Děti si soudružku rády zkracovaly na soušku

Tábor – Téměř osmdesátiletá Pavla Pešičková z Tábora přišla v roce 1974 o milovanou práci kantorky. Pro tehdejší režim byla na černé listině a začala tedy pracovat na dráze.

„V této době byli všichni soudruzi. Lidé, kteří ale na dráze pracovali v nižších funkcích, si s tím hlavu nelámali. Měli jsme dva dispečery a s gustem jsem jim mohla říkat pane Sýkoro nebo pane dispečere. Zkrátka, měla jsem to štěstí, že jsme se mohli oslovovat normálně," vzpomíná seniorka s tím, že tento přístup si doslova užívala.

V paměti uchovala i oslavy prvního máje v roce 1986. „Tehdy jsem učila u řezníků na učilišti a šli jsme v čele průvodu. Šel s námi i nadřízený přímo z masny a já ho omylem oslovila příjmením a zapomněla na soudruha. No to bylo něco. Kolega do mě ihned strčil, abych se opravila a neměla zbytečně zle," popisuje s tím, že si ani nedovede představit, co by následovalo, kdyby lidé soudruhy jednoduše vypustili. „Všichni byli soudruzi. Soudruh doktor, soudruh lékárník, soudruh profesor. Mně děti ve škole rády říkaly souško. Zkracovaly si to," směje se Pavla Pešičková. „Já jim zase vždy říkala, že souška je suchý strom v lese."

Po revoluci se lidé „soudruhovat" zase odnaučovali. „Byl to nezvyk. Pamatuji, že jsem šla na gymnázium nabídnout nějakou knihu a ptala se po soudruhu řediteli, jak jsem byla zblblá. I když to člověk někdy pomotal, vracel se ke klasice rád a lehce si na ni zvykal," shrnula pamětnice, která maturovala v roce 1953.

„Tehdy by nás ani nenapadlo, co bude následovat a na co budu moci vzpomínat. Učitelé byli páni profesoři, a tak to mělo taky zůstat," míní Pavla Pešičková.

Dřív se lidé oslovovali a zdravili s úctou

Český Krumlov – Uctivé oslovování typu „paní učitelová, paní doktorová" zažívala Helena Braunová z Českého Krumlova ještě jako dítě.

„Takto to pokračovalo tak do roku 1948," vzpomíná. Ovšem i později slušné oslovování mezi lidmi, které vyjadřovalo úctu, přetrvávalo. „Třeba dívky všichni oslovovali ´slečno´. Čili já byla pro všechny slečna a jinak by mi nikdo neřekl," říká Helena Braunová.

„To samozřejmě platilo i pro chlapce. Oslovovali nás : „Slečno Helenko, slečno Jarmilko… Teď si mladí hned tykají a mnohdy se oslovují opravdu škaredě. Když chlapec pozval dívku na rande, vykali si. K tykání přešli až za jakou dobu. Chodívalo se na korzo, děvčata chodívala na jedné straně, chlapci na druhé a když se chtěli připojit, zeptali se: „Slečny, můžeme vás doprovodit?" Když nás chlapci pozvali do kina, platili za nás a na první schůzce si rozhodně nic nedovolili. Chování mladíků vůči sobě si stanovovala sama dívka a když si na sobě nechala záležet, rostla jejich úcta k ní. Vzájemné chování lidí k sobě bylo takové jako v rukavičkách a mně se to moc líbilo."

Stejně jako když Helena Braunová kolem roku 1958 chodila do tanečních a na čaje. Mládenci žádali dívky o tanec větou: „Slečno, smím prosit?" Přičemž se všichni na tyto příležitosti hezky ustrojili, oblek s kravatou byl nutností.

Na začátku 50. let se lidé zdravili „Má úcta" či spíš „maucta", ale brzy poté už přešli na „dobrý den". Muži však při pozdravu smekali klobouky. „Muži nikdy neseděli v kloboucích a čepicích ani v hospodách. Tam na ně byly věšáky a každý štamgast měl svůj kolík, na který si nesměl odložit klobouk nikdo jiný. Klobouky si muži sundavali samozřejmě i v kostele. Dnes je například móda nosit kšilt otočený dozadu, ale dřív to byla známka opilosti," vyprávěla Helena Braunová. A pokračovala:

„Dnes mluví každý, jak ho napadne, mladí včetně dívek běžně mluví vulgárně. To není demokracie, slušnost vymizela. V 50. letech i dělnické rodiny dbaly na to, aby jejich děti mluvily slušně. To patřilo k tehdejšímu koloritu."

Slečna na tykání kývla až po třetím tanci

Chvalovice – I když doba, kdy se manželce pana doktora říkalo uctivě paní doktorová, je dávno pryč, zvyk vykat si přetrval. V rodině Karla Boháče se rodičům nevykalo, ale tykalo, stejně, jako je zvykem dnes.

„S maminkou, otcem, bratrem, babičkou a dědou jsme byli jedna krásná rodina, kde uznání každého člena bylo stoprocentní. Z tohoto pak pramení i tykání v celém rodinném kruhu," říká.

Celá obec Mokré, kde Karel Boháč vyrůstal, si v době jeho mládí tykala, jeden druhého bez výjimky zdravil, což bylo základem. „Jistě, že my mladí jsme starším Vy říkali, spolu mezi sebou jsme si ale tykali. Úcta byla snad i tou válkou daleko vyšší proti dnešku. To mi potvrzuje i příhoda, kdy jsem seděl v autobuse, který vezl demonstranty. Šestnáctiletí mladí byli vulgární, slovo „vole" padalo často i na adresu jiných. Ty děti neměly za „učitele" spisovatelku Boženu Němcovou, nikdo jim neřekl nic o roku 1848 i ruku líbám, milostivá paní," myslí si Karel Boháč.

Ten vzpomíná na dobu, kdy potkal svoji manželku poprvé. „Byl jsem tehdy na pouti v Dubném. A jak to chodí, hudba hrála, rád si zazpívám. Tenkrát však přišla do sálu slečna. Zatočil se mi celý svět a já honem běžel se slovy: Slečno, smím prosit? Nezbývalo jí, než přijmout moji žádost. Tykání mi dovolila asi po třetím tanci, stala se pak mojí manželkou a tykáme si samozřejmě dodnes," vzpomíná.
Toho, jaké rodinné vztahy mají manželé Boháčovi se svými dětmi, ale hlavně vnoučaty, si dodnes aktivní senior velice váží.

„Máme dvě vnučky dvacítky, ty už jsou moc dospělé a rozumné, což nás s babičkou velice těší. Mezi prostřední patří kluci, kteří nás oba také berou. Pak nejmladší předškoláci, kluk a děvče, přijedou, s křikem se s námi vítají. Nejmladší je vnučka Vikinka, náš mazel, vždycky křičí: Dědo Kájo. Ty jsi jen můj děda," popisuje aktivní senior. Ten je podle svých slov rád, že je jemu a jeho manželce sedmdesát let, že pracovali a žili tak, jak jim rodiče přikázali a naučili.

Dnešní doba je i na zdravení příliš uspěchaná

Milevsko – Pozdrav a oslovení patří v našich životech mezi naprostou samozřejmost, ale jak je známo, postupem času a vývojem našich životů se vše pomalu mění. A tak to je v dnešní době i s pozdravem a oslovováním. Na to, jak se dříve oslovovalo či zdravilo, jsme se zeptali i jednasedmdesátiletého Josefa Hrdličky.

„Musím říct, že si na oslovování jako například Paní lékárníková nevzpomínám. Oslovovali jsme se spíš jako dnes," říká senior a dodává, že takové oslovování se vyskytovalo spíše za dob jeho rodičů a možná i prarodičů. Dříve se lidé slušně zdravili slovy, která slýcháváme dennodenně i v dnešním uspěchaném světě. Fráze „Dobrý den" se už tak v naší společnosti drží několik desítek let takřka beze změny.

„Jediný rozdíl vidím v tom, že když jste se dříve pozdravili, tak jste se i zcela automaticky zastavili a prohodili spolu pár slov. Například jste se zeptali, jak se dotyčná osoba má, a s pozdravem na shledanou jste pokračovali ve své cestě dál," vzpomíná Josef Hrdlička. Po chvilce dodává, že dnešní doba je příliš uspěchaná a je to znát i na pozdravech a náladách mezi lidmi. „Dnes, když někam jdu, tak mě ani kolikrát někdo známý nepozdraví. Všichni na vše příliš chvátají, nezdraví se a jsou podráždění," dodává senior a s nostalgií v hlase vzpomíná, jak dříve na sebe byli lidé milejší a slušnější.

Když byl Josef Hrdlička malý kluk, tak jak on, tak i jeho vrstevníci měli úctu ke starším a především k učitelům. Ty prý oslovovali stejně jako dnes, paní učitelko nebo pane učiteli, co se ale z žákovského pozdravu vytratilo, je respekt k autoritě, kterou pro ně učitelé byli.
A jaké byly pozdravy tehdy mezi mladými? „Ani pozdravy mezi mladými se nijak neliší od dnešních, používali jsme normálně jako dnes například ahoj Pepíku," podotýká. Kde však zaznamenal malou změnu, jsou vulgarismy neboli sprostá slova.

„Tak jako dnes, když jsme chtěli někoho naštvat nebo vyjádřit k někomu jakýsi negativní postoj, používali jsme místo současného ty vole, vy vole," usmívá se senior Josef Hrdlička z Milevska.

Říkali jí paní doktorová. Ona ale byla proti

Jndřichův HradecJaroslava Havlíková se narodila před jednadevadesáti lety a dobře si pamatuje na dobu, kdy vykání prarodičům bylo ještě běžnou součástí dobrého vychování.

„My jsme babičce a dědovi vykali, rodičům už ale ne," vzpomíná na dobu svého dětství. Jak ale dodává, její maminka své mamince vykala. „Já jsem to brala jako samozřejmost, tak se to dřív zkrátka vedlo, tak to bylo nastavené," říká a dodává, že dnes je to všechno jinak. „Dneska někdo zase i rodičům říká křestním jménem. To se u nás naštěstí nezavedlo," dodává.

Ona sama ani později na přílišné tykání nebyla. „Mě například říkali paní doktorová. Můj manžel byl zubař," vysvětluje. Jak ale dodává, vždy se proti tomu ohrazovala. „Nebyla jsem na to," dodává. „Sama jsem se také nikdy nechlubila titulem. Více o člověku řekne odvedená práce, než nějaký titul," pokračuje ve vyprávění Jaroslava Havlíčková.

Se všemi, s kterými se setkala během své pracovní dráhy, si vykala. „Na tykání jsem nikdy nebyla. Nikdy jsem se ale na nikoho nepovyšovala. Jen to vykání pomáhalo udržovat si určité hranice. Byla to jistá mez," vysvětluje. Podle ní to zaručovalo to i jistou slušnost mezi lidmi. „Tykali jsme si ale samozřejmě s přítelkyněmi," dodává.

Během svého života se postupně ocitla na mnoha místech republiky a setkala se s mnoha lidmi. Žila v Praze, potom odešla s manželem na Šumavu, odtud jí osud zavál do Stráže nad Nežárkou a dnes bydlí v Jindřichově Hradci. „Poznala jsem různorodou snůšku lidí, ale vždy jsem se ke všem snažila chovat slušně. Oslovování k tomu patřilo a pomáhalo," uzavřela své vypravování

Sousedé na vsi byli pro všechny tety a strécové

České Budějovice – Žádnou vědu z oslovováním dospělých nedělala spolu se svými vrstevníky Hedvika Michnerová. Když jako malé děvče vyrůstala na venkově nedaleko Brna, nikdo z dětí neřekl komukoli ze sousedů jinak než teto a strécu. Bylo přitom jedno, zda je ta která teta ze vsi skutečnou příbuznou, nebo jen bydlí o pár domů dál.

„Oslovovali se tak běžně navzájem všichni, všichni pro všechny byli tety a strýcové," vzpomíná dnes pětasedmdesátiletá žena. „U nás se nikdy neříkalo paní Nováková, pane Novák. Děcko jednoduše přišlo a řeklo: ,Strécu, nevíte, kde je maminka a tatínek?´ Takhle jsme mohli oslovit kohokoli, nebylo zvykem někoho titulovat pane," vysvětluje sympatický způsob komunikace mezi sousedy.

V době, kdy byla Hedvika Michnerová školačka, se ale také nemohlo stát, že by někdo zapomněl pozdravit. „Neměli jsme žádné zvláštní pozdravy, říkalo se úplně obyčejně ,dobrý den´, všichni tak zdravili. Ale nemohlo se nikdy stát, že by vás někdo minul bez pozdravu," zdůrazňuje usměvavá dáma.

„Kamkoli se vešlo, první, co každý udělal, bylo, že slušně pozdravil. Nehledělo se na to, jestli je někdo starší nebo mladší, kdo by měl podle etikety zdravit první. Důležité bylo pozdravit," říká seniorka a jedním dechem srovnává tehdejší zvyky s dnešní dobou. „Právě to mi dneska chybí. Je škoda, že to mnohé dnešní děti nemají naučené. A platí to dokonce i o dospělých. Lidé se dnes nezdraví ani v domě, natož pak na ulici. Kde jsou jen schody, tam to ještě jde, ale kde mají výtah, tam se sousedé ani neznají," lituje Hedvika Michnerová.

Podle ní dbali dříve rodiče na slušné vychování dětí už od nejútlejšího věku. „Děti zdravily už odmalinka, ještě ani pořádně neuměly mluvit, ale dobrý den už vykřikovaly. I já jsem děti učila zdravit a dbala na to, aby nezapomněly. Ale nenápadně, potichu, abych jim nedělala ostudu, že jim to připomínám, jsem jen špitla: ,A zdrav, jo?´ To úplně stačilo, aby děti začaly zdravit automaticky," říká Hedvika Michnerová.