V Hlavatcích kovář zaskakoval 
i za zubaře. Vzal kleště a bylo

Želeč – Jednaosmdesátiletá Jarmila Ťoupalová se narodila v Hlavatcích a jak vzpomíná, u nich v obci bylo vždycky dost řemeslníků. „Vím, o dvou kovářích, kolářích, truhlářích a jednom ševci," vyjmenovala řemeslníky, kteří tehdy ve vsi fungovali.

Nechyběli zde ani bohatí sedláci, k nimž chodili na práci lidé, kteří měli malé hospodářství. „V Hlavatcích bylo i spoustu zedníků. Ti ale často pracovali přes týden jinde a domů se vraceli jen na víkend," popsala Jarmila Ťoupalová s tím, že v obci byly tenkrát otevřené i tři hospody.
„U kostela, u Říhů a u Kostečků," připomněla seniorka. Dřívější řemeslníci byli podle ní hodně poctiví. Tatínek její kamarádky například vyráběl podělávky, tedy boty ze dřeva. Jak vypráví, nešidil je. Na nárt našíval kůži, aby se boty ve sněhu či při dešti nepromočily.

„Podělávky jsme nosili do školy a jako žáci obecné školy jsme jim dávali co proto. Hold boty musely něco vydržet a tenkrát se o kvalitě jednoznačně nedalo pochybovat," doplňuje žena, která má již pět pravnoučat.

Hodně zaneprázdnění byli ve vesnici například koláři, protože v každém větším statku měli koně, které zapřahali do žebřiňáků. „Když se vozy rozbily a bylo potřeba je rychle opravit, protože se třeba sváželo obilí z polí, tak se skočilo ke koláři, který si s tím hned poradil," říká Jarmila Ťoupalová s tím, že lidé na vesnicích si snažili navzájem vypomoci.

Ke kováři si starší generace chodila ale i trhat zuby. „V Hlavatcích občas zubaře nahradil pan Vondruška nebo Kovář. Vzali kleště a bylo to," přibližuje drastické metody. Dnes se poctiví řemeslníci shánějí těžko. Je jich jako šafránu a na vesnicích se jejich počet oproti dobám minulým rapidně zmenšil.

Bez ševců se dříve lidé neobešli, boty ale musely vydržet i roky

Dobrošov – Vážili jsme si dobrých řemeslníků dříve více než dnes? Na to jsme se zeptali Marie Kortanové.
„Za dob mého dětství a mládí jsme byli odkázáni pouze na šikovné ruce našich sousedů. Zlaté ručičky lidí, kteří byli bez pochyby mistry svého oboru," říká Marie Kortanová.

Její rodina bydlela v malé vesnici, a protože nebyly automobily, všude se dopravovali pěšky. Co se však týče dostupnosti různých řemeslníků, na rozdíl od ostatních, Kortanovi mohli mluvit o štěstí.

„Náš tatínek se věnoval řemeslu, které už dneska považujeme za téměř vymřelé, nebo alespoň změnilo svůj název. Byl ševcem," poznamenává seniorka. Protože však ještě měli malé hospodářství a každý z nich musel pracovat na poli, tatínek se ševcovství věnoval více méně pouze v zimních měsících. „Navštěvovali nás lidé z dalekého okolí. Nové boty byly drahé, a proto k nám chodívali s prosbou spravit i to, co by se v dnešní době vyhodilo," říká a poznamenává, že životnost tehdejších bot se měřila na roky.

„Tatínek opravoval třeba uražený kramflek nebo prochozenou podrážku u boty. Za výměnu podrážky u podpatku si tenkrát účtoval 17 korun," vzpomíná Marie Kortanová. Její tatínek si prý i pečlivě vedl zápisník, kdo mu kolik zaplatil, i za co peníze vydal sám. Ke svým zákazníkům se vždy snažil být slušný a uctivý.

„Za švadlenou jsme pak docházeli do sousední vesnice – do Hrazan. Šila nám téměř všechno – od šatů na všední den, přes zástěry až po sváteční oblečení, prováděla i úpravy, například v podobě nastavování rukávů. Tehdejšími oblíbenými materiály byl barchet nebo kartoun, ze kterého se šily šaty na léto, " uvádí. Švadleny byly šikovné a kvalita jejich práce byla vysoká. Byly pro lidi nezbytné a všichni si jich velmi vážili, protože v předešlém období – za války byla prý o materiály na oděvy velká nouze. „Za jejich služby jsme platili samozřejmě penězi, někdy dokonce i domácími produkty, například vajíčky, " s úsměvem dodává.

Mnohem méně často než švadleny člověk narazil na krejčího, ke kterému Kortanovi chodili pouze pro kabáty, což bylo jednou za několik let. Kabáty totiž stejně jako boty nebyly levnou záležitostí.

„Dnes pro spoustu zboží ze zahraničí hodně řemesel zaniklo nebo jich je už hodně málo. Na dobu svého dětství vzpomínám ráda. Co se týče řemesel, která jsou i dnes, nemyslím si, že by se způsob práce až tak moc změnil. Snad jen tehdy byli lidé poctivější, navzájem si sebe více vážili a chovávali k sobě vzájemnou úctu za všech situací," uzavřela své vyprávění Marie Kortanová.

Řemeslník se musel otáčet tehdy, jako dnes

Vitějovice – Pro mějšláky si mohly před desítkami let dojít obyvatelé Vitějovic a spádové oblasti. Právě dřeváky tu totiž jeden z řemeslníků vyráběl. „Byla jich tu ale celá řada, byl tu řemeslník, který vyráběl hrábě, další pak košíky nebo třeba švec. Dokonce i nás tatínek přes zimu vyráběl březová košťata," vzpomíná Marie Hazuková na dobu svého dětství.

Už tehdy ale třeba švec neměl dostatek peněz jen z práce pro místní obyvatele. „Těžko se jen ve Vitějovicích uživil," potvrzuje Marie Hazuková. A tak si nasmlouval práci v prachatických kasárnách, kam dojížděl opravovat boty vojákům.

Ve Vitějovicích nechyběl ale třeba ani kovář, který při své živnosti třeba dělal želízka na orání, takže mezi jeho činnosti nepatřilo jen kování koní.

„Byl tu třeba i sedlář, který dělal třeba řemeny," pokračuje aktivní seniorka, která v první polovině týdne přijela z Vitějovic do Prachatic na setkání jubilantů svazu seniorů.

„Už tehdy to ale nebylo jednoduchý, aby řemeslník vyšel. Náš tatínek byl zedník. A proto, že v zimě práci neměl, dělal zmíněná košťata. Nevím, jestli je dneska velký rozdíl mezi řemeslníky. Otáčet se museli tehdy, stejně jako dneska. A pořád platí, že když není řemeslník šikovný, lidé se k němu vracet nebudou," dodala.

Knoflík měl držet tak, že by šel utrhnout jen s látkou

Velešín – „Myslím, že poctiví řemeslníci jsou dnes už spíše starší lidé," míní Anna Kyselová z Velešína. „Řada řemesel bohužel zmizela. Ve Velešíně například docela postrádám sedláře, který spravoval tašky, pásky, sedla a jiné věci z kůže."

A švec býval snad v každé vsi. „Dřív se dělali pořádné boty, které něco vydržely. Lidé je nosili dlouho, dokud šly opravovat. Teď vás z opravny s botami spíš vyženou a řeknou: Paní, kupte si nový. To se mi stalo. Měla jsem boty, které jsem nosila moc ráda, nechtěla jsem se jich vzdát, tak jsem je zanesla do opravny. Teď abych si boty spravovala sama. Jako tuhle, kdy jsem si prasklou podrážku zalepila gumou."

Také bývalo mnohem víc truhlářů, kteří vám udělali všechno možné. „Třeba v Mirkovicích, kde jsem v minulosti také žila, byli kromě truhláře švec i krejčí. Tohle řemeslo bylo v naší rodině. Moje maminka bývala pánská krejčová. Krejčím byl i její tatínek a dědeček. Stejně tak i bratři a sestry. Pamatuji si, že na posteli v pokoji byla velká deska a na ní stříhali látky. Tehdy krejčí museli odvádět precizní ruční práci, ty obleky vydržely věky. Moje maminka byla vyhlášená tím, že uměla knoflíkové dírky. Dírky tehdy byly umělecké dílo. Maminka mi vždy říkávala: ´Pamatuj si, že knoflík musíš tak přišít, že kdyby ho chtěl někdo utrhnout, vytrhne ho i s kusem látky.´"

V dávných dobách vyučení řemeslem hned tak každý nezískal. Musel prokázat, že řemeslo opravdu ovládá. „Maminka, ještě předtím, než jsme se odstěhovali do Mirkovic, šila v Praze pro pánský salón. Nad ni nebylo. Čili museli odvádět perfektní práci," pokračovala Anna Kyselová. „A také dokázali obleky hodně přešívat. To se tehdy hodně dělalo. Třeba oblek obrátili a přešili ho, že byl jako nový. Také na mě takhle maminka přešívala a pamatuji si, jaký jsem sklízela obdiv: Jé, to je nádhera, kdo ti to šil? Ptali se mě ostatní. Než někdo dostal výuční list, to nějakou dobu trvalo."

Podrážky držely floky

České Budějovice – „V Dukelské ulici byl švec, pan Klapal. Byl to pan řemeslník, něco uměl," říká s uznáním i po letech Jaroslav Tomka z Českých Budějovic. K ševci nosil Jaroslav Tomka boty své nebo i rodičů a vzpomíná hlavně 
na odlišný způsob práce s podrážkami. „V té době se podrážky nelepily, ale flokovaly.

Floky byly dřevěné špice, jako párátka, ale kratší a silnější. Do podrážky se šídlem udělala dírka a do té se natloukl flok," popisuje pamětník rutinní ševcovskou akci.

„Pan Klapal vyšel každému vstříc, všechno zašil, všechno opravil. I když někdo přišel s aktovkou, ochotně přišil, co bylo třeba," zdůrazňuje Jaromír Tomka. Ve městě přitom byli i další ševci nebo specializovaní řemeslníci. „Brašnáři v poblíž náměstí v Kanovnické ulici, říkalo se U ještěra, švec v ulici Matice školské, ševcová paní Marta ve Štítného ulici a další," vyjmenovává namátkou pamětník.

Mistr švec z Dukelské ulice spravoval boty i po znárodnění pod výrobním družstvem Snaha České Budějovice, kde se ale boty také vyráběly. „Snaha České Budějovice vyráběla za doby totality jednu 
z nejlepších pánských obuví 
v České republice. Pro dámskou obuv to zase byla Snaha Brno," připomíná českobudějovický rodák a patriot Jaromír Tomka.

Obdiv ke kovářskému řemeslu přivedl mladíka ke strojařině

Bednáreček – Absolvent českobudějovické průmyslové školy strojní a elektrotechnické Jiří Dráb se narodil v obci Bednáreček na Jindřichohradecku. Velmi obdivoval vesnického kováře a zaujetí tímto řemeslem zčásti nasměrovalo jeho kroky i na strojní průmyslovku do krajského města.

„Jako kluk jsem se velice rád díval, když mistr koval," vzpomíná na váženého obyvatele obce Jiří Dráb. Křestní jméno kováře bylo Ignác, říkalo se mu odvozeně Nácek. Kovář pro rodinu pamětníka dělal všechno, co tehdy bylo na vesnici od železa potřeba, ale Jiřího Drába táhly planoucí výheň a zvonící kovadlina do kovárny i když tam zrovna žádná zakázka nebyla „jeho". „Často jsem se tam byl i sám podívat," říká Jiří Dráb.

„Byla to taková dobrá duše a uměl všechno. Výheň se tam nezastavila," zdůrazňuje Jiří Dráb řemeslnou zručnost venkovského řemeslnického mistra. Pamětník dodává, že obdiv ke kovářské práci mu zůstal a proto se dal později na strojařinu, do Českých Budějovic šel na průmyslovku a odtud na vysokou školu. Profesně potom celý život působil i ve vysokých pozicích v pardubické Tesle.

K vesnickému kováři si například dávali Drábovi „nakládat" ostří pluhu. „Železné věci se ostřily kováním. Nebrousili se. Lidé byli chytří a věděli, že železa by tak ubývalo," zdůrazňuje senior, když hovoří o životě na někdejší vesnici. Nedávno si nechal podobně upravit Jiří Dráb v Pardubicích u známého kováře na chalupu v rodném Bednárečku, kde nyní žije, krumpáče. „Vydrží padesát let," říká s úsměvem pamětník o vylepšených krumpáčích, když chválí letitou metodu.

Vesnický kovář ovšem zvládal nejen „nakládání" ostří pluhů. Samozřejmostí bylo kování koní. Dělal motyky, vidle, petlice na dveře. Prakticky vše, co bylo v domácnosti a na poli ze železa potřeba.

Vesnický kovář v Bednárečku skončil v době kolektivizace, ale dodnes na něj pamětníci vzpomínají.