Stejně jako jiným se první světová válka nevyhnula ani Chotčinám. Z této malé vsi na Chýnovsku odešlo na frontu 46 chlapů. Deset se se svými rodinami už nikdy nesetkalo. Buď padli v boji, nebo najdete za jejich jménem dodatek: nezvěstný.

MARIE FAUOVÁ. V ruce drží dýmku svého tchána, na kterou nedal dopustit. Mladší ročníky musely narukovat na svátek svaté Anny, tedy 26. července 1914. „Později došlo i na starší ročníky. Rád nešel nikdo, ale museli. Každý doufal, že válka nepotrvá dlouho a že se všichni zakrátko vrátí domů," píše v rodinné kronice Marie Šafaříková (1916), která pracovala jako školnice a později jako starostka obce. „Ve městech byla hrozná bída a až z Prahy dojížděli k nám do Chotčin pro mléko, mouku, chléb, máslo a vůbec životní potřeby," zachycuje dále.

Ženy to tehdy neměly také jednoduché. Zůstaly vesměs na hospodářství samy a zažily si mnoho trpkých chvil. Práce vázla, chasníci nebyli, takže do roboty musely i děti. „Nejhůře bylo roku 1914, kdy po celé léto nepršelo, takže vyprahlá země velice málo urodila," dočtete se další okolnosti.

Kromě toho, že se lidé museli vypořádat s těmito neduhy počasí, do toho občas přišla zpráva o některým ze zdejších mužů, že je zajat, raněný a nebo zabit.
„Červené lístky polní pošty kolovaly po staveních, o mnohých se ani nevědělo, kde jsou. V roce 1917 a 1918 dostavila se k nám španělská chřipka, která si i tady vyžádala několik obětí," končí zápisky z válečných let od Marie Šafaříkové.

Šátek přes rameno

Se šátkem přes rameno odešel do války také rodák z čísla popisného třicet – František Fau. Bylo mu tehdy šestadvacet let.
Z fronty se vrátil, dvakrát se oženil a vychoval pět dětí. Jedním z nich byl syn Jiří, manžel Marie Fauové, která na tchána zavzpomínala. „Něco si pamatuji z vyprávění od manžela a něco z mého dětství. Tchán byl zlatý člověk. Všichni, co se s ním setkali mohou potvrdit, jaký to byl dobrák," říká šestasedmdesátiletá žena.František Fau.

Boje ho ale připravily o ucho. „Vyprávěl nám, že okolo něj jel na koni nějaký husar, zničeho nic vytasil šavli a usekl mu ucho. Snad za to si i domů přivezl kříž jako vyznamenání za statečnost," polemizuje Marie Fauová. „Máme ho schovaný v hrníčku na lince. Vyndaváme ho, když na něj vzpomínáme," směje se.

František Fau měl malé hospodářství, o které se staral. Čím se ještě živil si snacha nevybavuje. Jasné vzpomínky má na jeho fajfku. „Hrozně na ní lpěl. Je z roku 1901, prošla s ním válku a ještě dnes ji střežíme jako oko v hlavě. Neodpustil by nám, kdybychom ji ztratili. Stále je z ní cítit tabák a nějaký je v ní i zapadlý," zakončila Marie Fauová s tím, že František byl silný astmatik a zemřel v roce 1951.