O takové situaci se říká, že pomohli všichni svatí. Něco na tom bude, protože Grzegorz T. Żywczok je zároveň farářem Starokatolické církve.

Kdybych vás, pane Żywczoku, nepoznal, nikdy by mě nenapadlo, že je možné potkal na ulici policistu ve službě, který ve svém dalším povolání slouží Bohu…

A přesto nejsem jediný. Na Zlínsku pracuje u policie kolega, kterému to život v téhle věci nalajnoval zrovna jako mně. Oba jsme náhodou i ve stejné církvi. Pravda ale je, že dva policisté-duchovní na celou Českou republiku, to není zrovna mnoho.

Na co jste si hrál jako malý kluk? Na četníka, nebo na faráře?
Na vojáka. S kamarády jsme běhali po louce, v ruce klacky a dělali jsme ta-ta-ta- -ta.  Ke kostelu jsem měl ale také blízko. Rodiče mě odmalička vedli k víře, jak už to v Polsku bývá.

V Polsku? Podle vaší řeči bych tipoval, že pocházíte z Ostravska, prostě odněkud z Českého Slezska.
Slezsko tipujete správně. Jen jsem se narodil severněji. V polském městě Lubliniec, blízko známého poutního místa Częstochowa. Takže pocházím z krajiny doslova prodchnuté vírou v Boha. Tam není nijak zvláštní, že už malí kluci chodí ministrovat. A jak jsou šťastní, když je pan farář za něco pochválí! Já byl zrovna takový. Když tak nad tím přemýšlím, možná bych si v dětství hrál i na faráře, ale v kostele jsem býval tak často, že už jsem na takovou hru neměl čas.

Bavilo vás ministrování?
Bavilo. Dětství jsem prožil v 70. letech, a zatímco v Československu vládla normalizace, která projevy zbožnosti potírala, v Polsku to nebylo tak přísné. Pobožní byli i někteří komunisté, a dokonce chodili na mše. Ale jezdili na ně do vzdálených měst nebo vesnic, kde je nikdo neznal. Učitelé věděli, že rodiče vodí své děti do kostela. Nikdo se nad tím nepozastavoval.

Od kolika let kluci ministrovali?
Většinou už od pěti, ale to ještě nebyli skuteční ministranti, nýbrž takzvaní kandidáti. Přípravka na ministranta trvá dva roky.

Co pětiletí chlapci před oltářem dělají?
Většinou jen stojí. Hlavní rada pana faráře pro nás tehdy byla: „Stůj tam, buď hodný a na nic nesahej."  To je pro spoustu pětiletých kluků velice těžký úkol. Ale když vidíte, že vás v kostele sledují hrdí rodiče a sousedé a uznávají vás i starší chlapci, kteří už ministrují, je to veliké vyznamenání. Stojíte v bílé rochetě a víte, že se na mši podílíte, že tam máte svou platnost. U každé farnosti v Polsku funguje organizace pro mladé ministranty, takové společenství.

Jak bych si ho měl představit? Trochu jako skautský oddíl?
Dalo by se to tak říct, jen to není  tolik  uniformované. Jezdili jsme na výlety, tábory, poutě a poznávali nové kamarády. A k tomu patří i hraní na vojáky. Nikdo nám ho nezakazoval.

A při tom asi probíhá i výuka náboženství…
Ano, formou hry; kreslili jsme obrázky, skládali jsme puzzle s náboženskou tematikou,  vyprávěli  si  příběhy. A je zajímavé, že najednou přijde doba, kdy kluci při hře na vojáky sami odloží klacky, protože zjistili, že objevili v životě víc než napodobovat hrdiny z válečných filmů. To je ten čas, kdy se z kandidáta na ministranta stává ministrant. Pravá ruka pana faráře. Podává mu kalich, nosí konvičky, kadidlo, paténu, a má kolem krku ministrantský límec. Takže už na první pohled je před oltářem jasné, že při  kandidování  obstál. A když je opravdu dobrý, čte během mše z Písma a zpívá. Mně se to poštěstilo.

Napadlo vás v té době, že se stanete knězem?
Ano.  Bylo  mi  osm  let a v tom věku se někteří kluci začali z ministrování vyvlékat, protože už měli jiné zájmy. Zůstávali jsme my, které kostel a vše, co s ním souvisí, pevně připoutalo. Ministroval jsem i ranní nedělní mše pro dělníky, kteří pracovali na směny a museli být v práci v šest. Pro ně se konala kratší bohoslužba. Začínala v pět dvacet pět a končila za deset minut šest. Musel jsem vstávat v půl páté. To bylo tvrdé.  Ale  můj  taťka  mě vždycky budil hezkými slovy: „Vstávej, po bohoslužbě si zase lehneme." A já se už těšil, jak si pak zdřímneme a potom si společně s maminkou dáme snídani a bude to u nás vonět krásným nedělním ránem.

Křesťan  by  měl  ostatním i svědčit o své víře. Vzpomínáte si, kdy jste to udělal poprvé?
Nevím, jestli ta příhoda, kterou teď  povím, byla mým prvním svědčením o víře, ale rozhodně měla něco do sebe. S kamarády jsme si řekli, že když jsme křesťané, měli bychom mít i ve třídě na stěně kříž. Na zdi u katedry totiž visel obraz Edwarda Gierka, generálního tajemníka Polské sjednocené dělnické strany, což bylo totéž jako tady KSČ.  Ne, my jsme ho nechtěli ze stěny odstranit, jen jsme vedle něj chtěli mít i Ježíše na kříži.

To by byla neuvěřitelná kombinace…
Vycházeli jsme z logiky: Když ve třídě může být portrét osoby, ve kterou věří lidé, kteří vedou Polsko, proč by vedle ní nemohla být i osoba, ve kterou věříme právě my? Jakmile paní učitelka – zajímavé je, že v Polsku jsme nikdy neoslovovali učitele slovem „soudruhu", ale vždycky „pane" – tedy jakmile přišla paní učitelka ráno do třídy, my mladí křesťané jsme zvedli ruku. „Co chcete, děti?"  zeptala  se.   „My bychom  chtěli  mít  kříž tamhle vedle toho obrázku," a ukázali jsme na generálního tajemníka.

Byl z toho průšvih?
No, paní učitelku jsme přivedli do rozpaků. Opatrně nám vysvětlila, že to nejde, a byla natolik férová, že to nikam nehlásila. Tehdy jsem poprvé poznal, že žiju v režimu, který mojí víře odporuje. Plně mě to poznání zasáhlo v roce 1984. Tehdy tajná policie zákeřně a brutálně zavraždila kněze Jerzyho Popiełuszku. Hned se rozpoutala vlna protestů. Ti, kteří je organizovali, jezdili na výslechy. A nás, kteří jsme se účastnili, tajná policie sledovala. Nebyl to dobrý pocit.

Jak vaši rodiče reagovali, když jste jim řekl, že se chcete stát duchovním?
Fandili mi.  „Když sis to sám zvolil, tak to dělej," prohlásili. Takovou odpověď jsem předpokládal, vždyť jsme věřící rodina. Mnohem víc mě překvapilo, že proti tomu neprotestovali na střední škole. Studoval jsem gymnázium a před maturitou nás nechali napsat testy, aby se zjistilo, pro jakou práci máme předpoklady. Mně vyšlo, že bych se měl věnovat medicíně nebo experimentální chemii. Kromě toho byla ve formuláři i rubrika, kam jsme měli napsat, co bychom sami nejradši dělali. Napsal jsem tam tedy: duchovní. Když se mi formulář vrátil od hodnotitele, bylo u té rubriky připsáno: „Osobnost vhodná pro povolání duchovního." A já už se těšil, že vstoupím do kláštera.

Řeholník? Vždyť jste už od pohledu veselý, společenský člověk…
Právě proto. To si jen lidé myslí, že diecézní kněz, který se stará o farníky, žije díky tomu bohatým společenským životem. Skutečnost je taková, že když skončí svou denní pastorační práci, přijde domů a je sám. Jsou lidé, kterým to vyhovuje.   Jinak   bychom vlastně neměli diecézní kněze. Ale já jsem jiná nátura. Proto mi psychologové i zkušení duchovní radili, abych vstoupil do kláštera, kde budu pořád obklopený svými bratry. Prostě se potřebuju s někým podělit o to, co mě těší i trápí. Vybral jsem si Kongregaci Oblátů. Klášter, o kterém jsem si myslel, že je mi předurčený, stál ve vesničce Obra na západě Polska. Ale nakonec to dopadlo tak, že mě tam vysvětili na jáhna, ale kněžské svěcení jsem přijal od arcibiskupa Jana Graubnera v Kroměříži.

Proč jste vlastně přesídlil do České republiky?
Kvůli páteru Zdeňku Čížkovskému. V listopadu 1989 papež Jan Pavel II. svatořečil Anežku Českou a nato v Československu přišla sametová revoluce. V té době v českých zemích  zaznělo,  že  by  se v nich měla obnovit Kongregace Oblátů. K tomu ale bylo třeba aspoň jednoho obláta, který umí česky. Jeden takový byl. Působil ve farnosti v Jižní Africe a jmenoval se Čížkovský. Z vlasti odešel už v roce 1948 po komunistickém převratu. Doba se konečně změnila a církev ho povolala do svobodné republiky, aby tento řád obnovil v Kroměříži a v Klokotech. Nejdřív se vypravil do Polska, protože věděl, že je tam hodně oblátů. A jednoho dne se objevil u nás v klášteře a uspořádal přednášku.

Jaký jste z něj měl dojem?
Ohromný. Okamžitě jsem s ním chtěl pracovat. Kdekoliv. Klidně v Čechách, v Klokotech, kde jsem do té doby nikdy nebyl.  „Přihlaste se, kdo máte zájem, ale jet se mnou může jen jeden," řekl na konci přednášky páter Čížkovský. Přihlásilo se nás pět. Naši představení se radili několik dní, koho vybrat. Nakonec určili mě. Proč, to nevím. Ale jakmile jsme se to s páterem Čížkovským dozvěděli, srdečně jsme se objali a mně bylo jasné, že jdu s tím správným člověkem. Dokončil jsem studium a v únoru 1994 jsem se objevil v České republice. Bylo mi šestadvacet a těšil jsem se, že budu evangelizovat český národ.

Namísto obláta je z vás dnes starokatolický farář. Jak to?
Práce s farníky mě těšila, ale v osobním životě mi bylo víc a víc smutno. Já se vlastně v Klokotech ocitl ve stejné situaci,  jakou  prožívají diecézní kněží. Měl jsem tam jediného kolegu, staršího o nějakých pětačtyřicet let, a co si s ním každý večer povídat? Jednoho večera na podzim 1996 na mě osamělost dopadla natolik, že jsem si řekl: „Ne. Tohle už nevydržím. Když budu takhle žít dál, nebudu pravdivý ani k sobě, ani ke svým farníkům. Založím rodinu."  Žádnou známost jsem ještě neměl, ale cítil jsem, že rodinu potřebuju. Znovu prožívat ty krásné chvíle, kdy nám doma v neděli ráno zavoněla snídaně a u stolu seděl tatínek, maminka, děti…

Ale to znamenalo přijít o jistotu zaměstnání duchovního.
Zaměstnání se našlo. Pracoval jsem v autodopravě, vozil jsem balíky po jižních Čechách. A hlavně – našel jsem svou ženu. Lidé na mě stejně poznali, že jsem bývalý farář. Vyzařovalo to ze mě. Když jsem jim předával balíky, často se mi svěřovali s problémy, jako by mluvili s farářem. Jen jsem jim už nemohl dát rozhřešení.

Proto jste pak přestoupil do Starokatolické církve, která nevyžaduje celibát?
Bylo to trochu jinak. Ozval se mi starokatolický farář Alois Sassmann, abych se stal jejich duchovním. Klokotští farníci si totiž o mně řekli: „Je ho na rozvážení balíků škoda. Máme ho rádi, byl to dobrý kněz a je dobrým manželem své ženě. Kdyby se stal farářem u starokatolíků, nevylučovalo by se to s tím, že má rodinu."  Vlastně mi to s Aloisem Sassmannem domluvili. Taková nabídka se odmítnout nedala a já jsem rád, že jsem ji přijal. V roce 1999 jsem  převzal  farnost v Pacově a pak jsem si založil další v Pelhřimově.

Zakončeme náš rozhovor tím, jak jste se dostal k policii. To určitě nebyl nápad vašich farníků…
Kdepak, to byl nápad Ekumenické rady církví. V roce 2004 informovala  nás  duchovní, že se u policie vytvářejí posttraumatické intervenční týmy. Budou pomáhat policistům, kteří si nesou trauma například z nějakého zásahu nebo po rodinných problémech. K tomu by pomohla i duchovenská služba a policie by potřebovala mít duchovního při každém krajském ředitelství. Na přání našeho biskupa jsem do Českých Budějovic nastoupil já. Nejdřív jako externista a po pěti  letech  jsem  požádal o přijetí do služebního poměru. A to proto, abych dobře poznal práci policistů a mohl jim v posttraumatickém týmu lépe posloužit. Pracuju na hlídkové službě jako běžný policista; denní, noční služby. Teď  mě můžete potkat na chodnících a ve služebním autě v Táboře.

A jak vám je, když musíte proti někomu použít donucovacích prostředků?
Víte, my chodíme do služeb ve dvou lidech a já jsem ten hodnější. Nicméně občas nastanou chvíle, kdy donucovací prostředky použít musím.

Jenomže Ježíš učil: „Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou."
To ale neznamená, že se člověk nesmí bránit anebo že snad nemá ochránit člověka, kterého jiný ohrožuje. Já to poselství chápu tak, že se nemáme mstít. Vždyť Pán Ježíš vybízel k obraně práv, konkrétně svého Otce. Stalo se to přímo v Božím chrámě, ve kterém překupníci rozložili své prodejní stánky. Jakmile to Ježíš uviděl, popadl důtky, všechny  stánky  vyvrátil a překupníky vyhodil se slovy: „Z chrámu mého Otce nebudete dělat tržiště!" Přiznávám, že když musím proti někomu zasáhnout silou, nemám z toho žádnou radost a je to pro mě stresující. Rozlučme se radši něčím veselejším.

Už vám dali kolegové nějakou přezdívku?
Říkají mi Svatý muž. To není tak špatné, že jo? Ale jako farář jsem jinak vděčným tématem žertů. Třeba když se kolegové zeptali pracovníka operačního střediska, koho jim pošle jako posily v případě problému, odpověděl: „Pošleme vám tam jen Żywczoka, on to zvládne sám, toho chrání všichni svatí."  Já samozřejmě vím, že mě samotného poslat nemůžou, protože na to jsou předpisy, ale stejně…

Narodil se 5. dubna 1968 v Lublinieci v Polsku, bydlí v Chýnově
Je ženatý, má tři děti.
Vykonává dvě povolání: faráře Starokatolické církve a policistu.
Ve volném čase se věnuje modelářství, studiu psychologie a grafologie.
Nejraději jí řízky s bramborovým salátem.

Josef Musil