Hned na prvním rande bych se ženu políbit neodvážil

Soběslav – Vychovali čtyři děti a své „ano" si řekli před pětačtyřiceti lety. O rozvodu nikdy neuvažovali. Podle manželů Marty (69) a Jaroslava (70) Krovozových ze Soběslavi se musí mladí nejprve poznat a důvěřovat si.

Kdy jste se s manželem potkali?
Marta: Bylo to v roce 1967. Pracovala jsem v továrně v Rakovníku a manžel tam přišel jako montér.
A jak jste se namlouvali?
Jaroslav: No přeci úplně normálně…
Marta: Ale…montéři chodili po fabrice, tak jsme si z nich udělali takovou legraci a schovali jim čističku na nastřelovací pistoli. Když se pak čistička našla, manžel ji vzal a cvakl mě „nastřelovačkou" do pozadí. Já měla slzy v očích. Za dva dny přišel a pozval mě do kina jako omluvu. Brali jsme se přesně do roka a do dne. Bylo to samozřejmě z lásky. Chvátat se svatbou jsme nemuseli.


Jaké bylo vaše první rande?
Jaroslav: Šel jsem po kině vyprovodit manželku na vlak a vzal jsem ji i za ruku. Na prvním rande bych si jí ale pusu dát netroufl. To bylo tabu. I když…pak už to tak dlouho netrvalo. Dneska už je to jiné. Celá doba je volnější.

V čem konkrétně?
Marta: No, hlavně musí jeden druhému porozumět. Nyní se všichni do všeho hrnou
a pak se rozvádějí. Manžel byl třeba rok v Iráku na montáži, já tady byla se čtyřmi dětmi sama a nikdy by mě nenapadlo mu nevěřit a věřím mu dodnes. 
Vy manželce také věříte?
Jaroslav: Jistě.


Bál jste se jít požádat manželčiny rodiče o její ruku?
Jaroslav: Nebál. Už jsem její rodinu znal a myslel si, že mi ji dají.
Marta: Naši o manželovi věděli a chtěli ho poznat. Takže jsem ho přivedla domů už za tři měsíce a schválili mi ho.


Co se vám na manželce líbilo?
Jaroslav: No všechno. Takhle jak je a líbí se mi dodnes (smích).
Nyní jsou rozvody na denním pořádku.

Jak se vám podařilo spolu strávit 45 let?
Jaroslav: Lidé si teď prostě mezi sebou lezou na nervy. U nás to bylo o něčem jiném. Kvůli práci jsem nebyl celý týden doma (smích).
Marta: Sice nebyl doma, ale můžu vám říci, že na něj bylo vždycky největší spolehnutí. Zastal veškerou práci a také 
o děti se bez problémů postaral. Na rozvod jsem nikdy ani nepomyslela. 

Chlapci dříve nebyli takoví balíci jako dnes

Písek – „Chlapec si dívku většinou namlouval na zábavách," začíná své vyprávění čtyřiasedmdesátiletá Marie Milerová z Písku. „Dal si limonádu, maximálně pivo a pak dívku oslovil. Většinou ji vyzval k tanci," říká důchodkyně a dodává, že dříve bylo všechno jinak, a to včetně namlouvání.

„Dříve jsme se neopíjeli, jako je tomu v dnešní době. Na zábavy jsme chodili maximálně s pětikorunou a vystačilo nám to na celý večer. Hlavně nás chlapci na pití vždy zvali. Dnešní mládež utrácí za jeden večer za alkohol i tisíce," říká Marie Milerová a dodává, že když se chlapci zalíbila, chodil pro ni na zábavě třeba celý večer, pak ji doprovodil domů a požádal o schůzku," vzpomíná Marie Milerová a dodává, že na svojí první schůzce s manželem byla v kině.

„Schválně jsem na sraz přišla pozdě, protože se mi manžel vůbec nezamlouval. Dlouho to trvalo, než se mi zalíbil. Teď jsme spolu již 52 let," směje se.

„Chlapci byli dříve nesmělejší a nebyli to takoví balíci, jako jsou dnes. Nebrali dívku hned domů a nechtěli se s ní vyspat. A dívky? Ty byly rozhodně nesmělejší, slušnější a nepily tolik alkohol jako v dnešní době. Kromě toho chodily slušněji oblékané než teď," říká.

Na otázku, jak vypadaly schůzky s chlapci, odpovídá, že si na prvních schůzkách dali maximálně pusu a jen si povídali. „Chlapec se představoval rodičům, až když to byla vážná známost. Já jsem svého manžela představila až po půl roce," uzavírá vyprávění Marie Milerová. 

Seznámili se v Klenčí už na základní škole

Loučovice – Libuše Šindelářová oslaví společně se svým manželem Josefem příští rok padesát let společného života. Oba pocházejí ze západních Čech, ale poměrně záhy po svatbě a po studiích se přestěhovali do Loučovic pod lipenskou hrází. Tady našli práci i bydlení. V jejich seznámení hrálo hlavní roli slavné západočeské Klenčí a také muzika.

„Můj muž se v Klenčí narodil a já jsem se tam s rodiči přistěhovala z Poběžovic. S mým budoucím mužem jsem se seznámila v základní škole," zavzpomínala Libuše Šindelářová.

Bylo to kamarádství jako každé jiné. Sice si jeden druhého všimli poněkud více, než někoho jiného, jak říká Libuše Šindelářová, určitý magnetismus tam byl, ale nenaplněný. Pokukovali po sobě, ale nic víc.

Čas pokročil, Libuše absolvovala střední školu a začala dálkově studovat Pedagogickou fakultu, Josef dostudoval střední průmyslovku. A ti dva se znovu potkali nejdříve ve vlaku, kterým pravidelně jezdívali domů ze studií a pak v kapele. On hrál na kytaru, ona zpívala. Magnetismus, který navzájem pociťovali už od základní školy, měl konečně možnost naplno zafungovat.

První jiskra přeskočila na Silvestra a pak při oslavách Libušiných dvacátých narozenin, jak jinak, než na oslavách s kapelou. To už ji poprvé doprovodil domů jako partner. „Josef pak odešel na vojnu do Litoměřic, kam jsem za ním jezdila. Když byl na vojně rok, tak jsme se, opět na Silvestra, vzali. Letos na Silvestra oslavíme 49 let, co jsme spolu," dodala Libuše Šindelářová. Přelom starého a nového roku tak u nich znamenal znovu zásadní životní okamžik. A jak vydržet padesát let společného života? Chce to prý toleranci a problémy řešit s odstupem a chladnou hlavou. „Když ta horká hlava vychladne, všechno se promyslí, tak to nakonec vždycky dopadne všechno dobře," dodává s úsměvem Libuše Šindelářová.

Ani první pusa nebyla hned na první schůzce

Prachatice – Začínalo to už v měšťance, pak při zábavách a tancovačkách, ale i při mších a poutích. Tam všude si mladí vybírali ne známost na jednu noc, ale partnera pro celý život. Tak alespoň na léta namlouvání vzpomíná rodák ze Žernovic u Prachatic Jiří Ludačka. „Rozhodně to bývalo stydlivější.Záleželo hodně i na vzhledu, kdo jak vypadal. Někdo měl holek hromadu, někdo měl děvčat méně," vzpomíná Jiří Ludačka.

První pokukování prý začínalo už na škole, tak ve třetí, čtvrté třídě měšťanky. „Nějaká sexuální výchova a tak, nebyla. V té době jsme toho nevěděli víc, než že muž žije se ženou. Pak před vojnou záleželo i na tom, kdo se kde učil, kolik bylo času, i jestli měl třeba někdo motorku. Málokterý kluk se ženil už před vojnou, to už muselo být," dodal.

Možná že příležitostí nebylo ve srovnáním s dnešní dobou tolik, ale ty, které byly, mladí nepromarnili. „Většinou jsme jezdívali v partě hlavně do Lhenic do sokolovny. Tehdy nebývaly zábavy v pátek, ale jen v sobotu a v neděli. Pak už záleželo na tom, kdo měl jaké štěstí. Určitě to trvalo déle, nebylo to hned a už vůbec ne přemluvit děvče na něco, co je dneska docela běžné," srovnává Jiří Ludačka.

A nešlo prý jen o větší intimnosti. „Ani první pusa nebývala hned. Když už se ti dva znali delší dobu třeba od školy, bývalo to občas rychlejší, ale i tak to chvíli trvalo. Taky si člověk vybíral děvče s tím, že už to bude jeho žena, nebylo to o krátkých známostech, ale spíš o vážných známostech. Je pravda, že ani tenkrát nevyšlo všechno hned napoprvé, ale většinou vztahy vydržely dlouho," říká Jiří Ludačka.

Rozdíl byl i v tom, jestli byl někdo ze vsi nebo z města. „Na vsi, kde bylo hospodářství, bylo třeba pomáhat a na nějaké chození moc času nezbývalo. Kdo se na vsi neseznámil a nenašel si partnera do pětadvaceti, zůstal, jak se dřív říkalo, na ocet. A komu bylo přes třicet, ten už většinou zůstal sám až do smrti, pokud mu někdo někoho nedohodil," zavzpomínal Jiří Ludačka.

S manželem jsme se dali dohromady v práci

Strakonice – Na to, jak si namluvit chlapce, Julie Kafková za mlada moc nemyslela. Tenkrát se vůbec nechtěla vdávat, a tak ani po muzikách moc nechodila. „Já měla otce, který ve válce přišel o sluch. Starala jsem se o něj a všechno za něj vyřizovala. Já jsem totiž byla jediná, které rozuměl," vysvětlila, proč na manželství nemyslela. Navíc měli doma malé hospodářství, kde také musela pomáhat. A tak ani čas moc nezbýval.

Se svým manželem se Julie Kafková seznámila v zaměstnání. Po škole pracovala nejprve v Katovicích a pak se dostala do Strakonic. Tam pracovala v „impregnýrce" jako sekretářka. Ta dodávala železnici pražce a sloupy. On tam přišel po vojně jako truhlář. „Tam jsme se seznámili a po dvou letech se vzali," dodala. Celé to ale nebylo vůbec tak jednoduché.

„Měla jsem dvě spolupracovnice, byly obě o dost mladší, ale už manžela měly. Tenkrát to bylo, když holka nebude pod čepcem do dvaceti, tak se nejspíš nevdá. Ten můj nastávající jim dělal prkýnka na maso a další věci do domácnosti. Ony mně pořád říkaly, ten by byl pro tebe. Tak dlouho hecovaly, až se to stalo. On ale tehdy už známost měl. Ta dívka mu ale do práce pořád volala, to ho asi naštvalo a skončilo to. Pak slovo dalo slovo a dali jsme se dohromady," zavzpomínala.

Ani chození tenkrát nebylo nic jednoduchého. Jezdil za ní do Katovic na na kole až z Jemnic, kde bydlel. „Byl velký tanečník, já moc ne, ale musela jsem se to naučit," doplnila.

Když se vzali, bydleli v Jemnicích, nakonec šli do Strakonic, kde si postavili družstevní byt.