Na lišky jsme mohli chodit s hráběmi

Planá nad Lužnicí – František Vavera nebýval nikdy vášnivým houbařem a do lesa zavítá pouze sporadicky. Když ale ještě své dětství trávil v Šebířově na Mladovožicku, houbaření nebylo nic výjimečného. „Pamatuji, že se chodilo asi do tří lesů a v každém rostlo něco jiného," vzpomíná jednasedmdesátiletý muž, který po lese pobíhal jedině s kamarády a nechodil nikdy sám. „Tatínek býval myslivec, takže jsem občas šel s ním a někdy se sousedy. Hlavně s těmi, kteří to tam znali. Sám jsem si to netroufl," směje se.
Podle jeho slov se dříve dalo najít z hub úplně všechno. Největší radost měl ale z lišek. „Dneska jich už tolik není. Ale dříve jste je mohli trhat hráběmi. Byly sice malé, ale rostly jich úplné palouky. To vám bylo něco," popisuje František Vavera. Také podotkl, že z lišek má nejraději omáčku na smetaně s masem. „Dobré jsou, i když je zavaříte nakyselo," radí senior.
Velikou vzácností je v dnešních lesích hřib kotrč. Dříve se této houbě, která připomíná spíše květák a má kmínově- anýzovou vůni, dařilo lépe.
„Kotrč vypadá sice nevšedně, ale je z něj dršťková polévka jedna báseň. Je s ním ale hrozná práce. Musí se pořádně proprat, roztrhat na kousky a ještě předvařit. Hlavně se z něj musí pečlivě vybrat všechno jehličí, ale výsledek stojí za to," doporučuje František Vavera.

Houbaření bylo a je mým koníčkem

Strakonice – Karel Kovář už od dětství rád houbařil a to je také jeden z jeho dlouholetých koníčků.
Co všechno jste doma vyráběli z hub? „Dříve se hodně houby sušily. Třeba do omáček a polévek jako je kulajda nebo smetanová," vypráví Karel Kovář. Stejně jako dříve, tak i dnes některé kuchařky nakládají houby do kyselého nálevu, z čehož vznikne něco jako kyselý kompot. Ale asi nejrozšířenější zpracování hub je do smaženice, na řízky nebo do bramborové polévky.
Změnily se houby a houbaření za poslední léta? „Houby jsou pořád stejné. Jen snad dříve bylo více suchohřibů. To víte, houby rostou podle toho, jaký je rok. Je potřeba hodně horko a vlhko. Například minulý rok byl výjimečný na praváky," vysvětluje s úsměvem.
Co se týká houbaření, tak to prý prošlo také určitými změnami. Dnes je méně hub, jelikož lesy jsou více otevřené a vykácené. „Tam, kde se dříve chodilo v holínkách, tam dnes můžete i jen v plátěnkách," objasňuje změnu Karel Kovář. Ale hlavně je prý změna v tom, že dříve v určitých místech chodili na houby domácí. Dnes tam potkáte lidi ze širokého okolí. „Třeba takoví Pražáci, když přijedou, tak udělají řadu a pročešou celý les, a tak už se tam nikdo jiný nedostane," vypráví se zamračením.

Na houbách dělal navigátora

Jindřichův Hradec – Josef Bureš je rodák z Jindřichova Hradce a podle svých slov není příliš vášnivý houbař. Po lese toho nicméně s košíkem 
v ruce nachodil více než dost. Bylo to prý zásluhou jeho dnes již zesnulé manželky, která naopak houby milovala.
„Teď už je tři roky v nebi, ale dokud žila, musel jsem jít vždycky s ní. Neměla totiž vůbec žádný orientační smysl a po sto metrech dokázala absolutně ztratit směr a zabloudit," směje se stále veselý bývalý železničář a dodává, že manželku navíc v lese provázel i chorobný strach.
„Byla to sice venkovská holka, ale v lese se bála všeho. Ta si snad myslela i to, že ji u nás přepadne medvěd a sežere ji. Takže jsem jí dělal ochránce a navigátora. Vždycky jsem ukázal směr, jakým leží například Jindřiš nebo Rodvínov, nebylo to však nic platné. Za chvíli šla už úplně jinudy," popisuje strasti houbaření Josef Bureš.
I přesto, že sám sebe za houbaře nepovažuje, časem ve znalostech hub svou ženu prý i předčil. „Když jsem uviděl 
v mechu hříbek nebo lišku, tak jsem na ni zavolal, ať si to jde utrhnout, aby měla nějakou radost. Ta by totiž jinak byla schopná utrhnout i muchomůrku jenom kvůli tomu, že se jí líbilo, jak má krásně červený klobouk," dodává čiperný vdovec, kterého nikdy neopouští jeho příslovečný humor.

Houby lidé zavařovali nebo prodávali hokynáři

Těšínov – „Lesy mého mládí, to byly úplně jiné lesy než ty dnešní," vzpomíná s úsměvem Anna Tůmová.
Všude prý rostlo více stromů. Lesy tedy byly hustější než dnes, ale zato uklizenější.
„Ženy, které byly v domácnosti, často chodily do lesa pro suché chrastí, které pak svazovaly do otýpek. Těmi se pak přikládalo doma do kamen," vypráví pětaosmdesátiletá pamětnice.
A právě sbírání chrastí bylo vhodnou příležitostí pro sběr hub. V lesích se podle vzpomínek Anny Tůmové dařilo hlavně liškám a hřibům. „Nic jiného jsme snad ani nesbírali," podotýká těšínovská rodačka.
Na houby se prý nevyráželo s košíkem, jako je tomu dnes, ale častěji rovnou 
s nůší. „A když měl člověk štěstí a věděl kam jít, zkrátka měl svá jistá místa, do hodiny byl zpátky doma s plnou nůší hub," popisuje Anna Tůmová.
Ale co pak s takovým množstvím hřibů a lišek?
„Buď jsme je zavařovali ve sladkokyselém láku, sušili na peci anebo prodávali," jmenuje vitální paní. „Ráno vždy přijel hokynář a vykupoval od nás houby, spousta rodin si tak přivydělávala," doplňuje.
Podle vzpomínek Anny Tůmové se však nesbíraly a nevykupovaly jen houby, ale také jiné plody lesa jako například borůvky, maliny anebo ostružiny.
Dnes Anna Tůmová na houby nechodí, říká, že to ani nemá cenu.
„Lesy prořídly, staly se 
z nich spíše polomy a se sběrem hub je to také bída. Dříve hojné lišky takřka vymizely a s hříbky se pomalu, ale jistě děje totéž."

Dříve jsme neznali tolik druhů hub

Písek – „Houbaření patřilo 
a patří mezi mé oblíbené činnosti. Snad by se dalo říct, že houby raději sbírám, než jím, ale je samozřejmé, že si také ráda pochutnám na tom, co nasbírám," začíná své vyprávění čtyřiasedmdesátiletá důchodkyně Marie Milerová 
z Písku.
„Pamatuji si, že dříve jsme na houby, pokud byl čas, chodili denně. Pro chudší lidi na vesnicích to totiž byla obživa přes léto," říká a dodává, že dříve se sbíralo mnohem méně hub než v dnešní době. „Sbírali jsme hřiby, suchohřiby, křemenáče, klouzky, ryzce a babky. Dříve jsme neznali tolik druhů hub jako teď. Například různé holubinky, bedly a masáky jsme vůbec nesbírali. Teď nesmí chybět 
v mém košíku," říká s úsměvem.
„A co jsme s houbami dělali? Hlavně jsme je sušili, protože nebyly mrazáky, abychom je nějak uchovali. Také jsme z nich dělali polévky a smaženice," dodává důchodkyně. „Myslím si, že houbaření se za několik desítek let změnilo hodně. Jako malá jsem si vzala holínky, nožík, košík a vyrazila.
V dnešní době chodí málokdo s košíkem. Lidé si na to berou igelitové tašky a v lesích se chovají neukázněně. Například ničí podhoubí nebo rozkopávají houby, které nesbírají, přitom je někdo jiný sbírat může," uzavírá Marie Milerová.

Obrovský kotrč se do košíku nevešel

Český Krumlov – Co se hub týče, zkušenosti má Vlastimil Vávra podobné jako mnoho ostatních. „Něco jsme nasušili a něco se naložilo do octa," říká k dobám, kdy převážně s manželkou chodívali na houby. Společně pak přidávají vzpomínky i na to, kam chodívali. Jasnou lokalitou pro Krumlováky bývala vždycky Kleť a její husté lesy. Na opačné straně celého údolí, v němž leží Český Krumlov, je pak pro houbaře ráj vrch, odkud vedou lesy směrem na Přídolí. Je to místo, kterému si říkávalo Kostnice. A bývalo stabilním nalezištěm modráků, lišek a další houbařské klasiky. Nicméně svůj největší životní houbařský úlovek mají spojený se zátoňskými lesy. Když totiž jejich dcera pracovala na diplomové práci na přírodovědné fakultě, chodívali ji také rodiče do přírody pomáhat popisovat a sbírat různé rostliny kolem Zátoně a Práčova. Jednou při takové pracovní procházce našli podle svých slov takového kotrče, že se jim ani do velkého košíku na brambory nevešel. Rozměry měl nejméně kolem čtyřiceti centimetrů.
Dalším úlovkem, který si Vlastimil Vávra s manželkou mohli připsat k dobru, byl opět kotrč, tentokrát kotrč žlutooranžový. „Tenkrát jsme chodili s houbou po sousedech, aby nám řekli, co to vlastně je. Vůbec nikdo to nejdřív netušil," shrnul Vlastimil Vávra.

Houby jedli v podstatě celý rok

Prachaticko – „Nerostou," hlásí vášnivý houbař Karel Boháč z Chvalovic. V podstatě od dětství tráví každou volnou chvíli v lese. „Les mám rád, není to jen o houbách, je to i o jeho vůni, o tom, jaký pohled se z něho nabízí," vypráví.
Když se řeknou houby v souvislosti s jeho dětstvím, vzpomíná, jak je s rodiči sušili.
„Rodiče pracovali v lese, houby jsme doma sušili a jedli je v podstatě celý rok. Na zavařování jsme nebyli, takže se hlavně sušily. Se sběrem jsme začínali už po posledním sněhu, to jsme chodili na Májovky," vypráví. Řeči o tom, že dříve byly v lese jiné houby než dnes, odmítá. „Je to pořád stejné, nezměnilo se to," tvrdí.
V posledních dnech je to prý ale s houbami špatné.
„Nenašel jsem ani hříbek. Před čtrnácti dny jsem jich přinesl asi sto, ale v posledních dnech nic, je moc sucho. Vloni to bylo jiné, to jsem jich nasbíral opravdu hodně," říká k lesní úrodě posledních dní.
Ráno se vydává do lesa už ve čtyři hodiny.
„Když vidíte, jak mizí tma 
a začne svítat, to je opravdu nádhera. A i o tom to je. Určitě mám radost z každého pěkného hříbku, ale vnímám to jako celek. Do lesa chodím rád," popisuje.
Z nalezených hub má pak na svém talíři nejraději zmíněné hříbky.