Červená pizzeria. To je pojem, který se v Táboře vžil již koncem 80. let. S ní také začala nová životní etapa Josefa Drse. Člověka, ke kterému utíkal první „demokratický“ prezident.

S tou pizzerií je spojeno vaše jméno. Přesto říkáte, že vaše nikdy nebyla.
Patřila firmě, která v Choustníku začala vyrábět polotovary pro pizzy. V polovině 80. let s nimi ale nebylo jednoduché uspět na trhu, a tak se vymyslela pizzerie, která měla ukázat, co je z výrobku možné udělat. K jejímu vzniku jsem jen pomohl.

A tady jste dostal impulz k cestě za vlastní restaurací?
Přesně tak. V pizzerii jsem se dostal do této sféry, a protože jsme kolem domu měli pozemky, rozhodli jsme se, že si postavíme snack bar. A když se nepovede, že to bude naše chata. Do toho přišla revoluce, tak jsme stavbu urychlili a začali s provozem už v únoru 1990. Naštěstí tu už žilo asi osm tisíc lidí a fungovala na sídlišti jen jedna hospoda.

Chatu tady nemáte, tak je jasné, že jste obstáli.
Rozjelo se to tak rychle, že jsme museli začít zaměstnávat cizí lidi. S těmi jsme vůbec nepočítali, proto nám chyběly například šatny. Pamatuju, že nás už bylo třináct, a pořád jsme se převlékali u nás v bytě. Takže jsme museli postavit šatny i větší kuchyň. V roce 1991 jsme začali se stavbou podzemní pivnice a za devět měsíců bylo hotovo. K tomu se připojovaly další stavby, až do dnešního komplexu.

Kolik vás tu dnes pracuje?
Bylo nás třicet, ale teď jsme snížili stav na šestadvacet. Promítla se určitě krize, propad cítíme u ubytování.

Zdědil jste podnikavost od svých rodičů?
Dá se to tak říct. Můj otec byl kulak, a když zůstal na statku, musel vyplatit své sourozence. Jednomu koupil hospodu, kde jsem jako malý trávil spoustu času. Tatínek vždycky chtěl, aby se někdo z nás stal hospodským, jenže on byl jako politický vězeň v Jáchymově, takže já a bratr jsme mohli volit jen mezi horníkem a slévačem. Podnikavý jsem ale byl. Ještě za komunistů, když to už šlo, jsme tady pěstovali zeleninu a kytky a prodávali je před Lužankou. Ono se dvěma dětmi za 1680 měsíčně to ani jinak nešlo.

Uběhlo dvacet let. Jaká ta léta byla?
Víte, já jsem optimista. Vždycky jsem říkal, že i ten bolševik musí skončit a pak bude líp. Je pravda, že začátky byly úžasné, všichni měli dobrou náladu a chuť do práce. Ale postupem času se to začalo vytrácet. Vidím, že lidem chybí touha posloužit hostům a být k nim pokorný. Dobrý zaměstnanec se do pohostinství dnes hledá velmi špatně. Přesto tu mám asi osm lidí, kteří tu pracují přes deset let. Tři jsou tu od začátku.

Jak se vám podařilo, že k vám prchal prezident Havel?
Poprvé šlo o náhodu. Tenkrát se připravovala nějaká cesta do Vídně. V okolí žádná jiná restaurace nebyla, a tak lidi, kteří pro něj pracovali, u nás jednou v noci zastavili. Přestože byla asi jedna ráno, tak jsme jim uvařili a oni slíbili, že až pojedou s prezidentem, že se u nás zastaví. Splnili to, ale já zrovna nebyl doma. Setkali jsme se až později. Z takových návštěv ale hospoda nežije.

Ale mluví se o tom a to není k zahození.
To je pravda.

A co Václav Klaus?
Ten tu byl dokonce víckrát než Havel. Jde ale o zastávky na kávu, nic speciálního.

Máte ještě nějaký sen?
Myslím, že po těch letech to už ani nejde, už jsem z toho docela unavený. A tady je navíc stále spousta práce.