Děsivý čert, milostivý anděl a spravedlivý Mikuláš. Tato prosincová tradice utkvěla v paměti i dvaadevadesátileté Zdeňce Marešové, která na ni s potěšením ráda vzpomíná.
Dvaadevadesátiletá Zdeňka Marešová je rodačkou z Chýnova, kde se svojí rodinou bydlela v domě u potoka. V současné době žije v místním domě pro seniory. Má dvě děti, syna a dceru a tři vnoučata. Vyučila se šičkou koženého zboží a v tomto oboru pracovala celý svůj život.
Podle jejího vyprávění má dnes tradiční „otevření pekla" přece jen jinou podobu, než na jakou byla zvyklá za doby svého dětství nebo mládí, kdy měla svoje děti.
„Dříve čerti po ulicích moc nechodili a lidé si je domu jako dnes také neobjednávali. Velký šrumec býval vždy jen na náměstí," pamatuje Zdeňka Marešová, která bydlela se svými dětmi v Chýnově u potoka, kam ani čerti nechodili.
Peklo na náměstí
Mladá maminka pro své dvě děti hartusící čerty nevyhledávala. Společně čekali, jestli si je i s Mikulášem najdou sami. Na náměstí do smyšleného pekla chodívaly děti odrostlejší, které měly víc kuráže. I přesto je prý ale čerti bez výprasku a pokárání jen tak odejít nenechali.
Zdeňka Marešová děti strachu nevystavovala a zůstávala s nimi doma.
„Proč bych jim měla vytvářet zbytečný strach a trauma. Já sama věděla, co na moje dětí ně platí. Když bylo zle, postačila mi i jen malá větvička," vzpomíná se smíchem.
Přesto děti v tento prosincový čas každoročně na příchod čertů netrpělivě čekaly. Sedly si k oknu a poslouchaly, zda uslyší o zem řinčící řetěz čerta. „Vzpomínám si na jejich vyděšený výraz v očích, jako by to bylo dnes," sděluje seniorka.
Ale čertovské kostýmy až tak děsivé nebývaly. Vždyť je pořizovali pánové z obecního úřadu. Představitel Mikuláše si na sebe oblékl dlouhou bílou košili, jako kabát dostal dlouhý, zlatou nití vyšívaný plášť, většinou v kombinaci v červené a bílé barvě, a na hlavu mu nasadili bílou biskupskou čepici se zlatým křížem vpředu. V jedné ruce nesl dlouhou zlatou biskupskou berli, v druhé pak bílý pytel, v němž se ukrývaly tolik očekávané dárky.
Nadílka
„Moje děti dostávaly mikulášskou výslužku pokaždé, i když zlobily," připouští maminka dcery a syna. Nebyly to však tak bohaté balíčky, jaké dostávají děti dnes. Stačila sladkost, malované vajíčko, ovoce a hlavně oříšky. Ty jim poskládala vždy večer před čertovským rojením za okno.
Že nadílku nenosil Mikuláš, nýbrž rodiče, to její děti netušily. Až do deseti let věřily, že až půjde cestou z náměstí, zastaví se u jejich domu a nadílku tam pro ně nechá. „Pro dnešní děti je bohužel všechno automatické," uzavírá Zdeňka Marešová vyprávění.
Autor: Kamila Bílá.
