naprosto běžnou věcí. „Málokdo si tykal, vykání bylo běžnější. A v rodinách, které byly věřící, se vykalo ještě déle, než v těch ostatních. Také v práci bylo běžné, že si všichni vykali. To není jako dneska. Tam, když byl někdo třeba o deset let starší, tak bylo normální, že se mu vyká, že se s ním netyká," popisuje.

Dnes je podle něho tykání mnohem běžnější. „Obzvlášť, když se chlapi trochu napijou, to si pak tyká každý a je jedno, kolik je komu let, kdo je starší," směje se.

V dnešní době vykání ustupuje, říká senior

Písek – Vykali jsme si dříve častěji? Převáželo „Dobrý den" více, na rozdíl od „Ahoj"? Na takové otázky jsme se zeptali Františka Gajdoše.

„Samozřejmě jsem byl odmalinka zvyklý vykat rodičům. Nikdo mě to tehdy neučil, bylo to prostě tak dané," říká senior a dodává, že rodičům vykalo všech pět sourozenců. „Byli jsme takovým způsobem vychovaní, netykal jsem jim, ani když jsem byl dospělý," doplňuje.

František Gajdoš osobně nikomu staršímu prý netykal. „Nikdy jsem staršímu člověku netykal, pokud mi to osobně nenabídl, ale i tak to bylo pro mě nezvyklé. Samozřejmě vykám i mladším lidem, pokud je neznám. "
S příchodem vlastních dětí a jejich výchovou šlo vykání stranou. „U dětí to přišlo samo, nijak jsme s manželkou od nich vykání nevyžadovali, těžko se dá říct proč. Prostě přišly a řekly ty," vzpomíná.

Vykání je svým způsobem i určitou bariérou mezi lidmi, ale také úctou. „Pokud někomu vykám, tak mu stěží řeknu vy vole, ale ty vole se řekne už snáze," říká.

Když byl František Gajdoš malý kluk, tak jak on, tak i jeho vrstevníci prý vykali svým rodičům a měli úctu ke starším. „Myslím si, že úcta k rodičům je problém ohledně zmiňovaného „ty" a „vy". Je spousta věcí, které nejdou říct tak lehce ve vykání jako v tykání," dodává.

František Gajdoš vzpomínal na své mládí a doby vykání rodičům a podotýká, že v takové době vyrostl a jinak si to nedokáže představit. Byla to jiná doba a jiná výchova, ale prý se vykání postupem času moc nezměnilo, spíše v dnešní době ustupuje. „Myslím si, že se změnila doba na tolik, že moderní je především to, že si všichni tykají," říká.

Své vyprávění zakončuje myšlenkou do budoucna. „Myslím si, že společnost směřuje k tomu, že v budoucnu se bude už pouze tykat," uzavírá.

Dříve k sobě byli lidé mnohem uctivější

Pístina – Sedmasedmdesátiletá Marie Marýšková z Pístiny vzpomíná na to, jak se dříve lidé k sobě chovali mnohem uctivěji než dnes a vykání s tím souviselo. „Bylo normální, že jsme jako děti zdravily každého, koho jsme ve vsi potkaly, vykání bylo samozřejmé," říká vitální seniorka.

I ve škole se děti chovaly lépe. „Sice je na jednu stranu dobře, že se dnešní děti nestydí, ale teď zas aby se pomalu bál učitel," míní a dodává, že dříve nebyli malí žáčci tak drzí. „I při focení vzorně stáli, zdravili, byli ochotní pomáhat," jmenuje klady, které dnes již nejsou takovou samozřejmostí.

I podle vyprávění její babičky nebo i rodičů, dříve si děti ani netroufaly nechovat se slušně a vykání bylo samozřejmostí.

„Babička když o někom mluvila, tak říkal „pan farář" nebo „pan učitel". Zkrátka tehdy všechny titulovali a neříkali jim příjmením," vysvětlila Marie Marýšková. Její generace však již oslovování příjmením považovala za samozřejmé. „I když na vesnici to bylo takové srdečnější," vzpomíná na časy, kdy tam ještě bývalo více lidí, kteří se scházeli a znali se tak lépe než dnes.

„Lidé zkrátka bývali uctivější. Já sama mám ve zvyku říkat pořád, prosím vás, a tak dále," dodává na závěr Marie Marýšková. 

Lidé si hodně i onikali, bylo to takové nóbl

Dobrá Voda u Českých BudějovicAnna Vacková se narodila v roce 1922 a dětství prožila ještě za dob první republiky. Na tuto éru českých dějin vzpomíná jako na dobu, která byla celkově víc „nóbl". Ve společnosti panovala větší úcta a lidé si sebe navzájem více vážili.

To se projevovalo i v tom, jak se mezi sebou lidé oslovovali. Samozřejmostí bylo nejen vykání, ale také onikání. „Když jsme jako holky chodily do školy, tenkrát si lidi i hodně onikali, to bylo nóbl. Ty a hele, jako dneska, se tenkrát vůbec neříkalo, jen mezi dětmi," vzpomíná Anna Vacková, rodačka z Kamenného Újezdu.
Vykání bylo naprosto běžné i v rodinách. Ač si to dnešní mladá generace jen těžko dovede představit, takto oslovovaly děti své rodiče.

„Táta si nikdy nepřál, abych mu říkala ty. Později přišla moje sestra Rozeta s tykáním, ale tykala jen mamince, tátovi ne, to by si nedovolila. Za nás se rodičům říkalo jedině vy," zdůrazňuje jednadevadesátiletá pamětnice. Když potom Anna Vacková dospěla, se svými třemi sourozenci nakonec mamince tykali. „Ale tátovi jsme si nikdy netroufli," dodává.

Když dnes děti svým rodičům jenom tykají, víc si k nim podle Anny Vackové dovolí. To oni jako děti nemohli. I chovat se museli o dost jinak než dnešní generace. Jakákoli neposlušnost byla nepřípustná. „Vážili jsme si rodičů, museli jsme je na slovo poslouchat, žádné srandičky nebyly. Co řekli, to platilo," vzpomíná Anna Vacková a dále popisuje, jak se jako děti neopovážili provádět žádná alotria a byli poslušní tak, že se za ně rodiče nemuseli stydět.

„Museli jsme chodit včas, nesměli jsme nikde lítat po nocích. Jednou brácha nepřišel, táta mu zamkl, a musel spát na půdě. Ráno šel do práce bez snídaně. Zkrátka poslouchat se muselo," vypráví Anna Vacková.

Na své rodiče vzpomíná dnes dvojnásobná maminka a několikanásobná babička s velkou úctou. „Táty jsme si hodně vážili, maminku jsme měli moc rádi, ale s ní to bylo trochu jiné, takové přítulnější," rozněžní se nakonec.

Vykat rodičům bylo normální

Dobrá Voda u Českých Budějovic – Na dobu svého mládí s námi zavzpomínala také jednadevadesátiletá Růžena Tomková, která se narodila v Trocnově. Děti podle ní chovaly ke svým rodičům velkou úctu a poslouchaly na slovo.

I v rodině bylo zvykem navzájem si vykat. „Bylo to úplně normální, u nás vykali všichni. Vykali jsme rodičům, i mamince, všem dospělým z rodiny. Tykat jsme mohli jen sourozencům a kamarádům," vypráví Růžena Tomková. Když se zamyslí nad tím, že dnes děti nejen všem v rodině, ale i mnoha jiným dospělým tykají, je na vážkách. „Moc se mi to nezdá, já mám pocit, že si děti k rodičům moc dovolují. Ale nevím, jestli je to jen tím vykáním. Je úplně jiná doba," zamýšlí se Růžena Tomková.

„Dřív jsme si nedovolili k rodičům vůbec nic. U nás v rodině neexistovalo žádné odmlouvání, co rodiče řekli, to bylo svaté. A poslouchali jsme na každé slovo. Když nás táta poslal něco udělat, šli jsme okamžitě. Dnes jdou děti, až když chtějí," říká pamětnice a připomíná, že děti tenkrát musely doma také hodně pomáhat. „Když jsme přišli ze školy, pásli jsme husy, nosili jsme dříví, dělali jsme úplně všechno," dodává Růžena Tomková