Na blízké zápasy jsme jezdili na kole i vlakem

Tábor – „To už je více než sedmdesát let, co jsem si poprvé kopl do balónu," začal vyprávět jednaosmdesátiletý František Pohan z Tábora.

Za míčem běhal v době, kdy mu bylo jedenáct let a ve městě fungoval dělnický sportovní klub. Jak říká, fotbal se hrál především srdcem, pro radost a pro potěšení fanoušků. „Ti se dříve chovali slušně. Ne jako dnes, že se tam perou a na tribunách se dějí věci, které na fotbal vůbec nepatří," vzpomínal František Pohan, který se vyučil elektrikářem.

Poznamenal, že většinou se spoluhráči kamarádili. „Když se ale vlétlo na hřiště, přátelství šlo stranou. V první řadě jsme chtěli vyhrát. Na konci zápasu se ale vše vrátilo do starých kolejích a zase se z rivalů, soupeřů stali přátelé. Podali jsme si ruce a bylo dobře," popisoval muž, který ve fotbale pokračoval i když v roce 1953 odešel na vojnu do Havlíčkova Brodu.

Na zápasy jezdili po celém kraji. „Možná mi to nebudete věřit, ale do menších měst, jako je třeba Veselí nebo Planá nad Lužnicí, jsme jezdili na kole," upřesnil František Pohan s tím, že se samozřejmě dopravovali i vlakem.

Tam pak ještě řešili jednotlivé kroky, jak budou v boji o vítězství postupovat. „Bylo to docela jednoduché. Jelikož jsme se se soupeři mezi sebou znali, věděli jsme, kdo jak hraje nebo co na koho platí," konstatoval.

Podle něj se často stávalo, že kluci z vesnice hráli fotbal o mnoho lépe než jejich soupeři z města. „Hru ale změnily peníze. Například dres nás stál maximálně 1500 korun a míč kolem 150 korun. A už tehdy jsme říkali, že je to není zrovna levné," dodal. 

Nejlepší zápas? Sparta a Dukla

Strakonice – Jeden z prvních fotbalových zápasů, který si jako divák pamatuje, viděl osmašedesátiletý Jan Zušťák ze Strakonic v domácím prostředí. Bylo to strakonické derby na tehdejším škvárovém hřišti na Sídlišti mezi Jiskrou a Spartakem neboli pozdějším Fezkem a ČZ.

„Byla to tenkrát úžasná atmosféra, fandili jsme o sto šest. Tenkrát jsem hrál za minižáky. Dokonce si pamatují výsledek protože Fezko v poločase prohrávalo 2:0 a nakonec ještě o gól vyhrálo," dodal.

První velký zápas pak viděl jako desetiletý v Českých Budějovicích, kam se vypravili s tátou. „Bylo to pro změnu českobudějovické derby mezi Dynamem a Slavojem," zmínil se. Samozřejmě, že to vypadalo jinak, tribuny byly dřevěné, ale všude bylo plno lidí a atmosféra fotbalová.

I tenkrát se pořádaly autobusové zájezdy na fotbalové zápasy. Tak viděl v Praze například utkání mezi Spartou a Duklou. „To byly tehdy nejlepší zápasy," poznamenal.

V pozdějších letech spoustu cest na fotbalové zápasy absolvoval se svými syny. Také hráli fotbal a on je trénoval. Později starší Daniel hrál v Písku a mladší Jan v Příbrami. Samozřejmě si ani potom zápasy svých synů nenechal ujít.„Největší zážitek asi byl, když jednou hrála Příbram se Slávií a skončilo to 1:0," zavzpomínal muž, který i teď jezdí na fotbalové zápasy.

Starosta pomaloval půlku Vodňan

Prachatice – Kdo jiný by měl na Prachaticku vzpomínat na fotbalová léta, než Václav Pancer, kterému se stal fotbal celoživotním koníčkem.

V čase dorosteneckém Václav Pancer hrál fotbal v SK Strakonice 1908. „Jádro mých vzpomínek patří slavnému ČSK Prachatice. Před válkou bylo derby s místním DFC. Když se hrálo na jejich hřišti, chodilo se tam ve skupinách, jednotlivci byli v ohrožení. Když šlo o reprezentaci města, Češi hráli za DFC a Němci za ČSK. Rok 1938 tuto pohodu ukončil," vzpomínal na předválečnou dobu a pokračoval:

„Po válce se zase začal prachatický fotbal rozjíždět. K nejvášnivějším derby patřila střetnutí s Vodňany. Nevím, jak nám přezdívali, ale my jim „kapříci". To byly mače! K velkým fandům patřil starosta Vašek Pícha. Jednou před derby pomaloval půlku Vodňan, a tak je měl zakázané. Na derby nesměl, proto čekal u Černého medvěda, kde zatím pekli husy, sám stál u kašny se stehnem v ruce a vítal nás se slovy Už je to pečený, jak jste hráli? Ale stejně fandil i starosta z Vodňan."

„Živě jsme samozřejmě prociťovali i derby pražských S. Zapřisáhlým Slávistou byl Fráňa Antoš. Při jednom derby prohrál sázku a musel na koloběžce objet náměstí. Rád jsem pořídil fotku, jak Slávista objíždí náměstí. A protože jsem byl Sparťan, poskytl jsem ji tisku," uzavřel.