Škemrali o otýpku nebo košťata

Hvožďany u Bechyně – Na pálení čarodějnic se těšil v roce 1936 tehdy devítiletý František Vaníček. Tento den byl výsadou hlavně dětí. „Chodili jsme po vsi a škemrali o otýpku nebo zničená březová košťata. Zastavili jsme u každých dveří a někde jsme měli štěstí," vzpomíná senior na přípravu čarodějnic.

Děti pak své úlovky donesly na kopec za Hvožďany a zábava mohla začít. „Vše jsme pomazávali šmírem nebo smolou, aby to lépe hořelo. Létali jsme s košťaty v ruce jako splašení a skákali přes oheň. Dospělí měli jiné starosti a my jsme se mohli alespoň pořádně vydovádět," směje se František Vaníček.

Ovšem pálení čarodějnic nebylo jediným dnem, kdy ve vsi vzplály ohně. „Náš pan učitel Jáchym to vždycky nerad viděl. Byl velký vlastenec, takže ještě celá ves vzpomínala na upálení mistra Jana Husa," popisuje.

František Jáchym se o oheň i sám postaral. „Na káře vždy přivezl polínka a udělala se pořádná fatra. Tady už nechyběli ani dospělí. Za války pak vše bylo zakázané a ani Hus se už neslavil," vysvětlil pamětník.

Po bojích se Hvožďanští k této tradici opět vrátili. Nyní žije jen ve vzpomínkách. „Několik let se to tady ještě dodržovalo, ale s příchodem komunismu tradice sama nějak odezněla," uzavřel František Vaníček.

Sešla se celá ves a bylo veselo

Otín – Jaroslavě Šímové je čtyřiasedmdesát let, ale na oslavy čarodějnic stále vzpomíná s radostí. „Oslavy čarodějnic u nás byly vždycky veselé," vypráví. „Celá vesnice se podílela na přípravách. Každý donesl nějaké to poleno, aby se mohl připravit pořádně velký oheň," pokračuje Jaroslava Šímová. Jak říká, ohně byly vždy skutečně veliké, stejně jako zábava, která se kolem nich odehrávala.

„Hodně jsme zpívali, hrálo se k tomu myslím na harmoniky, kluci honili holky kolem ohně, zkrátka to bylo veselé," popisuje Jaroslava Šímová a dodává, že domů se od ohně chodilo mnohdy třeba až kolem jedné nebo i druhé hodiny po půlnoci.

O občerstvení také nebyla o poslední dubnové noci nouze. „Kdo chtěl, opékal si buřty nebo topinky z chleba. Chlapi si nanosili nějaké to pivo a kořalky, ale bylo i víno. Zkrátka každý z vesnice donesl něco a bavili jsme se prostě všichni společně," vzpomíná seniorka.

Co jí ale v dnešní době trochu mrzí je to, že teď už se mezi mladými lidmi oslavy čarodějnic v takovéhle podobě moc nedrží. „Dneska je to samá televize a mladí na takovouhle zábavu zkrátka nejsou. Zaniklo to, co bylo tenkrát tak pěkné," pokyvuje smutně Jaroslava Šímová. „Tehdy to bylo opravdu moc hezké," uzavírá.

U ohně mladí zpívali i tancovali

Sepekov – Na čarodějnice v rodných Branicích vzpomíná dnes pětaosmdesátiletá Blanka Lhotová ráda. „Scházeli jsme se na návsi. Dnes ji mají jinde, dříve byla před naším statkem," ukazuje Blanka Lhotová na obrázek rodného domu v bytě domu s pečovatelskou službou v Sepekově, kde bydlí osm let.

Oslavy čarodějnic se účastnili především mladí lidé. „Samozřejmě nemohl chybět oheň, hrálo se na harmoniku a zpívalo se. Kluci si přinášeli košťata se smolou, která zapalovali a vyhazovali nahoru. Okolo velkého ohně jsme tancovali a ten malý jsme přeskakovali," popisuje důchodkyně, která si o čarodějnicích s chutí i zazpívala. „Já zpívala vždycky," směje se seniorka. Oblíbených písniček prý měli spoustu.

Hadrovou čarodějnici ale tenkrát nepálili. „To se ještě u nás v Branicích nedodržovalo," vysvětluje Blanka Lhotová. Kluci prý u ohně vydrželi do rána. „My dívky jsme odcházely po půlnoci, jinak bychom od rodičů dostaly," vzpomíná s úsměvem.

Čarodějnice vždycky organizovali mladí. „Společně jsme to dávali dohromady," poznamenává Blanka Lhotová, která ví, že v jejím současném bydlišti v Sepekově si čarodějnice připomínají i dneska. „Ale jak vypadají, to nevím. Už na ně nechodím, vždyť je mi pětaosmdesát," uzavírá Blanka Lhotová.

Kostýmy a malovátka nikdo nepoužíval

České Budějovice – „Vzal se vozík a jelo se pro dříví, po chalupách i do lesa. Potom jsme na Plané hoře směrem na Trhové Sviny připravili oheň. Žádné velké přípravy předem se nedělaly," vzpomíná na pálení čarodějnic Vladimír Burda, který nyní bydlí v Českých Budějovicích. Dětství a mládí prožil ve Střížově, kam patří jeho popis dávného obyčeje.

Planá hora u Střížova je bez lesa, byla zde jen kaplička 
a dvě lípy, a tak nehrozilo nebezpečí, že by se oheň nekontrolovaně rozšířil. Zábavy ovšem bylo dostatek. „Kolem ohně jsme běhali a skákali jsme přes něj," říká devětasedmdesátiletý Vladimír Burda. Zároveň dodává, že se vydováděli hlavně děti a mladí, dospělí se podle něj do akcí příliš nezapojovali.

Přes oheň skákali jen kluci 
a rodák ze Střížova si nepamatuje, že by někdo špatně skočil a šlápl do ohně, nebo se podobně při pálení čarodějnic zranil.

Oproti dnešku byl třeba rozdíl v tom, že se nikdo nemaloval a nepřevlékal do kostýmů čarodějnic. „To ani ne," konstatuje Vladimír Burda 
s odstupem let a připojuje, že se nikdo ani moc nestaral o to, jaká by se měla dodržovat bezpečnostní opatření. Když skončila zábava, ohniště zkrátka nikdo nekontroloval. „S tím si nikdo hlavu nelámal, že by to mohl vítr rozfoukat nebo že by mohl být jiný problém," říká Vladimír Burda 
k dávné atrakci.

Kdo se nebál, skákal přes plameny

Strakonice – Božena Kokrdová vzpomíná, jak se kdysi kolem roku 1940 držela tradice pálení ohňů v Javornici u Prachatic, odkud pochází. „Ještě tak dva tři roky se to dělalo, ale pak už to kvůli pokračující válce nešlo a pálení ohňů na konci dubna muselo skončit," zavzpomínala. Po válce už se to nedrželo, tato tradice u nich vymizela.

Na pálení ohňů většinou dávali sedláci dřevo i povoz s koňmi. Ti aktivnější z obce ho nakládali na vůz a pak i připravovali hranici. „Byla to vždycky velká sláva, scházela se tam celá obec, chodili mladí i staří, prostě všichni. Byla u toho i harmonika, a tak se zpívalo a hrálo. Jako malí jsme kolem ohně pořád běhali. Byl to večer plný zábavy," pokračovala ve vzpomínkách Božena Kokrdová.

Když už oheň dohoříval, ale ještě plápolal, tak přes něj ti mladí, kteří se nebáli, skákali. „Bylo to o strach, ale nikdy se naštěstí nic nestalo," poznamenala.

Pálení ohňů to byla podle ní jediná tradice, která se u nich tenkrát na konci dubna držela. Žádné převlékání za čarodějnice, jako je to mnohde v dnešní době, tehdy nebylo.

Proti nově vzniklé tradici čarodějnických rejů ale nic nemá. „Je to určitě hezké, když někdo něco takového připraví. Ale na to musí být lidi, aby to pořádně přichystali, to není jenom o tom oblečení," myslí si.

Na zahradě mívali svoji hranici

Český Krumlov – Ačkoliv dnes Marie Keryová obývá jeden z bezbariérových bytů českokrumlovských Domů s pečovatelskou službou, na své dětství strávené v malé strmilovské chaloupce se svými sourozenci a rodiči vzpomíná stále. A ráda. A vůbec nejraději prý vzpomíná na dobu, kdy si své už stárnoucí rodiče vzala k sobě a pečovala o ně. Každoroční přelom dubna a května jí ovšem utkvěl v paměti také mnohokrát.

„Na čarodějnice? Ano, chodívali jsme. Ve vsi se pořádaly vždycky jedny oficiální. Ty zařizovali lidi z Národního výboru. Každý rok jsme se všichni sešli za vsí u hořící hranice a zpívali," říká Marie Keryová. Jenomže zároveň dodává, že kromě těch oficiálních čarodějnic, si na vlastní zahradě s rodiči a kamarády ještě týž večer několikrát uspořádali i své vlastní čarodějnice. Po návratu od hranice za vsí si zapálili svůj oheň, vytáhli kytary a zpívali si pro sebe.

„Pak jsme toho ale museli nechat, protože některým lidem se nelíbilo, že se příliš neúčastníme těch obecních a stěžovali si na nás," vzpomíná Marie Keryová na pozdější návštěvu z Národního výboru a projednávání stížnosti. Dnes těžko pochopitelné, tehdy běžné. Každoročnímu jarnímu setkávání u hořící hranice a zpěvu zůstala věrná i v dospělosti, kdy k ohni vodívala své děti.

Žádná z žen ve vodě neskončila

Prachatice – Jiný kraj, jiný mrav. Toto tvrzení dokládá 
i Ludmila Vrtišová na otázku, zda vzpomíná na pálení čarodějnic. „U nás se čarodějnice nepálily, jsem z Moravy a tam to bylo jinak," vysvětluje. Podle ní se ale ani na Moravě s čarodějnicí zrovna v rukavičkách nezacházelo.

„Každý rok se hodila do vody," vzpomíná. Podle ní tato tradice patřila k májovým oslavám. Ještě dříve, než se muži a chlapci pustili do stavění máje, musela čarodějnice do vody. „Jinak by zima neodešla," vysvětluje.

Na dřevěný kříž se navázala sláma, čarodějnici se uvázal šátek a pak už s průvodem mířila k nejbližší řece. Další oslavy s tím ale spojené nebyly, žádné posezení, ohně a podobně. To jen omladina, a jen muži, pak chodili čarodějnici zapít do hospody. Ženy se sebraly a šly domů.

„Házení čarodějnice do vody bylo na konci zimy, kdy už začalo být hezky, k průvodu se vždycky přidala i muzika. Byl to moc hezký zvyk," říká Ludmila Vrtišová.

Podle jejích slov vždycky muži vyhrožovali, že za čarodějnicí do studené vody poputuje i některá z přítomných žen. „Nepamatuji ale, že by ve vodě některá opravdu skončila. To bylo spíš součástí legrace, která k tomuto zvyku samozřejmě patřila," doplnila seniorka.