Výtvarnice Lenka Zajícová (30), toho času na mateřské dovolené, se do Tábora přistěhovala loni v září z Prahy. Věnuje se malbě i grafice a také vytváří artefakty ze skla a dalších materiálů. Začátkem letošního roku představila své práce na výstavě v obřadní síni v Plané nad Lužnicí. Podle zápisů v návštěvní knize se její umění divákům líbilo a nejvíce patrně zaujal cyklus grafik inspirovaných zvětšenými detaily ruky.

Za jakých okolností vaše grafiky vznikly?
Vytvořila jsem je jako absolventskou práci, když jsem dokončovala studium na Pedagogické fakultě v Plzni, obor učitelství výtvarné kultury pro střední školy. Zadali mi téma – světlo a tvar.

To je velice obšírné téma…
Tím ale dává hodně možností. Nicméně začátek byl opravdu krušný. Říkala jsem si: Světlo a tvar, hm, ale co s tím, aby to bylo originální? Napadlo mě, že bych se měla zaměřit na lidské tělo. Přesněji na svoji tvář. Chtěla jsem si nechat pořídit zajímavé fotky a podle nich udělat grafické listy. Samozřejmě ne tak, že bych ty fotky obkreslila, ale že bych se jimi inspirovala.

Tohle asi není příliš originální…
A mně k té originalitě nakonec pomohlo právě to, že jsem neměla po ruce nikoho, kdo by mě vyfotil. A tak jsem uchopila fotoaparát, přidržela jsem si ho před obličejem a vyfotila sama sebe. Postupně jsem došla až do takových krajností, že jsem se snažila vyfotografovat vnitřek svých úst, jak do nich proniká zvenčí světlo a zuby vrhají dovnitř stín. V té chvíli mě napadlo, že cílem mých grafik bude zobrazení úst jako jeskyně, kterou modeluje světlo tím, jak dopadá na její záhyby.

Proč jste pak tedy kreslila ruce?
Když jsem si držela fotoaparát před obličejem, upoutala mě moje vlastní ruka. Uvědomila jsem si, že bych svým rukám měla být hodně vděčná, protože díky nim můžu malovat. Malování, to je celý můj život. Já už odmalička chtěla malovat a nikdy mě ani na chvíli nenapadlo, že bych měla dělat něco jiného. A tak jsem se rozhodla, že těm svým rukám vzdám poctu. Abych to vyjádřila přesně – že vzdám poctu části ruky od zápěstí ke konečkům prstů, protože právě tam se nachází její tvořivá část.

Takže jste si jednou rukou fotografovala druhou ruku?
Ano a byla jsem překvapená, kolik ruka nabízí inspirativních detailů. Stačí jen pokrčit prsty do kornoutku a vznikne tolik záhybů, pokrčení kůže a dutin, které natolik podnítí fantazii, že by se na tom dal postavit i celý osobní výtvarný styl.

Na to jste přišla hned, když jste si ruku fotografovala?
Až pak. Snímky jsem nahrála do fotoshopu a upravovala jsem je. Potlačovala jsem jemné tóny a náhle vystoupily jiné rysy, které bych pouhým okem na své ruce neobjevila. Rysy dlaně najednou vypadaly jako členité jezero a klouby prstů jako lidské obličeje. Podle toho jsem nakreslila dvanáct kreseb a z nich jsem se svým panem profesorem vybrala pět, které se nám jevily jako nejzajímavější. Podle nich jsem potom vytvořila grafiky. Když jsem je nakonec postavila vedle sebe, zjistila jsem, že vyprávějí příběh. Ale nejlepší je, když si podle nich každý divák vymyslí něco svého.

Prozradíte nám svou interpretaci?
Klidně. První grafika (na snímku, pozn. red.) je pro mě symbol zrodu života. Do potemnělé jeskyně vzniklé z dlaně a kornoutku pokrčených prstů dopadá zvenčí světlo – člověk se rodí. Na druhé grafice jsem zachytila drážky dlaně, které symbolizují cesty – člověk si volí, kterou cestou se v životě vydá a o co bude usilovat. Třetí grafika zobrazuje přechod od pokrčeného zápěstí ke spodní části dlaně. Na mě působí jako napůl bouře a napůl klidné nebe – člověk posílený životními zkušenostmi hledá sám sebe a svoje skutečné místo ve světě. Na čtvrté grafice jsem se inspirovala kloubními jamkami prstů vztyčených vedle sebe – člověk hledá souznění s dalšími lidmi. Pátá grafika vznikla podle kornoutku z prstů, do kterých uzounkými škvírkami mezi prsty proniká světlo a matně osvětluje jejich bříška – člověk odchází z pozemského života vstříc tajemnému světlu, ze kterého se třeba někdy zase narodí.

Jakou osobně vyznáváte víru?
Žádnou. Považuju se za ateistku. Nevěřím na to, že nad námi je nějaký pán na obláčku, který nás řídí, ale přesto si myslím, že něco tajemného je. Něco, co nám vnukává předtuchy a co nás chrání. Před třemi měsíci jsem to sama pocítila. Mému dvouletému synkovi Ondřejovi nebylo dobře, o půlnoci se probudil, a tak jsem si ho vzala k sobě do postele, což nedělávám často. Usnuli jsme zády k sobě. V půl páté ráno mě probudila předtucha, že musím Ondřejovi pomoct. Otočila jsem se k němu a spatřila jsem, jak se třese v křečích, má otevřené oči, ale je v bezvědomí. Byla jsem doma sama, hned jsem běžela k sousedům a zavolali jsme záchranku. Lékař nám pak řekl, že u Ondřeje došlo k náhlé a nebezpečné kombinaci rotavirů a adenovirů. Kdybych ho bývala nechala ležet v postýlce, tak bych se k němu asi včas nevzbudila a mohlo to špatně dopadnout. Tahle zkušenost se asi v nějakém mém dalším obraze projeví, ale budu o tom vědět jen já sama.

Jak vaše práce hodnotí odborníci?
Prvních pět grafik jsem poslala na soutěž Bienále kresby v Plzni a dostala jsem za ně takzvaný short list. To je ocenění nejvyšší kvality, které některým dílům uděluje tamní mezinárodní porota. Letos jsem tam poslala dalších pět prací a oni je vybrali na říjnovou výstavu.

Budete tedy v grafikách na téma ruky pokračovat?
Tohle téma mě asi ještě nějaký čas neopustí, ale prozatím nebudu dělat grafiku. Já totiž pracuju technikou mezzotinty nebo škrábané akvatinty, což je hodně pracné. Udělat jeden obraz mi trvá celý měsíc. Na to bych teď na mateřské neměla klid. Proto se chystám malovat olejem nebo akrylem.

Nakolik jsou vaše obrazy zakotvené v realitě?
Řekla bych, že v nich bývá polovina reality a polovina snů. Jako předlohu si nejradši beru přírodu. Pokaždé se ale snažím do obrazu něco přidat, abych realitu potlačila a aby vzniklo něco nového, co je ale s původní realitou ještě spojené. Takhle jsem například vytvořila skleněný objekt, který se jmenuje Duch stromu. Začalo to tím, že jsem šla do lesa a zaujal mě tam starý vykotlaný pařez se spletí kořenů. Odnesla jsem si ho do pokoje a přemýšlela jsem, jak by mohl vypadat jeho nový kmen. Ale už ne kmen stromu, nýbrž něco, co by vyjadřovalo jeho ducha. Vytvořila jsem tedy ze skla vázu, která na kmen navazuje. Stěny vázy jsem ozdobila reliéfem kůry a do ní jsem namalovala skřeta. Uživatel artefaktu může vázu na pařezu i otočit dnem nahoru, a tím mu vznikne stínítko.

Kde se pak vlastně vzalo vaše zaujetí velkými detaily, které jsou tak velké, až se mění v něco úplně jiného?
Asi za to můžou archeologové. Já jsem si totiž při škole přivydělávala tím, že jsem kreslila archeologické nálezy. Dělala jsem to technickým perem, musely být vyvedeny naprosto přesně podle skutečnosti a občas jsem je malovala zvětšené. Schválně vám několik takových kreseb ukážu a povíte mi, co vám připomínají. Třeba tahle?

Starý koráb.
Omyl, to je rozbitá bota. A tahle?
Mexický kaktus.
Ne, to je ještě víc rozbitá bota. A do třetice tahle?

Zkamenělá želva.
Kdepak. Měšec na peníze. Když jsem tyhle obrázky nakreslila, přemýšlela jsem si nad nimi zrovna jako vy teď a bylo to ohromně příjemné. A zrovna tak mě baví poslouchat, co si lidé představují před mými obrazy na výstavě. Je to vlastně pro mě odměna, protože mým cílem je probouzet fantazii diváků.

Jakou nejhezčí odměnu jste zatím za svou práci dostala?
Jeden honorář, který jsem vůbec nechtěla a nakonec z něj měl největší radost můj táta. Dostala jsem ho za obraz, který jsem dala našemu sousedovi k padesátinám, protože jsem věděla, že se mu líbí. Soused mi za něj chtěl platit, ale já mu říkala, že žádné peníze nechci, jelikož to je dárek. Uplynulo několik let a v Praze měl koncertovat Eric Clapton. Můj táta ho má hodně rád, tak jsem mu na něj koupila lístek. Soused se to dozvěděl a řekl mi: „Já ti na to vystoupení koupím taky lístek a ty tam tátu překvapíš a společně si tu muziku užijete.“ Před koncertem tátovi říkal, že se chystá taky a že s sebou přivede mladou kočku. Tátovi to nešlo do hlavy, protože věděl, že soused je ženatý. A pak přišlo očekávané vystoupení. Soused se tam opravdu objevil, jenomže se mnou. Posadil mě vedle táty a měl radost, jak si spolu koncert užíváme. Takový honorář už asi jen tak nedostanu…

Chtěla byste se po mateřské živit volnou tvorbou?
Ani ne, já se totiž se svými artefakty nerada loučím. Chtěla bych vyučovat výtvarný obor, ostatně mám na to školu, ale po práci bych si ráda výtvarničila po svém anebo klidně i na zakázku.

Lenka Zajícová - Absolventka Střední umělecké školy textilních řemesel v Praze, Vyšší odborné školy sklářské v Novém Boru a Pedagogické fakulty v Plzni. Je vdaná, má dva syny, dvouletého Ondřeje a jedenapůlměsíčního Kryštofa. Má ráda sladkosti a nejraději si je sama peče.

Josef Musil