VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jak jsme se učili na hudební nástroje

Jižíní Čechy - Opět je tu nový díl „nekonečného" seriálu jihočeských Deníků s názvem 70+. Minule jste vzpomínali, jak se dříve vychovávaly děti. Dnes přichází na řadu vzpomínky, jak jste se učili na hudební nástroje. Příště se vás zeptáme, jaké jste dříve vyprávěli anekdoty.

31.3.2014
SDÍLEJ:

Jiří Vaněk, Dobronice u ChýnovaFoto: Lucie Janečková

Silné rty mu místo trumpety určily heligonku

Dobronice u Chýnova – Na to, jak začínal hrát na hudební nástroj, zavzpomínal Jiří Vaněk z Dobronic u Chýnova.

Podle něj bylo v dřívějších dobách úplně běžné, že se hudbě věnovali učitelé i děti.

„Tatínek mě v deseti letech přihlásil k panu Kratochvílovi do Chýnova. Byl to tehdy už podnikatel, vyráběl pletivo, ale mimo jiné učil hře na nástroj," vysvětloval Jiří Vaněk.

Když svého žáka viděl poprvé, nejdříve si ho pořádně prohlédl. „Připadal jsem si, jako když na trhu kupuje koně. Největší pozornost věnoval mým rtům. Řekl mi, že na trumpetu nikdy hrát nebudu, protože mám silné rty. No a od té doby vlastním heligon. To už je spousta let," pokračoval Jiří Vaněk, kterého hudba provázela až do dospělosti. Dostal se až k posádkové hudbě a od sedmdesátých let se se svým heligonem připojil k místním dechovkovým kapelám.

„Pamatuji si, že Kratochvíl na první zkoušku pozval všechny kluky ze třídy. Byl hodnej, spíš takovej taťka. Nejdřív nás učil zadarmo, pak ale začaly klasické hudebky, takže jsme museli za hodiny i platit," vyprávěl pamětník s tím, že jeho rukama prošly desítky žáků z obce.

Dodal, že učitelé za první a druhé světové války a ještě v padesátých letech byli univerzálními venkovskými kantory, což znamenalo, že hrát na hudební nástroj jim nebylo cizí. Pak se ale jiní začali na výuku specializovat, a od té doby hra pomalu ustupovala.

Otec prodal kobylu a koupil mu saxofon

Strakonice – Téměř čtyřiaosmdesátiletý Miroslav Lukeš začínal s muzikou v osmi letech. To začal chodit ještě za první republiky k soukromému učiteli hudby ve Volyni. Tenkrát bydlel v Přechovicích, kde se narodil.

„Otec byl fanda do muziky a maminka taky trochu, učitele jsem měl dobrého, a tak mě ani moc pobízet nemuseli, já jsem se učil hrát rád," zmínil se. Hrál na housle. Dětí, které se hudbě mohly věnovat, tenkrát prý bylo docela málo. Z Přechovic byl snad jediný.

Dodnes si vzpomíná na jeden zážitek ze svých dětských let spojený se hrou na housle. „V Úlehli, kousek odtud, co pocházela maminka, byla o pouti taneční zábava a mě postavili na židličku a já jsem tam s nimi hrál, moc mě to tenkrát bavilo," popsal.

Po válce se Miroslav Lukeš začal učit hrát ještě na klarinet. „Pak přišla svazácká muzika ve Volyni. Znali mě, že hraju na housle a na klarinet, tak mě hned pozvali. Potřebovali ale saxofon," pokračoval. Ale kde ho vzít? „Řekl jsem to doma, otec měl zrovna kobylu na prodej, tu prodal za patnáct tisíc. A tak jsme jeli do Kraslic, kde jsme saxofon koupili," zavzpomínal. Aby sedlák udělal něco takového, to na tehdejší dobu rozhodně nebylo obvyklé. Na saxofon se pak Miroslav Lukeš naučil víceméně sám.

Mezitím hrál i v dalších kapelách. V roce 1951 šel na vojnu, kde měli také kapelu. Po vojně zase hrál s různými kapelami, zhruba od roku 1954 s Bláhou s Volyně. Asi v roce 1963 založil vlastní kapelu – na Strakonicku dodnes dobře známý Melodion.

A hraje aktivně do dneška. Celoživotně má nejraději saxofon. Muzika ho prý drží při životě.

Hudbě se stále věnují i jeho dvě děti Miroslav Lukeš mladší a Ivana Váchová.

Na heligonku se naučil sám, na trumpetu chodil k učiteli

Hrejkovice – Heligonka, to je celoživotní láska Josefa Tesky z Hrejkovic. „Hraji na ni od deseti let," říká senior, který před několika dny oslavil 83. narozeniny. 
  

Hraní a muzicírování ho neopouštějí ani v důchodu. Stále vystupuje a písničkami dělá radost nejen sobě, ale především svému okolí. Naposledy se představil v pátek v Pechově Lhotě. Pravidelně každý týden hraje ve Velké. Už patnáct let. Také ho těší, když si zapne TV Šlágr, kde pouštějí podobné písničky.

Hrát na heligonku ho přitom nikdo neučil. „Byl jsem samouk. K učiteli jsem nechodil a tenkrát neexistovaly ani hudební školy," podotýká. Jeho rodiče na žádný nástroj nehráli, neměli k tomu vztah. K muzice přivedl Josefa Tesku strýc, který mu věnoval nejen heligonku, ale i trumpetu.

„Heligonka, to byl nejdostupnější nástroj na vsi," vysvětluje a doplňuje, že není výjimečné, že se na ni naučíte hrát sami. „Třeba mám dar od Boha, každý neumí zpívat. Já jsem dobrý zpěvák, nebo byl, dneska už to tolik nejde," říká Josef Teska, kterému je líto, že nemá v rodině nástupce. „Za celý život se mi nepodařilo přimět ani děti, ani vnoučata, aby začaly hrát na heligonku. Doma mám dvě, měl jsem tři, ale jednu jsem prodal. Až nebudu, budou je muset prodat. Nikdo neumí ani vrznout," vysvětluje senior, kterého velmi baví, když může hrát lidové písničky. „Moderní hudbu nikomu nekritizuji, ať si každý vybere, co chce. Já si také vybírám. Mám rád šumavské písničky, které berou u srdce a které něco říkají. Písničky ze života," vysvětluje senior, který je smutný z toho, že na vesnicích je málo muzikantů.

Josef Teska umí zahrát nejen na heligonku, ale i trumpetu. Na tu začal hrát, když mu bylo šestnáct let. Tehdy chodil do učení v Bechyni, kam na kole dojížděl z nedalekých Dobronic. Do Bechyně chodil k hudebnímu učiteli. „Byl to vysloužilý muzikant, který hrál ve vojenské kapele a učil asi pět šest kluků. Byl na nás velmi přísný. Tito muzikanti- profíci muziku ovládali dobře. Koukal z okna a věděl, že notu hraji špatně," vzpomíná na svého učitele.

Když se Josef Teska po učení vrátil do rodných Hrejkovic, s hráním na trumpetu vlastně skončil. „Tady jsem možnost neměl. Musel bych hledat kapelu v okolí. Já se musel věnovat řemeslu," uzavřel.

Z hraní nebylo nic

Jindřichův HradecJana Hájková říká, že veškeré její hudební snažení skončilo asi ve druhé třídě základní školy. „Samozřejmě jsem neušla takovým těm bubínkům a trianglům ve školce, ale protože náš tatínek hrál na několik nástrojů, chtěl to samozřejmě přenést i na své děti," vzpomíná.

Ještě před nástupem do první třídy jí i její sestru, se kterou se Jana Hájková pravidelně navštěvuje, i když je dělí nemálo kilometrů, učil hrát na flétnu. „Na té asi začínal každý, ale mě to zkrátka nešlo," přiznává vitální seniorka.

Její sestra se během pár týdnů hrát naučila. „Ze mě byl ale tatínek nešťastný, ale mě to ani moc nevadilo," nadnesla. Sama měla totiž raději pohyb a přírodu. „Nejradši jsem stejně jezdila na kole a na nějaké hraní jsem neměla ani pomyšlení. O to víc to ale asi tatínka mrzelo a zlobilo," přemítá.

Když to nevyšlo s flétnou, zkoušel její hudebně nadaný otec jiné nástroje, ale neuspěl ani s houslemi, ani s klavírem. „Nemám hudební sluch, všechny moje pokusy skončily velice brzy," krčí rameny Jana Hájková.

Na druhou stranu je ráda, že tatínek netrval na tom, aby chodila někam do lidušky na hodiny hudby. „Asi nakonec sám poznal, že k tomu nejsem, ale nazlobil se před tím se mnou hodně," usmívá se při vzpomínkách.

V případě její sestry byl tatínek úspěšnější. „Naučila se pěkně pískat na flétničku a potom i na klavír. Nikdy se tomu ale dál nevěnovala," podotkla Jana Hájková a dodala, že hra na klavír v rodině skončila, když jejich tatínek zemřel. „Maminka se pak toho nástroje zbavila.

Říkala, že jí ho moc připomínal. Nám taky, ale v tom dobrém," vrtí hlavou.

Jana Hájková si ale vzpomněla i na to, jak se snažila na hudební kroužek přihlásit svého syna Petra. „Nakonec jsme to vzdali. Napřed se chtěl učit sám, že bude hrát na kytaru, ale asi na tom s tím sluchem bude po mě," směje se babička čtyř vnoučat.

Na harmoniku si našetřil sběrem lesních plodů a stavěním kuželek

Kaplice Jiří Hlaváč z Kaplice měl vždycky rád hudbu. A když uslyšel potulné muzikanty, bylo rozhodnuto, začal se muzice věnovat aktivně.

„Za první republiky chodívali krajem šumaři. Když jsem v roce 1943 ležel v českobudějovické nemocnici po operaci slepého střeva, přišli nám muzikanti zahrát pod okna. Pamatuji si, že to byli Ctibor a Sochor," vyprávěl v sobotu Jiří Hlaváč, který v neděli oslavil své 87. narozeniny. „Hráli tak pěkné písničky, že mě to úplně chytlo a od té doby jsem toužil po harmonice."

Tehdy mu bylo 16 let a když se z nemocnice vrátil domů, pořád o harmonice mluvil. Jenomže pořídit si za první republiky tahací harmoniku nebylo jen tak.

„Nebyly na to peníze. Toužit po harmonice jsem ale nepřestal a tak jsem si zatím pořídil alespoň foukací – chromatickou honerku s tlačítkem. Hrála pěkně, ale na to jsou třeba plíce," podotkl Jiří Hlaváč s úsměvem.

Foukací harmonika mu pak přestala stačit, tak se rozhodl, že si musí našetřit na tahací. „Pochopitelně ohranou, ne novou. Chodili jsme proto na borůvky, maliny a ostružiny nebo houby, také jsme si přivydělávali tím, že jsme stavěli kuželky. Za to se získali větší peníze. Museli jsme je stavět celý den, bolela nás záda, ale korunky do kasičky byly," vyprávěl Jiří Hlaváč. „Nejdřív jsem si pořídil dvouřadovku, a později, až tak za pět sedm let, jsem si našetřil na třířadovku."

Jiří Hlaváč se na tahací harmoniky naučil hrát, ale ve hraní se chtěl zdokonalovat. Řešil to tak, že chodil do hospod na limonádu a pozorně sledoval, jak hrají dobří harmonikáři. „Od nich jsem to okoukal," řekl.

Když nastoupil do zaměstnání, našel si kamarády, kteří také hráli na harmoniku a kytaru a rádi spolu hrávali v lese u ohně.

„Jenomže přišel protektorát a zákaz zábav, tak jsme hráli potají. Třeba ve vsích na posvícení a podobně," pokračoval Jiří Hlaváč.
Ačkoliv je mu už přes osmdesát let, hraje stále. Jednak sám sobě doma pro radost, ale také v kaplickém klubu pro seniory. Zná desítky písniček, jako třeba Kalná voda, Fůra slámy, Páslo děvče, páslo koně a množství dalších a všechny si pamatuje. „Já mám nejradši písničku Voněly růžičky… Pořád mě to baví. Až mě přestane bavit hrát na harmoniku, bude to špatný," podotkl.

Rád hrával na harmoniku své mamince, se kterou měl moc hezký vztah. Také hrávali na doderkách. Bývalo totiž zvykem, že když ženy ve vsi dodraly peří, pozvaly si na závěr harmonikáře, připravily pohoštění a zpívaly od večera až do půlnoci.

„Dřív k sobě měli lidé blíže. Dnes má každý kulturu doma," konstatoval Jiří Hlaváč. „Hudba je dobrá věc. Vytváří hezké vztahy mezi lidmi a dovede rozveselit."

Se hrou na housle kdysi začínal, nejraději však má klarinet

České Budějovice – Ve společnosti hudby strávil celý život. Hudba mu umožnila procestovat i část Evropy. Tatínek Václava Faktora z Číčenic byl nadšeným muzikantem. Svého syna k hudbě vedl už od útlého mládí. „Za první republiky byly základem housle. Na ně jsem hrál čtrnáct let. Až později ve vojenské hudební škole jsem se dostal k dechovým nástrojům a začal jsem hrát na klarinet a fagot," vzpomíná Václav Faktor.

Po absolvování konzervatoře dostal místo v Táboře. Po čase byl přeložen do Německa. Zde se seznámil s lidmi, kteří hráli v různých cirkusových orchestrech. Přidal se k nim a díky tomu procestoval část válečné Evropy. Díky svému bratranci získal i angažmá v Basilejském orchestru. Těsně před únorovým převratem 
v roce 1948 se vrátil do rodné země a už se mu nepodařilo legálně odcestovat zpět do zahraničí.

Stálé místo získal na krátkou dobu v Olomouci. Stále ale toužil po cestě za hranice. Na několik let se mu to dokonce povedlo. Jenže pak přišla nabídka odcestovat do Kanady. V Česku měl ale stále manželku a dvě děti. Vrátil se pro ně a pokusil se s nimi překročit Dunaj. Manželce a dvěma dětem se útěk podařil a už zůstali v USA. Václav Faktor byl při tomto útěku postřelen a chycen ruskými vojáky. Musel si odpykat devítiletý trest v Jáchymově. Po ukončení trestu získal místo v Plzeňské filharmonii, kde hrál celých dvacet pět let.

V Heřmanově Huti u Plzně, kde bydlel, založil pod jménem místní sklárny dětský orchestr. Na své žáky, které během let učil, je náležitě hrdý. „Celkem jsem jich postupně učil kolem sedmdesáti," počítá Václav Faktor. Jedním z jeho žáků byl i Martin Peschík, který je v současné době šéfdirigentem v Jihočeském divadle. „Toho chlapce jsme s mojí druhou manželkou Maruškou vychovávali od tří let. Už od mala jsem ho učil hrát na klavír. Je opravdu nadaný," mluví o svém osvojeném synovi.

Oblíbeného skladatele Deníku prozradit nechtěl. „To nemůžu jednoho vybrat, vždyť bych křivdil těm ostatním, které mám rád. Oblíbených skladatelů mám prostě mnoho," usmívá se Václav Faktor a ukazuje na polici, na které má vystaveny CD a DVD s různými velikány vážné hudby. „Spíš bych mohl jmenovat skladatele, kterého mám rád nejméně. Je jím brněnský 
Leoš Janáček, ten mi k srdci prostě nepřirostl. Neříkám, že je špatný, ale já jsem si svou cestu k němu nikdy nenašel a už ani nenajdu.

Němce za války „vítal" americkou hymnou

České BudějoviceJana Mikeše hudba provázela po celý život. A to přesto, že nepochází z hudebně založené rodiny. Jediným dalším hudebníkem byl jeho bratr. Na první housle se Jan Mikeš začal učit v deseti letech v měšťanské škole
v Bavorově. Tehdy jej učil místní varhaník z kúru. Později se mu zalíbila hra na klarinet. Jeho nejoblíbenějším nástrojem se však stal saxofon. V jeho rodné vsi žilo hudebníků více.

„V roce 1944 se začalo proslýchat, že se k nám blíží Američané, aby nás osvobodili. Tak jsme se sešli na návsi a začali nacvičovat americkou hymnu. Když jsme pak zaslechli blížící se vozy, začali jsme ji hrát – jenže to přijeli Němci. Tak jsme se honem rozutekli a poschovávali se. Naštěstí se nikomu nic nestalo," vzpomíná na válečné časy Jan Mikeš.

Dechová hudba jej provázela v každém povolání. Na vojně hrál ve vojenské kapele. Potom, co se stal vojákem z povolání, hrál s různými kapelami. A ani po odchodu od armády na hudbu nezanevřel.

„Hudba si mě našla všude. Vždy se totiž najdou lidé, kteří mají rádi hudbu a hrají," řekl Deníku. „Svého syna jsem učil hrát na klarinet, ale nevydržel u toho. Jeden z pravnuků ale možná hrát bude. Nástroje si schovávám, třeba je jednou využije," usmívá se Jan Mikeš. Sám už totiž hrát nemůže, před třemi roky si totiž zlomil ruku a s hraním na hudební nástroje musel přestat.

Autor: Redakce

31.3.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Vojenská policie přijela udělat radost do Domova Matky Vojtěchy v Prachaticích.
18

Ježíškova vnoučata plnila přání, oslovila i vojáky

Denisa a Kateřina Červenkovy jsou specialistkami na triatlon (na snímku z Táborského triatlonu zleva), přesto září i mezi kovanými plavkyněmi.

Sestry Červenkovy zářily na plaveckém šampionátu

Již nejsou mezi námi

Táborsko - Přinášíme přehled posledních rozloučení v okrese.

Mladík znovu kradl. Teď ho čeká soud

Tábor - Krádež zboží za tři stovky se nevyplatila šestadvacetiletému mladíkovi ze Žďáru nad Sázavou.

Mladá Vožice a Chýnov prostaví přes 40 milionů

Táborsko - Ve městech finišují se splněním plánů letošního roku a zároveň plánují úkoly pro ten následující.

Ve sněžné pohotovosti je v Táboře 12 brigádníků

Tábor - Letos se technickým službám podařilo zajistit o něco více dobrovolníků, kteří je zastoupí v odklízení sněhu z chodníků.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT