Na bechyňském zimním stadionu zažil velkou prohru domácích

Haškovcova Lhota – Když v minulosti soutěžili českoslovenští sportovci, Josef Haškovec u toho nemohl chybět. Jak jednaosmdesátiletý senior vysvětlil, lidi ve vsi nejvíce spojovaly hokejové zápasy.

„Když hráli hokejisté, fandilo se hodně. Je to sport, který k českému národu patří snad odnepaměti. Vzpomínám si na sportovního komentátora, myslím, že se jmenoval Golonka. A ten používal novou terminologii jako například prostřelit brankáře, hůl, palice… Lidi tomu občas nerozuměli," vzpomíná Josef Haškovec.

Pamatuje ještě dobu, kdy teprve televize začínaly. Tehdy se lidé scházeli vždy v těch domácnostech, kde již televizor měli. Haškovcovi byli jedni z těch, kteří si tuto vymoženost pořídili mezi prvními.

„Jednou Lhotou projížděli vojáci z bechyňského letiště, kde měli cvičeni. Zastavili se na návsi a poslouchali, odkud uslyší něco o hokeji. Venku se potkali s našimi dětmi a ty je přivedly k nám na televizi. To ještě hráli bratři Holíkové," popisuje muž.

Dřívější hokej byl podle Josefa Haškovce o hodně bezpečnější. Vzpomíná si, že hokejisté před desítkami let ještě nechránily vůbec žádné přilby. „Ani rychlost nebyla taková, jaká je dnes. Co dokáží současní hráči, to už je skoro nadlidská síla," říká Josef Haškovec, který nevynechal ani letošní olympiádu v ruském Soči. Kromě hokeje držel palce i rychlobruslařce Martině Sáblíkové.

Připustil, že jako malí kluci zkoušeli hokejisty v jejich umění napodobovat. Každou zimu shrnovali sníh na rybníku i potoku. Tam to občas bylo trochu riskantní.

„Sešla se nás vždycky parta. Jenže na potoce občas nebyly zamrzlé kraje, a tak se stalo, že jsme tam za jednu hru ztratili hned tři puky a pak už jsme neměli žádný," směje se. I na rybníku si však užili dobrodružství, z něhož málo otrlým tuhla krev žilách.

„Jednou jsme se při hokeji v zápalu hry sjeli všichni doprostřed rybníka. Ten ještě asi nebyl dost zamrzlý, uprostřed to křuplo a led se i s některými propadl. Naštěstí tam bylo spousta bahna, takže se nikomu nic nestalo," popisuje Josef Haškovec, který hrál hokej ze začátku ještě na bruslích s kličkou.

Fandit se známými chodil i do původního bechyňského zimního stadionu, který stál na místě dnešního kulturního domu. „Psal se rok 1950 a Bechyně hrála s elitním českobudějovickým týmem. Samozřejmě prohráli, a tak na led za budějovickým brankářem vtrhla rozčílená fanynka, která proti výsledku deset nula protestovala. Nakonec ji museli vyvést," dodává.

Fandil na fotbalovém i hokejovém šampionátu

Jan Pouzar se v oblasti sportu pohybuje celý život. Významných zápasů už viděl nepočítaně.

Blatná – Jedenaosmdesátiletý Jan Pouzar z Blatné je známý především ve fotbalovém prostředí. V životě však zabrousil i do basketbalu a v mládí i do atletiky. Zápasů a dalších sportovních událostí, kde mohl fandit československým sportovcům, bylo prý za jeho život nepočítaně. Těžko podle něj vybírat jeden nebo mluvit o jednom člověku.

Nejvíc asi fandil našim sportovcům konkrétně hokejistům na mistrovstvích světa, která se konala v minulosti v Praze. Z posledních let pak připomněl například mistrovství Evropy ve fotbale v Polsku. „Lidi nadávali, když to viděli v televizi, ale ono zažít to naživo bylo trochu něco jiného," dodal.

Jeden z jeho velkých životních zážitků bylo sledovat fotbal přímo na stadionu v Barceloně. „Ta skvělá atmosféra, to, jak lidi tleskali, bylo nezapomenutelné," zmínil se. Jinak ale moc ven nejezdil. „Ono to přece jen stojí peníze. Ale vidět třeba stadion Maracanná v Brazílii nebo Webbley v Británii, by bylo něco," doplnil. Zajímaly by ho třeba i zápasy ve Skotsku, které televize moc nevysílá.

Podle něj ale mělo na druhou stranu kouzlo i to, když se při místním zápase sešli chlapi, co kdysi fotbal hrávali, nejdřív nadávali a pak řekli: „Kluci bylo to dobré."

Jan Pouzar si myslí, že dřív sice býval sport víc amatérský, ale i lidštější. Dnes je to víc o penězích. Nejen přímo, ale i v tom, jak musejí funkcionáři finance shánět.

S podnikem jezdili na zápasy na Spartu

Prachatice – Sportovním fandou byl Jiří Ludačka z Prachatic vždycky. I dnes se rád v televizi dívá na lyžaře, hokejisty nebo fotbal. „Celý život jsme měl sport rád. Já jsem hrál chvíli fotbal, nebyli jsme nikde registrovaní, to ne, ale hráli jsme rádi. Obdivoval jsem Jiřího Rašku, fandil mu, když byl na olympiádě, byl výborný. Osobně se mi s ním potkat nepodařilo," vypráví Jiří Ludačka.

Rád měl i Stanislava a Tomáše Jungwirthovi, kteří mají v regionu kořeny. „Ale ani s těmi se mi nepodařilo nikdy setkat," upřesňuje aktivní senior.

V minulosti se na hokejové zápasy nechodilo fandit do hospod. „Nebyly televize s velkou obrazovkou. To spíš podnik uspořádal zápas a jeli jsme třeba na Spartu. Platilo se za to jenom málo, byl to ale vždycky zážitek, když nás jelo více.

Takhle jsem se dostal i na skokanský můstek do Vysokých Tater. Sice tehdy zrovna žádné skoky nebyly, jeli jsme se tam jen podívat, ale bylo to fajn vidět přímo místo, na které jsme se jinak koukali v televizi," vzpomíná.

Dodnes má rád například atletiku. „Sledoval jsem samozřejmě i olympiádu a fandil našim," dodal.

Václavu Šejblovi z Písku měřil sprint legendární Emil Zátopek

PísekVáclav Šejbl je již od mládí aktivním sportovcem, a tak se o sportovní dění samozřejmě zajímá. Nejblíže má k atletice, především k běhům.

„Za svůj vzor považuji Emila Zátopka, se kterým jsem se osobně setkal v roce 1964 na vojně. Měřil mi běh na 100 m. Poblahopřál mi k času 11,2 sekundy a řekl mi, ať se běhu začnu aktivně věnovat. Což jsem také učinil. Emila Zátopka si velice vážím, tvrdou dřinou se vypracoval na světovou jedničku. Rád vzpomínám na jeho neopakovatelný „trojvýkon" na olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952, kde vyhrál běhy na 10 km, 5 km a nakonec i maratón. Z běžců vytrvalců bych rád vyzdvihl i Josefa Tomáše, který se zúčastnil olympijských her v Tokiu. Sledoval jsem ho v televizi a v roce 1965 se tento běžec stal dokonce i mým trenérem," vypráví Václav Šejbl.
„Kromě těchto dvou běžců jsem se setkal se skokanem na lyžích Jiřím Raškou," přidává k vyprávění.

Písecký vytrvalec běhal závodně až do doby, než mu komunisté napsali záporný posudek a jeho relativně úspěšná kariéra musela skončit. Znovu začal s běháním v šedesáti letech za oddíl atletiky v Písku.

Václav Šejbl si připomněl i své fandovství. „Pamatuji na československý taneční pár v krasobruslení, sourozence Romanovi. V roce 1962 jsem jim fandil na mistrovství světa v Praze. Sourozenci vyhráli a zahájili tak veleúspěšnou společnou kariéru. Pokud vím, tak se mistry světa stali ještě třikrát," zavzpomínal běžec.

Nemá moc rád kolektivní sporty. „Atleti jsou sami za sebe, nemohou se „schovat" za úspěch kolektivu," vysvětluje. Ale i přesto vyzdvihuje fotbalový zápas z roku 1962 v Chile.

„Na mistrovství světa jsme se probojovali do finále. Rozhodující utkání jsme hráli proti Brazílii, vedli jsme 1:0 už asi po deváté minutě, ale bohužel nakonec prohráli 1:3. Proti našemu týmu se postavil slavný fotbalista Pelé. Tento zápas se nedá zapomenout, poslouchal jsem ho v autobuse z rádia. Pro tehdejší Čechoslováky to bylo nezapomenutelné mistrovství, sledoval ho snad každý. Měli jsme silný tým a právem byli ve finále, ale bohužel to nedopadlo podle představ," udává.

Senzační vzpomínky na československé fandovství má spojeny i s ledním hokejem. „Především nikdy nezapomenu na to, jak jsme všichni usilovně fandili našim hokejistům v zápasech proti Rusům na jaře 1969. Hokejisté tehdy nejen kvůli nám – fanouškům dali do těchto zápasů maximum a Rusy porazili v obou vzájemných zápasech 2:0 a 4:3. Tehdy fandil opravdu celý národ, snad i ten úplný sportovní „neznalec". Byla to tehdy nadmíru emotivní záležitost a národní hrdost," říká Václav Šejbl.

K zimním sportům jsem měla vždycky blíž

Jindřichův Hradec – Sport vždy patřil do života Anny Fousové, a to jak z aktivní, tak i z pasivní stránky. Dnes osmasedmdesátiletá seniorka dodnes sleduje sportovní dění. „Vždycky mi byly bližší zimní sporty. Sama jsem totiž v mládí běhala na lyžích," vzpomíná.

K lyžování se dostala poměrně zajímavou cestou. Její otec byl voják a jednoho dne oznámil, že přijímají i dívky. „Já jsem se toho chytla a šla jsem na vojnu. Bylo mi to blízké, vojenskou výchovu jsem měla i doma," říká Anna Fousová, která v armádě strávila sedm let. „A právě tam jsem se dostala k běžeckému lyžování. Jezdili jsme i na armádní vojenské hry, jednotlivé útvary tam spolu závodily a já i jednou vyhrála," vyzdvihuje.

Žádný lyžařský vzor ale neměla. „Zkrátka mě to bavilo. Dělala jsem ale i orientační běh a mám za sebou i tři seskoky padákem," upozornila seniorka s tím, že další neabsolvovala proto, že se vdala a měla rodinu. K lyžování pak vedla i své dva syny. „Jezdili jsme hodně na hory, i se známými. Lyže se daly na auto a už se jelo," vypráví.

Zimní sporty ji ale bavily i jako diváka. „Nebylo je ale moc kde sledovat. Televize ještě nebyly, anebo byly málo. Takže kromě denního tisku nebylo nic," říká. Teď ale například v době konání olympijských her v Soči se od televize nehnula. „Je teď spousta dalších nových sportů, co člověk skoro ani nezná. Ale sledovala jsem třeba i Martinku Sáblíkovou," připomněla.

Co ale sleduje ze všeho nejvíc je hokej. „Olympiáda, mistrovství, všechno odkoukám. Tentokrát se jim to ale nevyvedlo," lituje neúspěchu české reprezentace v Soči. Hokej jí bavil už v mládí. „Vzpomínám si třeba na to, jak jsem šla jako mladá někde po ulici, zrovna se hrálo nějaké mistrovství a já poslouchala pod jedním otevřeným oknem jak to dávali v rádiu," usmívá se při vzpomínce. Dodává, že sice při přenosech z rádia byli ochuzeni o obraz, ale tehdejší komentátoři uměli vše dokonale podat. „To bylo, jako když tam člověk opravdu je," ujišťuje.

Že by ale měla nějakého nejoblíbenějšího hráče, to nemá. „Fandila jsem brankáři Dzurilovi, to ano. Ale že bych měla úplně někoho nejoblíbenějšího, to ani ne. Prostě jsem měla vždycky blíž k zimním sportům. A navíc hokej mě bavil také proto, že je rychlý a něco se tam stále děje. Takový fotbal, to ani nemusím," dodala.

„Odkoukala jsem třeba i gymnastiku, ti sportovci jistě měli mé uznání, ale že by mě to přitahovalo tolik jako ty zimní sporty, to zkrátka ne," uzavřela Anna Fousová.

Přestože byla až do třiapadesáti let vedena jako voják v záloze, pracovala nejprve jako vedoucí skladu a později jako kontrolorka kvality sportovního zboží ve velkoobchodu drobného zboží v Chodově. Když se přestěhovala do Jindřichova Hradce, pracovala v Jihočeských dřevařských závodech. „Všude mi vojenskou školu uznali," říká a dodává, že ale zažila i pořádný strach, aby ji nepovolali v roce 1968 zpět do armády. „Co by pak bylo s dětmi," říká si i dnes Anna Fousová.

Na vlastní oči viděl Pavla Ploce skočit rekord

Benešov nad Černou – Sport Štefana Čajana z Benešova nad Černou vždy zajímal, nicméně televizní přenosy o výkonech národních sportovců nijak dramaticky neprožíval.

„Fotbalu jsem se věnoval jenom místně," říká Štefan Čajan, který na podzim oslaví jubileum, kdy dosáhne sedmdesáti let. „Sportovní klání v televizi jsem viděl jenom, když se k tomu dostal, ale sledoval jsem i v tisku, jak si naši sportovci vedou a rád jsem si pak povídal s ostatními o tom, kdo se mi líbil, kdo naopak ne."

Pepiho Bicana nebo Pláničku Štefan Čajan hrát neviděl, vnímal spíše až novodobější hráče. „Když jsem měl možnost vidět v televizi Masopusta, tak toho jsem si rád poslechl, když vyprávěl, jak nás, myslím si v Chile, porazili Brazilci 3:1 a naši tehdy byli druzí. Pamatuji si dřívější slavná jména – třeba Viktor byl známá osobnost podobně jako Petr Čech. Pamatuji si, když dával Panenka dloubák Němcům, když jsme vyhráli mistrovství Evropy. O tom se tehdy mezi chlapama hodně mluvilo."

Štefan Čajan lovil z paměti další jména. „Adamec z Trnavy byl dobrý, také brankář Schrojf. Byl to takový dlouhán – pavouk." Štefanu Čajanovi se dokonce poštěstilo stát se očitým svědkem jedné historické sportovní události. „Byl jsem se svými dvěma syny u toho, když skokan na lyžích Pavel Ploc skočil v roce 1982 na velkém můstku v Harrachově světový rekord a vyhrál," líčil. „Tehdy to viděli i moji synové, které jsem se snažil vést ke sportu. Mám syny tři a všichni hráli fotbal."

A zabrousil na hokejisty. „Pamatuji si brankáře Dzurillu, Slováka, který chytal za národní tým. Také Mikoláše, to byli sportovci, kteří to uměli. Z cizích mi na mysli vytanul pochopitelně ruský hokejista Treťjak. A kdo by neznal gymnastku Věru Čáslavskou. V 68. roce vyhrála čtyři zlaté, myslím, že to byla letní olympiáda v zámoří a Čáslavská tam měla obrovskou slávu. Také proto, že k nám tehdy vtrhli Rusové a všichni s námi soucítili a Čáslavské hrozně fandili. Ale ona uměla, byla to šikovná ženská."

Štefan Čajan říká, že má o sportu všeobecný přehled, ale podrobné znalosti ne. Takže se neztrácí ani v jiných sportech. „Sourozenci Romanovi, to byl taneční pár na ledě, kterému fandily celé rodiny. Byli sympatičtí a uměli. Krasobruslař Ondřej Nepela. V tenise Korda, Lendl, ti byli sympatičtí tím, že vyhráli mnohá významná utkání. Když je dnes v televizi Davisův pohár, ten si ujít nenechám, v týmovém tenisu jsou naši hráči výborní. Jedničkou byl diskař Imrich Bugár. Pochopitelně Emil Zátopek a jeho žena Dana. Když jsme měli první televizi a Zátopek byl na scéně, rádi jsme se dívali."

A dodal: „Kdo kdy dal gól, nevím, ale vím, kde to najít. Mám doma knihy o sportu, v nichž najdu vše, co potřebuji."

Fandil hokejovým legendám, lístky si kupoval za pět korun

České Budějovice – Jen málokterou významnou sportovní událost si nechal v minulosti ujít dnes čtyřiasedmdesátiletý Ladislav Slezák 
z Českých Budějovic. Počítá se především k věrným fanouškům českobudějovického hokeje, třebaže dnes už drží palce většinou jen na dálku. Na tribuny sportovišť ale zabrousí i dnes, především kvůli vnukovi, který hraje házenou za Lokomotivu v Suchém Vrbném.

Fandit jak se patří se Ladislav Slezák naučil v hledišti při hokejových zápasech „Pamatuju si, že vstupenka na první ligu stála pět korun, později sedm a pak už zdražili na padesát," pamatuje si i po letech. V minulosti byl velký fanoušek Motoru. Snažil se žádný zápas svého týmu nevynechat. „Míval jsem i permanentku, teď už ale nechodím vůbec. Jsem sice pořád fanoušek, ale co tu zrušili extraligový tým, není to ono. A teď vůbec, hrají o udržení, a to je bída," mračí se.

Rád ale vzpomíná na staré časy, na hráče, jejichž jména se zapsala do historie. „Znal jsem Míru Dvořáka, Jaroslava Jágra, Jardu Pouzara, viděl jsem ještě hrát i Františka Mizeru," připomíná legendárního mistra světa z roku 1949.

Hokej ale nebyl jediným oblíbeným sportem Ladislava Slezáka. Učarovala mu i cyklistika, a to jak v roli diváka, tak v pozici aktivního cyklisty. Dodnes jezdím, pořád se snažím sportovat. V mládí jsem si přál být jako ti nejlepší, ale vzorů jsem měl spoustu, nedá se jmenovat jeden závodník, který by byl můj nejoblíbenější. Stejně tak u hokeje, tam je důležitý tým, celá parta," zdůrazňuje sportovní nadšenec. Ta podle něj hrála ve všech sportech větší roli. „Sportovci měli svá civilní zaměstnání, nebyli v pravém slova smyslu profesionálové, bylo to zkrátka trochu jiné než dnes."

O dobrých sportovcích má skvělý přehled pořád. „Teď jsme se dost dívali na olympiádu, radost nám udělala Martina Sáblíková, mile mě překvapil biatlon a také Eva Samková," chválí reprezentanty.

Jejich výkony na mezinárodní scéně si nenechal ujít ani v minulosti. „Hokej a fotbal jsem sledoval pořád. Když jsme byli mladí, ještě nebyly televize a přenosy, jak je známe teď. Pouštěli jsme si je v rádiu, můj oblíbený pořad byl 
S mikrofonem za sportem," vzpomíná Ladislav Slezák.

Sportovní přenosy měly přednost před filmy

České Budějovice – Pohledem aktivního sportovce sledoval spoustu let dění na sportovní scéně Otomar Samek. Třebaže především s fotbalem měl spoustu vlastních zkušeností, nikdy se podle svých slov coby fanoušek nesnažil plést trenérům do řemesla a radit, co se v jakém okamžiku mohlo udělat lépe.

„Můj nejoblíbenější sport byla kopaná. Chodil jsem pravidelně na zápasy Dynama, sám jsem hrál za Iglu," vypráví usměvavý muž. Fotbalové prostředí znal dobře nejen z trávníku a ochozů, ale i ze zákulisí, kde společně se svým oblíbeným týmem oslavoval úspěchy. „Vždycky jsme se sešli v hospodě, tam se chodilo pravidelně." Přestože měl k hráčům blízko, do toho, co předvádí na hřišti, jim nemluvil.

„Byli jsme sice kamarádi, ale to nejde, nejsem trenér, abych si něco takového mohl dovolit. Spíš jsme to probírali kolegiálně a rád jsem je pochválil, když se jim zápas povedl," vysvětluje.

Důvod ke spokojenosti má i nyní. „Na fotbal chodím dodnes, sice už ne na všechny zápasy, ale pořád držím palce. Všichni čekáme, že postoupíme do první ligy," netají se Otomar Samek svým přáním.

Fanouškem nepřestává být ani doma. „Samozřejmě sleduju sport i v televizi, fotbal, ale třeba i hokej nebo atletiku. Vzpomínám také rád na časy, kdy byl Pepík Němců úspěšný boxer, jako Budějčák jsem mu moc fandil. Když dávali v televizi důležitý přenos, měl vždycky přednost před jinými pořady a filmy," dodává.