Koncem roku 1692 postupně slábl strach, že se v kraji objeví paliči, nicméně nebezpečí nebylo zcela zažehnáno. Táborští i nadále hlídkovali, jen už na to stačilo méně osob. Pořád však platilo, že na vartu chodí všichni, bohatí i chudí. To začalo vadit.
Zatímco dříve, když se měšťan bál, aby mu neshořela střecha nad hlavou, snesl službu i člověkem řekněme nižší kategorie, jenže teď už takového „parťáka" nechtěl. Bylo to pod jeho důstojnost. No a aby snad sám konšel musel prožívat vartování s nějakým sprostým nuzákem, to tedy ani náhodou! A měšťané si na to stěžovali.

Osmého ledna následujícího roku se za tu stížnost měšťanů omlouvali páni radní panu podkomořímu těmito svéráznými slovy:

„Co by pak se varet dotýkalo, to sotva na jednoho měšťana pět nebo šestkráte na vartu jíti a tam jeden den toliko anebo v noci přichází, a když silný varty (ne jako nejčko toliko dvě osoby) bývati museli jako za časů těch paličův, tu starší obecní i konšelské osoby na vartách také ve dne i v noci bývaly. Kdyby pak nyní, když toliko dvě osoby ve dne na vartě bývají, konšelská neb jiná pod povinností osoba s nějakým podruhem snad na cti nehrubě zachovalým státi a potom s fedrovníma žebrákův listy k JMC ouřadu purkmistrovskému z varty choditi měla, že by tu nehrubá vážnosť býti mohla. Tak aby JMKr. p. podkomoří z ohledu toho to nařízení milostivě limitirovati (omezit) ráčil."

Nechodili do stráží

Bez ohledu na to, jak se ke stížnosti podkomoří postaví, dokázali si měšťané poradit sami, aby na strážích nestáli s méněcennými lidmi. Prostě do stráží sami nechodili a místo sebe posílali právě ty méněcenné. Svoje podruhy čili nájemníky a čeleď. A dokonce i děti.
Vrchnost nad tím přivírala oči tak dlouho, než se stalo neštěstí. Do stráže šli místo dospělých dva chlapci. Hypolit a Josef.
Dostali střelné zbraně, jako dospělí. Hypolit neobratně manipuloval s flintou, možná dělal vylomeniny, namířil na kamaráda – prásk, a Josef se skácel mrtvý k zemi.

Odpustili si

Jejich rodiče, kteří ve stráži měli stát na jejich místech, si odpustili. Co jiného jim, provinilým, zbývalo…
O nešťastné příhodě hovoří úřední zápis. Zajímavé je, že písař během jediného zápisu zapsal jméno střílejícího chlapce i jeho otce v různých tvarech.
„15. Dec. Jan Jakub Scheytlz stoje při JMC úřadě purkmistrovským rukou dáním za svého syna Hypolita, kterej nešťastně přiměříce k synáčkovi Martina Vokurky jeho nenadále jest zabil, slibuje se a jeho ku právu ke dni patřičnýmu postaviti. 18. Dec.: Byvše P. Jan Jakub Scheitzel, lazebník zdejší ex officio v příčině svého nejmladšího syna Hyppolita, kterej Jiřího Vokurky syna Josefa za branou u wochtstubny casualiter (náhodou) zastřelil, do rady citirován, poněvadž týž pan Scheitzl s Jiřím Vokurkou o to se urovnal a von všechnu vinu odpustil, též ten nešťastný příběh dle inquisicí učiněné casualiter se přitrefil, jest toliko dobře napomenut, aby budoucně děti svý v opravdovej kázni držel a žádných foltův jim nepouštěl; ten pak syn jeho pro příklad jinší mládeže má skrz kantora ve škole před dětma dobrý a náležitý pardus míti."

Jiří Vokurka hodlal na památku svého syna položit na strážnici náhrobní kámen. Podal v té věci žádost k představitelům města a ti mu 19. dubna 1694 odpověděli, že: „…v wachtstubně nějaký hrobový kámen povoliti se nemůže, ale na krchově, posvátným místě, kde tělo odpočívá, že s povolením JM. p. děkana ten kámen dáti moci bude."

O čtyři dny později zbožní Táboráci nejspíš pochopili, že neudělali správně, když otci zastřeného chlapce nevyšli vstříc. Stihl je trest. Naštěstí se dal vydržet. Třiadvacátého dubna náhle pekaři na Táborsku neměli z čeho upéct chleba. Všichni, Táborští i přespolní, museli přečkat den a noc o hladu. Jiří Vokurka ale taky…

Josef Musil