Ivě Novotné dveře do gymnastického světa pootevřela fotbalová branka

Tu 
si převezme z rukou starosty 18. ledna. Ke sportu přivedla 
i dceru Ivu, která do světa gymnastek vplula již v kočárku. Nyní, po vzoru maminky, trénuje budoucí talenty.

Iva Novotná, st.
• narodila se v roce 1961
• s gymnastikou začala v sedmi letech, aktivní sportovkyní byla do 17 let, od té doby trénuje děti
• vystudovala českobudějovickou zdravotnickou školu, pracovala v nemocnici, v zubařské ordinaci a v současné době je sestrou 
ve zdravotnickém zařízení
• je vdaná, má dceru a syna 

Vzpomenete si, kdy se u vás začal projevovat talent pro gymnastiku?
Když jsem chodila do první třídy, ráda jsem běhala venku. Jelikož jsem byla hyperaktivní dítě, potřebovala jsem mít hodně pohybu. Tenkrát jsme bydleli v Třeboni 
a u našeho domu bylo hřiště
a na něm stála fotbalová branka. Jednou, nevím, co mě to napadlo, jsem vylezla nahoru na břevno. Viděla mě sousedka a hned to nahlásila domů: „Paní Veselá, koukněte, kde máte Ivu. Ale nevolejte na ní, aby nespadla." A já jsem se tam procházela.

A to jste se nebála?
To už si nevzpomínám, ale pravděpodobně ne. No a rodiče zřejmě nevěděli co 
se mnou, tak mě dali na gymnastiku. Zrovna byl rok 1968, kdy zářila Věra Čáslavská 
a zrovna v Mexiku vyhrávala zlaté medaile. Takže bylo
s mým sportovním zaměřením rozhodnuto.

Byla Věra Čáslavská vaším vzorem? Sledovala jste její výkony?
Samozřejmě, tenkrát nebylo větší hvězdy, takže kdykoliv se objevila v televizi, sledovala jsem ji. Možná to mě motivovalo v rozvoji kariéry.

Do gymnastického oddílu jste nastoupila v Třeboni?
Právě že ne. V Třeboni gymnastika nebyla, takže se tatínek obětoval a vozil mě každý den na tréninky do Českých Budějovic. To už mi bylo asi deset let. Když jsem vyrostla, jezdila jsem už sama autobusem a ze školy jsem šla rovnou na trénink.

Gymnastice jste zůstala věrná až do dospělosti a vlastně až do současnosti. Vaši rodiče byli také sportovně založení?
Spíš všeobecně. Ne, že by dělali extra nějaký sport, ale lyžovali, bruslili, tatínek hrál třeba i lední hokej a věnoval se mimo jiné gymnastice.
A já jsem si tak nějak zvykla, že po škole nebo později po zaměstnání následuje ještě gymnastika, a to mi v podstatě zůstalo doteď.

Musela jste se účastnit náboru do gymnastického klubu nebo se stačilo jen zapsat?
Samozřejmě se muselo projít náborem, bez toho to nešlo. Vzpomínám si, že mnou byli tenkrát nadšení, protože jsem uměla hvězdu, stojku, kotrmelec i šplhat.

A dnešní děti jsou na tom stejně nebo je musíte všechno učit?
Když děti začínají s gymnastikou, tak to často ještě neumějí. Najdou se mezi nimi ale i výjimky. Většinou je ale na trenérovi, aby je to naučil. A daří se. Ti, kteří skutečně chtějí, tak vše postupem času zvládnou.

Pak jste tedy nastoupila, dá se říct na dráhu profesionální gymnastky?
V podstatě ano. V Českých Budějovicích jsem se zapojila do tréninkového střediska mládeže, z něhož pak vedla cesta do soutěže krajského přeboru a odtud pak můžete zkoušet štěstí i na mistrovství republiky.

Pamatujete, jaké soutěže jste se účastnila úplně poprvé? Kde jste poprvé uspěla?
Nevím, jestli to lze definovat jako úspěch, ale asi se u mě nějaký talent projevil, protože v roce 1971 jsem už jela na mezinárodní závody do Polska. Sice jsem teprve sbírala zkušenosti, ale i to se počítalo. Myslím, že nás tam tehdy z Českých Budějovic jelo asi pět. A úspěch už byl, že jsem se na takové závody vůbec dostala. Postupem času jsem vyhrála několik krajských přeborů, jinak bych 
se nemohla nominovat na mistrovství republiky. Dnes už je to zase ale jinak. V současné době se musí splnit určitá bodová kritéria. Dříve k nominaci stačila první tři místa 
v krajském přeboru.

Já ale vím, že se vám podařilo pěkně zabodovat na jednom 
z mistrovství republiky.
To mi bylo asi čtrnáct nebo patnáct let. S družstvem jsme tehdy skončili na třetím místě. To považuji za můj největší úspěch v gymnastice. Musím ale říct, že mě moje dcera už překonala.

Opravdu? A můžete být konkrétnější?
Je mistryní republiky 
z roku 2004. S jindřichohradeckým oddílem se v družstvech dostala na první místo. Veselí nad Lužnicí je malá základna a nedá se zde složit celé družstvo gymnastek. K celkovému úspěchu přispěla třeba tím, že měla nejlepší známku na bradlech. Povedlo se jí
i další mistrovství republiky, myslím, že to bylo v roce 2006, to se umístila na třetí příčce.

Takže talent podědila po vás?
Jedna věc je mít talent
a druhá věc je dřina, kterou
do toho člověk musí vložit, pokud chce gymnastiku skutečně dělat pořádně.

Uvažovala jste někdy o tom, že byste byla profesionální gymnastkou?
To se tenkrát ještě nenosilo. Člověk ale mohl být v reprezentaci.Když jsem byla oslovená, jestli bych se nechtěla vydat touto cestou, tak mě rodiče do Prahy nechtěli pustit a trvali na tom, abych vystudovala a měla normální zaměstnání, kdyby se náhodou něco nepovedlo. Je pravdou, že mi tehdy bylo asi čtrnáct, takže se jim ani nedivím, že byli proti. Už je chápu.

Pak jste tedy rovnou nastoupila na zdravotnickou školu?
Ono to bylo trochu složitější. Nejdříve mě nevzali 
na žádnou školu, ani na učební obor, což bylo mé největší životní zklamání, a tak jsem musela jít pracovat. Mrzelo mě to i kvůli tomu, že jsem 
se snažila něco dokázat nejen ve sportu, ale i ve škole 
a přesto to nedopadlo. Nakonec jsem skončila v nemocnici jako uklízečka, tedy dělník, a za rok už mě na zdravotnickou školu vzali, takže se zlé zase obrátilo v dobré. I přesto jsem ale neustále trénovala.

Krátce nato jste se ale přestěhovali do Veselí nad Lužnicí, kde jste s tatínkem později založila gymnastický oddíl…
…a začali jsme s trénováním. Tělocvična nejdříve nebyla vybavena žádným gymnastickým náčiním, takže jsme začali shánět vše, co 
se dalo, po okolních oddílech. Ze začátku jsme měli jen patnáct dětí. Mile nás překvapilo, že o sport začal být zájem. Gymnastika dříve ve Veselí nebyla, děti ji chtěly vyzkoušet. Jenže ve dvou už jsme 
na to přestávali stačit, takže jsme sháněli další trenéry 
a s prosbou o pomoc jsme 
se obraceli i na rodiče dětí. Teď máme pětatřicet gymnastů od pěti do patnácti let.

Povězte mi, jsou současné děti pohybově nadané?
Jak které. Když jsme před lety dělali nábor, děti uměly běhat, skákat, prostě přirozený pohyb jim nebyl cizí. Teď, když přijdou do tělocvičny, tak je problém, aby nám ukázaly, jak běhají, kamenem úrazu je třeba skákání přes švihadlo. Na druhou stranu je pravda, že se v posledních letech začíná s gymnastikou dříve, kolem pěti let. Předtím to bylo posunuté ještě o dva roky. Na tento sport jsou kladené čím dál větší nároky 
a děti začínají už v sedmi letech závodit, takže dva roky musí trvat přípravka.

Když jste se dozvěděla, že jste nominovaná na Cenu města Veselí nad Lužnicí a že návrh zastupitelé odsouhlasili, potěšilo vás to?
Samozřejmě. Já už jsem byla na cenu města navržena v roce 2012, ale tenkrát vybrali faráře Vlastimila Kročila. Ani mi to nevadilo. Říkala jsem si, že si cenu prostě zasloužil. Gymnastika mě baví, dělám ji jako svou zálibu. Neuměla jsem si představit, že by mě město vybralo.

Iva Novotná, ml.
• narodila se v roce 1988 v Českých Budějovicích
• v současnosti studuje doktorské studium na ČVUT na elektrotechnické fakultě na katedře kybernetiky
• úspěchy: 2007 – 1. místo 
na MČR v Liberci a 2010 – 3. místo na MČR v Praze  

Jaké byly vaše gymnastické začátky? Myslíte, že jste to měla trochu jednodušší než ostatní, když byla maminka zároveň vaší trenérkou?
Od malička jsem byla živé dítě. Mamka mě brala do tělocvičny už v kočárku, já sledovala děvčata a už tenkrát to 
se mnou šilo. Když jsem začala opravdu trénovat, jednodušší jsem to rozhodně neměla. Necvičila jsem jen v tělocvičně, ale i doma. Ne z povinnosti, ale prostě jsem chtěla.

Přála jste si věnovat se gymnastice profesionálně nebo jste ji vždy měla jako zálibu?
Pro mě to byla spíš zábava. Ale touha po vědění prostřednictvím vzdělání byla asi silnější.

Napadlo vás, že byste se sportováním skončila?
Jistě. Asi jako každá puberťačka jsem měla svoji hlavu 
a nechtěla jsem trávit všechen volný čas v tělocvičně. Naštěstí mě to ale rychle přešlo.

Máte svůj sportovní sen, který byste si chtěla splnit?
Já už jsem si svůj sen splnila. Krom titulu mistryně České republiky jsem si odnesla 
i stříbro a bronz. A navíc jsem se podívala do zahraničí, takže jsem spokojená. Nyní mi stačí předávat své zkušenosti dalším.

Jakou roli ve vaší kariéře hrála maminka? Měla jste ji jako vzor nebo jste si šla vlastní cestou?
Věděla jsem, čeho všeho dosáhla maminka, a tak jsem se ji snažila překonat. Byla pro mne spíš sokyní, i když 
v jiné generaci.

Věnujete se už trénování dětí?
Od šestnácti let jsem pomáhala mamce a teď trénuji 
v první české gymnastické akademii GymPra v Praze, kterou založil náš olympionik Martin Konečný.

Jak lze vaše studium spojit s aktivním sportem?
S aktivním sportem moc ne. Můj obor by se dal využít spíše k rehabilitaci či výzkumu pohybu jako takového.

Připravujete se v současné době na nějaké závody?
Svoji kariéru jsem už ukončila a soustředím se jen na své svěřenkyně.